Článek
Informace i záběry si můžete i poslechnout a prohlédnout v úvodní videoreportáži.
„Tak, tady máme rybu s mrskajícím se ocasem. A když se podíváte blíž, uvidíte řadu žaber a uvnitř nich je takové jemné pletivo, které stačí na zachycení dvoumilimetrových částic,“ ukazuje v reportáži výherce britské robotické soutěže její organizátor doktor Robert Siddall.
Díváte se na robotickou rybu, která se jmenuje Gillbert, měří půl metru a jejím cílem je zachytávat mikroplasty znečišťující vodu, kterou pak pijí lidé - a mikroplasty kvůli tomu pronikají třeba i do mateřského mléka žen. Jen dva milimetry velké částice z vody ryba čistí tak, že pod hladinou zavře ústa, otevře žábry podobné žaluziím, stlačením své břišní dutiny přes ně vytlačí vodu a částice z umělé hmoty zůstávají v hladkém pletivu.
Stroj obsahuje i takzvanou setrvačnou měrnou jednotku (IMU) ke sledování vlastního pohybu a orientaci a má také vestavěné senzory na vyhodnocování zakalenosti vody a intenzity jasu. Kromě toho ale i sám v noci svítí.
Porota z mezinárodního týmu vědců
Robo-rybu navrhla Eleanor Mackintoshová studující chemii na Univerzitě v Surrey, a to v rámci školou v květnu vyhlášené soutěže Natural Robots Contest. Zadáním bylo vytvořit design robota inspirovaného v živočišné či rostlinné říši, který by přírodě sám pomáhal.
Přihlásit se mohl i kdokoli z veřejnosti – výhrou byla realizace, čili sestrojení, vítězného projektu.
A čtyřčlenná porota složená z renomovaných vědců z Británie, Německa a Francie vybrala právě Gillberta. Jeho model tak zamířil do 3D tiskárny a minulý týden spatřil světlo světa. Tím ale jeho příběh nekončí.
„A tak teď máme plně funkčního rybího robota. Jsme z něj nadšení. Ale také ho ještě čekají vylepšení. Chceme, aby plaval rychleji. Má velkou přední část, která ho brzdí, takže potřebuje víc síly v ocasu a zdokonalit ploutve. Chceme ho udělat i lehce chytřejším – právě teď je ovládaný dálkově. My chceme, aby se řídil sám,“ vysvětluje dál doktor Robert Siddal.
„A podpoří i další výzkum, na kterém pracujeme. Vyvíjíme i roboty na jezera, kteří chytají mikroplasty do sítí a vrací je do laboratoří. Zkrátka podpoří probíhající program zajišťující čistší vodu,“ doplňuje pořadatel soutěže.
Silnější, rychlejší a důslednější
Jak je vidět na videu, prototyp robo-ryby také potřebuje napájecí kabel. Samozřejmě jde ale teprve o prototyp. A jak ukazuje samotný návrh studentky chemie Eleanor Mackintoshové z Univerzity v Surrey, měl by mít Gillbert do budoucna i baterii a mikroovládání pro delší a především samostatné cesty.
Stroj by také mohl zachytávat ještě menší částice, jeho tělo by mohlo zesílit, získat hydrodynamičtější tvar a plavat rychleji. Inspirací může být například sanfranciská společnost Edge Innovations, která vyvíjí velmi realistické, takzvané animatronické delfíny či kosatky pro zábavní parky i filmy.
Na mikroplasty dnes člověk narazí už skoro všude. Obrovské množství plastového odpadu se totiž dostává do životního prostředí – od hlubokých oceánu až po vrcholy nejvyšších hor – a pomalu se na drobné částice rozpadající, ale nikoli rozkládající, obaly tak pronikají do těl živočichů i lidí.
Mikroplasty všude v přírodě, ale i člověku
Nejnovější studie italských vědců otištěná nedávno odborným časopisem Polymer se takto zaměřila už i na mateřské mléko žen. Badatelé odebrali vzorky 34 zdravým matkám v Římě jen týden po porodu a ve 26 z nich, teda v 75 procentech případů, objevili přítomnost mikroplastů. Tématu se zevrubně v článku věnovala i redakce Seznam Zpráv.
Zjištění vědci považují za znepokojivé, ačkoli přesný dopad částic na člověka zatím neznají – laboratorní testy už ale prokázaly, že drobné úlomky plastů mohou lidské buňky poškozovat.
Stejný tým badatelů v roce 2020 v rámci jiné studie identifikoval mikroplasty také v placentách těhotných žen. A přítomnost částic v lidské krvi v březnu potvrdili rovněž nizozemští vědci. Mikročástice už výzkumníci objevili dokonce v plicích lidí.
Další nedávná studie odhalila, že i kojenci krmení z láhve zřejmě spolykají miliony mikroplastů denně, a že dokonce také kravské mléko je může obsahovat. Mikročástice se našly třeba i v čerstvě napadaném sněhu na Antarktidě.
O mikroplastech je známo, že vyvolávají zánět plic a u některých lidí mohou způsobit i rakovinu. Také ale mohou přenášet mikroorganismy a jiné toxické chemické látky, čímž vědci předpokládají, že pro zdraví člověka skutečně škodlivé jsou.
