Podívejte se: Exkluzivně jsme zkusili novinku, která může změnit komunikaci

„Počkejte tady a já budu hned zpátky,“ dovedl mne Andrew Nartker s těžko skrývanou potutelností do malé dobře osvětlené místnosti. Nartker je vývojář, který se specializuje na virtuální realitu. Ve společnosti Google však nyní vede projekt Starline, který je pravým opakem – nebo lépe řečeno extenzí – virtuální reality.

Nemusím si nasazovat žádné brýle ani helmu. Ve stroze vyzdobeném prostoru připomínajícím kancelářskou konferenční místnost stojí jen jedna židle, dřevěný stůl a opravdu velká obrazovka s úhlopříčkou určitě přes 150 cm. Kolem jsou tři kamerové moduly připomínající zvětšené senzory herních konzolí. Platí zde přísný zákaz natáčení i focení, a tak pouze zapínám diktafon.

Sednu si do židle a čekám. Na displeji svítí nápis „Project Starline“ a já samozřejmě dobře vím, proč se Nartker tak usmíval, když mi říkal „za chvíli se uvidíme“.

Přesto mi spadla brada, když se obrazovka plynule rozsvítila… Na ní, nebo spíš v ní, byl pán, který mi před chvílí venku potřásl rukou. Opravdu jako živý.

Jak jsem v Kalifornii otestoval prototyp videokonference budoucnosti:

„Jako kdybychom byli ve stejné místnosti. Cítíte to také, že?“ ujišťoval se Nartker, kterého zjevně nepřestalo bavit sledovat udivený pohled lidí, kteří si prototyp Starline udiveně prohlížejí.

Teď si asi říkáte, jak je možné, že jsem teprve v roce 2023 objevil kouzlo zvané „videohovor“. Nebojte, na Zoom/Teams/Meet videokonference jsem si za poslední tři roky zvykl až moc důvěrně. Vyzkoušel jsem si i několik řešení pro konferenci ve virtuální realitě, včetně toho od HTC Vive nebo Meta Oculus.

Proto mohu zodpovědně prohlásit, že toto je něco úplně jiného. Především na sobě nemusím mít žádné extra vybavení, žádnou helmu nebo brýle. Prostě sedíme u stolu a bavíme se. Vidím trojrozměrný obraz druhého člověka, v jeho životní velikosti a ve vzdálenosti přibližně jednoho metru.

Nesleduji obraz „na televizi“, spíše jako kdyby televize byla oknem, ze kterého se tento člověk může vyklonit směrem ke mně do místnosti. Když oba natáhneme ruku… tak se iluze podivně rozpadne. Moje ruka projde tou jeho. Není tam ale žádné brnění, bzučení nebo chvění vzduchu jako známe z různých sci-fi, když se hologram dostane do kontaktu s objektem.

On to totiž není hologram. Trojrozměrný dojem vzniká díky speciální velkoformátové obrazovce, která umí do každého mého oka poslat jiný obraz. Obrazovky vybavené 3D technologiemi jsou na trhu už více než deset let, obvykle však vyžadují speciální polarizační brýle, které se starají o to, aby každé oko dostalo „svůj“ obrázek.

Naproti tomu displej využitý pro projekt Starline využívá obrazovku, která umí do různých částí místnosti poslat jiný obraz.

„Jak si můžete ověřit, každé vaše oko vidí trochu jiný obraz. A to i když hlavou pohnete do stran,“ vysvětlil mi Nartker. „Využíváme obrazovky s technologií Light Field, a tak každé vaše oko vidí jiné pixely.“

Systém totiž díky kamerám ví, kde přesně mám obličej a kde je tedy pomyslná vertikální čára oddělující levé oko od oka pravého. Plynule uzpůsobuje obraz tak, abych já – a jenom já – viděl prakticky dokonalou iluzi trojrozměrného obrazu.

Více lidí vedle sebe zatím být nemůže, alespoň ne v současné verzi. Do budoucna ale podle Nartkera s takovou možností počítají.

„A také si všimněte, že se vám změní perspektiva, když se díváte ze strany, že?“ vybízí mne manažer projektu Starline. Vyzkouším to a překvapeně zírám, jak přirozeně to vypadá. Vůbec mne vlastně nenapadlo, že by něco takového systém mohl umožnit. U trojrozměrných filmů nic takového nezažijete, protože pro jiný úhel pohledu by se musela změnit pozice kamery.

V projektu Starline jsou sice kamery nehybné, ale zato jich je šest. A z těchto kamer počítač v reálném čase počítá můj 3D avatar.

Na projektu Starline firma Google pracuje minimálně od roku 2021. Donedávna v prototypech pracovala se senzory hloubky. Nyní však všechny tyto senzory nahradila právě kamerami.

Nejde jen o to, že vidíme trojrozměrný obraz v životní velikosti. Je tu třeba taková maličkost, že se díváme z očí do očí. To žádná běžná videokonference nezvládne.

Jde to sice obejít pomocí nástrojů třetích stran, ale působí to dost nepřirozeně. Naopak videokonference Starline zajistila skutečný oční kontakt.

„Když si váš mozek podvědomě myslí, že je to skutečné setkání, tak se prostě cítíte, jako kdyby to bylo skutečné setkání. A tak se chováme, jako kdybychom byli v jedné místnosti. Odehrává se tu celá řada fyziologických procesů, říkáme tomu mimikry, vytváříme empatické pouto,“ shrnul hlavní výhodu Nartker.

Málokdy člověk zakusí na vlastní kůži opravdu sci-fi zážitek. A nečekal jsem, že se mi to stane na vývojářské konferenci Google I/O zrovna letos. Od společnosti Google se totiž nečekaly žádné výrazné hardwarové novinky, pokud tedy nepočítáte skládací telefon Pixel. Hlavním tématem konference byla jednoznačně umělá inteligence.

„Počítač na základě snímků ze šesti kamer pomocí neuronové sítě vymodeluje trojrozměrný model vašeho obličeje,“ ukazuje Nartker, že i jeho projekt zapojuje tolikrát skloňované AI. Neuronové sítě se také starají o kompresi, aby komunikace probíhala v reálném čase i třeba přes běžnou wi-fi síť.

Když jsem se opravdu soustředil, všiml jsem si nedokonalostí v obraze. Během konference jsem měl možnost zařízení vyzkoušet celkem na 17 minut se dvěma různými lidmi. Když měl člověk na druhé straně rozcuchané vlasy, byly vidět určité artefakty, které se nepatrně mihotaly a nenápadně připomínaly, že nejde o skutečnost.

Natker mi popsal, že si představuje využití především při obchodních jednáních, pracovních pohovorech nebo třeba konzultace pacienta s lékařem. Tedy tam, kde jde o víc než jen o běžný hovor. Ale také rodiny, které jsou od sebe geograficky odloučené, by z toho prý mohly hodně těžit. Podobné místnosti – asi osmkrát větší než telefonní budka – by mohly být na poštách nebo v knihovnách. Systém je zatím pro takové použití drahý, v první fázi jej testuje pár vybraných firemních partnerů.

Časem by se však mohla videokonference spojit s nějakými dalšími systémy. Meta vyvíjí svou 3D videokonferenci, samozřejmě pro potřeby metaverza, a teoreticky nic nebrání tomu, aby spolu tyto konkurenční systémy časem začaly komunikovat. Někdo bude mít virtuální headset, někdo bude mít doma 3D televizi, někdo se připojí jen z mobilu – a všichni budou mít v rámci možností z videokonference co nejlepší zážitek.

„Testujeme tento systém už několik let v rámci firmy,“ popsal mi Jason Lawrence, další z vývojářů pracujících na projektu. „Ale tohle je úplně nový prototyp. Jste první lidé mimo firmu Google, kdo jej může otestovat. Vidíte, že je to úplně jako skutečné setkání.“

V budoucnu podle něj nebude nutné jezdit na některé služební cesty, protože bezprostřední kontakt půjde zprostředkovat i elektronicky. Na tento postřeh jsem si během skoro dvacetihodinové cesty z Kalifornie do Prahy vzpomněl ještě několikrát…

Aktualizace: Do článku jsme doplnili video.