Zírání na obrazovky dětem škodí. Ale doporučení psychologů je těžké dodržet

Ještě před dvaceti lety byly chytré telefony jen v rukou manažerů a nadšenců a o tabletech typu iPad se zatím Stevu Jobsovi jen zdálo. Před deseti lety už byly chytré telefony v kapse většiny lidí. A v roce 2021 už jsou chytré telefony a tablety tak rozšířené, že si svůj život těžko umíme představit bez nich.

Svítivé displeje se brzy dostaly do natažených ručiček zvědavých dětí, které jsou už od útlého dětství schopny překvapivě dobře navigovat své oblíbené aplikace a hltat jedno video za druhým. Pro rodiče může být takové totální zaujetí obrazovkou výhodné.

Psychologové a lékaři však dlouhodobě varují před tím, co zřejmě všichni podvědomě tuší: Že dlouhé vysedávání u mobilu, tabletu, počítače nebo televize není pro děti zdravé.

Negativní efekty přílišného sledování obrazovky lze rozdělit na fyziologické a psychické. Je třeba si uvědomit, že když se dítě dívá na obrazovku, obvykle sedí nebo leží, je tedy pohybově zcela pasivní.

Zvláště u malých děti je proto doporučen zcela minimální čas trávený pasivně před obrazovkou. „Fyzická pasivita je jedním z hlavních globálních zdravotních rizik,“ upozorňuje zpráva WHO z roku 2019. Jakýkoli čas, které dítě tráví u obrazovky, netráví pohybem, interakcí s ostatními lidmi nebo spánkem. „Rané dětství je obdobím rychlého tělesného a kognitivního vývoje a dobou, kdy se formují návyky dítěte a životní styl rodiny je otevřený ke změnám a adaptacím.“

(Grafikou můžete listovat šipkami dole.)

Doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) se týkají dětí od narození do čtyř let a čas před obrazovkou vysloveně nedoporučují. Podobně hovoří i doporučení Asociace amerických pediatrů.

„Děti do dvou let by se měly zcela vyhnout sezení u obrazovky, výjimkou jsou videohovory,“ uvádí dokument z roku 2019 založený na analýze dostupných dat. „Předškoláci by pak neměli obrazovku sledovat více než 60 minut obsahu denně.“

Doporučení pro školáky už jsou méně přísná a jsou formulována v obecnějších pojmech.

„Konzumace obsahu na obrazovce by neměla nahradit klíčové aktivity, jakými jsou spánek, fyzická aktivita, společný čas u stolu a odpočinek bez elektroniky.“

Realita je každopádně od doporučení psychologů hodně vzdálená. Děti v USA už od malička sedí u obrazovky průměrně dvě až tři hodiny denně. Ve školním věku pak průměrný čas s obrazovkou roste až k pěti hodinám.

Hodnoty výše přitom neobsahují hodiny strávené plněním školních povinností.

Když se započtou i škola a domácí úkoly, přehoupnou se američtí náctiletí přes sedm hodin denně. A to jde o předpandemická čísla. Během pandemie se pro řadu dětí stal mobilní telefon či tablet nejen jediným spojením se školou, ale také s okolním světem.

Přesné studium dopadů častého konzumování obsahu na televizi, tabletech a telefonech je relativně obtížné. Nejde totiž dost dobře rozdělit děti do tří skupin, jedné nařídit šest hodin sledování denně, druhé tři hodiny a třetí skupině vnutit digitální abstinenci. Vědci jsou tak odkázáni na dlouhodobé observační nebo retrospektivní studie. Ne vždy je tak možné odlišit, co je příčina a co následek pozorovaných souvislostí.

Například studie z roku 2012 ukázala, že děti z méně bezpečných čtvrtí tráví více času u digitálních zařízení. Z toho lze však těžko usuzovat na to, že vyšší konzumace digitálního obsahu dělá danou čtvrť méně bezpečnou. Spíše to znamená, že tyto děti nechtějí trávit tolik času venku, a proto utíkají k mobilním zařízením.

Některé důsledky jsou ale ověřené mnoha studiemi. Nadměrné sledování obrazovek vede k pasivitě a nedostatku spánku, což je u dětí spojeno s obezitou a u dospělých s vyšší úmrtností.

Analýzou kohorty 2441 dětí se zase povedlo s celkem vysokou mírou jistoty ukázat, že vyšší míra používání obrazovky mezi druhým a třetím rokem života vedlo k horším kognitivním výsledkům při tzv. „vývojových testech“, které děti absolvovaly. Protože obrácený vývoj nebyl zaznamenán (horší výsledky v testu nevedou k vyšší závislosti na obrazovce), jde pravděpodobně skutečně o důsledek nadměrného užívání displejů.

Dlouhodobá populační studie na 40 tisících amerických dětech zase ukázala výrazné souvislosti v oblasti psychiky.

Děti, které patří mezi náruživé konzumenty obsahu na elektronických zařízeních, trpí častěji úzkostí a depresemi. Psychologové u nich také naměřili nižší schopnost sebeovládání, problém zvládat vlastní emoce a neschopnost se soustředit na zadané úkoly.

„Alespoň částečně tedy platí, že nadměrné sledování obrazovek (tzv. screen time) vede k horším výsledkům zdravotním i psychologickým,“ píší autoři. „Ale bez ohledu na to, co je příčina a co následek, jde o důležitou indikaci, že dítě nebo adolescenta více ohrožují psychické problémy.“

Bylo by ale zkreslující nahlížet na „čas u obrazovky“ jako na nějakou nemoc. Nesmírně totiž záleží, jak konkrétně ten čas u displeje děti tráví a na co konkrétně se dívají.

Začíná to už u malých dětí. Výzkumy ukazují, že malé děti nejsou schopny učit se z televizních pořadů tak dobře, jako když poslouchají živého člověka.

„Základní vzorec, který byl zjištěn v desítkách studií, je, že se děti učí lépe od osoby, která je s nimi v místnosti, než od osoby na obrazovce,“ říká Georgene Trosethová, psycholožka na Vanderbilt University.

Existují ale způsoby, jak lze televizní pořady nebo aplikace proměnit v užitečný čas trávený společně s rodičem.

Na první pohled to vypadá kontraproduktivně, protože rodič chce nejspíš využít televizi k zabavení potomka, zatímco obstará večeři nebo pracuje z domova.

Ale psycholožka Jerri Hoggová vysvětluje, že rodič nemusí sledovat s dítětem vše: „Stačí mu poskytnout základy, sledovat s ním třeba několik úvodních dílů a aktivně si s dítětem povídat o tom, co vidí.“

Častá komunikace s dětmi o tom, co sledují v televizi nebo na internetu, je ostatně schopnost, která se bude hodit i u starších dětí.

Výzkum ukazuje, že mluvit s dětmi o tom, co sledují v televizi, přináší okamžité a pozitivní výsledky. Děti, se kterými dospělí pravidelně probírali, co se v seriálu odehrálo, uměly lépe identifikovat emoce, vykazovaly vyšší míru empatie a byly soběstačnější.

Děti navíc už dávno nejsou pouze pasivní příjemci médií. Nová generace, která nikdy nepoznala svět bez YouTube, je už od dětství zvyklá nahrávat videa, publikovat a sdílet obsah.

„Děti nejsou pouze konzumenty. Skrze využívání (audiovizuálních technologických) prostředků aktivně vytvářejí svou kulturu,“ připomíná adiktoložka Vendula Loo.

„Myslím si, že rodiče by měli být vůči dětem velmi transparentní. Rodič by měl s dětmi mluvit o tom, jak sám používá technologie, aby jim byl vzorem,“ radí Loo. „A také by se rodiče měli snažit aktivně porozumět, co dítě na telefonu dělá. Jaké aplikace používá a proč je to důležité pro jeho identitu a prezentaci mezi vrstevníky.“

Psycholog Václav Mertin z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy upozorňuje, že nová média mohou být pro děti i velmi prospěšná: „Je tam k dispozici neuvěřitelné množství didakticky úžasných her a cvičení.“

A hned opakuje, že rodič by měl hledět na to, aby čas s elektronikou byl čas trávený společně: „Rodič by se měl zajímat o to, co dítě sleduje, občas kouknout s ním, měl by s ním sdílet napětí i radost z her, které dítě hraje, měl by si s ním sednout k pohádce. Jde totiž také o společné zážitky.“

Asi nejtěžší ale je, že rodiče by měli vést děti příkladem. Pokud třeba rodiče chtějí, aby se jejich děti více hýbaly, měli by si sáhnout do svědomí a zrevidovat své „pandemické“ návyky.

„Jestli rodiče chtějí, aby děti u společného jídla nekoukaly na mobil, tak nemohou mít vlastní mobil na stole a sledovat, jestli nepřišla esemeska,“ nastiňuje Mertin, že děti si všímají nejen toho, co rodiče říkají, ale především toho, co skutečně dělají.

„Na druhou stranu děti samozřejmě vědí, že rodiče pracují přes počítač a musí tedy leckdy u počítače sedět opravdu dlouho. Neměly by pak ale své rodiče přistihnout, že dlouho do noci hrají hry.“

Pandemie prohloubila řadu problémů ve společnosti a děti i dospělé uvrhla často do stavu společenské izolace. To logicky vedlo k nárůstu používání digitálních technologií a v následujících letech pravděpodobně vědci budou shromažďovat údaje o tom, jaké dopady to bude mít. Zároveň je to ale příležitost pro rodiče, aby se svými dětmi otevřeli komunikaci na tato témata.

„Rodiče by neměli dětem zakazovat používání digitálních zařízení,“ myslí si psycholog Jon Lasser. „Takové zákazy se pak často obrátí proti nim.“

Rodiče, kteří se snaží mít pod palcem každou minutu, podle něj mohou vlastním dětem mimoděk škodit, protože jim nedají příležitost naučit se s digitálními technologiemi smysluplně žít.

Je důležité, aby se děti samy – s pomocí rodičů a inspirovány jejich příkladem – vědomě naučily regulovat své používání nových technologií.