Článek
Když začalo být v roce 2020 jasné, že „nový koronavirus“ jen tak nezmizí, vynořil se jeden osvědčený nápad, jak o něm zjistit více: cíleně nakazit dobrovolníky a pod dohledem lékařů sledovat, jak se u nich nákaza vyvíjí, projevuje a jaké má následky.
Vědci a lékaři tak měli rychle získat přesné poznatky o průběhu a rozvoji infekce, případně třeba i možnost, jak vyzkoušet léky či vakcíny.
Podobné zkoušky se v medicíně využívaly a využívají ke zkoumání řady různých nemocí, včetně třeba chřipky. V případě „nového koronaviru“ šlo ovšem z počátku o velmi složitý problém.
O tomto patogenu a důsledcích infekce, a to jak krátkodobých, tak ještě mnohem spíše těch dlouhodobých, bylo zprvu velmi málo informací. V roce 2020 také neexistovala prakticky žádná ověřená možnost, jak by se dalo nakaženým účinně pomoci v případě, že jejich stav bude vážný. Co kdyby autoři museli přihlížet tomu, jak někdo ve studii zemře?
Navíc se ukázalo, že v řadě ohledů nejsou takové studie vlastně potřebné. Rozhodně například nebyla nouze o nakažené. Například klinické zkoušky vakcín Pfizer a Moderna v druhé polovině roku 2020 byly dokončeny dříve, než se původně uvádělo. S nástupem podzimní vlny v zemích severní polokoule se totiž účastníci studie s virem potkávali častěji, než autoři očekávali.
Otázka tzv. „human challenges“ tak postupně pozbyla naléhavosti, se kterou se jí odborníci zabývali ještě v polovině roku 2020, zároveň však v řadě ohledů začalo ubývat obav z možných rizik. Třeba proto, že se objevily skutečně účinné látky, které by mohly pomoci dobrovolníkům, jimž by se z nějakého důvodu přitížilo (konkrétně monoklonální protilátky). Argumenty „pro“ tedy nakonec převážily.
Mladí v karanténě
Premiérový experiment s úmyslnou expozicí dobrovolníků novému koronaviru nakonec zorganizovala na pokusy specializovaná společnost Open Orphan ve spolupráci s londýnskou Imperial College a dalšími institucemi. Oznámena byla v říjnu 2020, první účastníci byli infikováni na začátku roku 2021. Její předběžné výsledky (které zatím neprošly kontrolou tzv. „oponentního řízení“) byly zveřejněny 2. února na serveru Research Square.
Účastníky britské studie bylo několik desítek osob ve věku 18–30 let. Pokus strávily v karanténních prostorách londýnské Royal Free Hospital. Celkově dostali kompenzaci zhruba 4 500 liber, tedy nějakých 130 tisíc korun.
Lidé ve studii dostali poměrně malou dávku viru, která zhruba odpovídá množství jedné jediné kapénky. Dost pravděpodobně i díky tomu se téměř polovina účastníků vůbec nenakazila. Zvolena byla schválně, jde o první studii svého druhu, a tak byli autoři opatrnější. Původně také odhadovali, že nakažených po vystavení tak nízké dávce bude ještě méně.
Zkouška se rozjížděla postupně. Prvních několik dobrovolníků dostalo lék remdesivir, jakmile se u nich objevilo na testu i velmi malé množství viru. Když se ukázalo, že to infekci opravdu zastaví, nechávali lékaři infekci postupně „rozbíhat“ více a více. Autory zajímaly samozřejmě především výsledky oněch 30 dobrovolníků, kteří žádný remdesivir nedostávali. Lékaři pro ně měli ovšem připraveny monoklonální protilátky, jakmile by se jejich stav trochu zhoršil a onemocnění přestalo být jen velmi mírné. Naštěstí na jejich využití vůbec nedošlo.
Rychlý nástup
V těle nakažených se virus šířil velmi rychle. V průměru méně než dva dny po expozici se u účastníků objevil pozitivní výsledek PCR testu. Pozitivní test předcházel symptomy zhruba o dva dny, což znovu jen dokazuje, že velká část infekcí skutečně může probíhat v době, kdy se člověk ještě vůbec necítí nemocný. Účastníci přitom byli infikování virem z počátku roku 2020, u kterého se obvykle uvádí inkubační doba kolem pěti dní.
Virus ve větším množství v těle nakažených přetrvával zhruba 9 až 12 dní. V průměru ještě 10 dní po vystavení viru tak lidé byli infekční – měli v těle „živý“ virus, který může někoho nakazit. I tento výsledek – byť na jiné variantě viru, než jaká dnes převládá – znovu vzbuzuje otázku, zda česká pětidenní izolace neukončená testem není zbytečně polovičaté řešení. (Navíc v poněkud nesourodé kombinaci s karanténou, za které se nešlo „vytestovat“.) Zvláště, když také podle této zkoušky i antigenní testy velmi dobře ukazovaly, kdy testovaný přestal mít v těle tzv. kultivovatelný virus. Dobře tedy indikovaly, kdy už nakažení lidé přestali být infekční. Menší „citlivost“ měly tyto testy na začátku infekce. (Ještě dodejme, že v této malé zkoušce také nikdy falešně neoznačily za pozitivního nikoho, kdo by nebyl.)
V experimentu také platilo, že více viru bývalo v nose. To podle autorů jen dokládá, že pokud mají respirátory chránit přenosu, měly by rozhodně zakrývat právě i nosní dírky.
Nejčastější příznaky byly jako u respiračních infekcí: bolesti v krku, rýma a kýchání. Horečka se vyskytovala méně často a u nikoho z nakažených se neobjevil úporný kašel. U zhruba 70 % nakažených účastníků se ale projevil charakteristický znak covidu: ztratili v různé míře čich nebo chuť.
V tomto ohledu také experiment nechal na účastnících zřejmě největší následky: U pěti z nich tyto problémy přetrvávaly déle než půl roku a u jednoho více než 9 měsíců. Část nakažených neměla vůbec žádné příznaky, ale v jejich horních cestách dýchacích přitom bylo velké množství viru. A virus se u nich udržel stejně dlouho jako u příznakových pacientů.
Autoři v průběhu experimentu sledovali spoustu dalších parametrů: například množství protilátek v těle infikovaných a jeho vývoj v reakci na nákazu, spolehlivost antigenních testů v průběhu infekce (vedly si velmi dobře v době, kdy infekce vrcholila a lidé měli viru v těle nejvíce).
Další kola
Až další analýzy všech vzorků a měření by měly údajně naznačit, proč se někteří lidé nakazili a jiní nikoliv. Současné výsledky naznačující, že jistou míru ochrany může (či alespoň u původního viru mohla) poskytovat předchozí nákaza některým z běžných, již „zdomácnělých“ čtyř koronavirů, které během zimní sezóny způsobují významnou část všech respiračních onemocnění. Zkoumat se budou i odlišnosti ve funkci imunitního systému jednotlivých dobrovolníků. Třeba se najde nějaký faktor, který „nenakažení“ mají společný.
Připravují se již také další studie: v jedné by měli být například naočkovaní lidé vystaveni delta variantě SARS-CoV-2. Autoři tak chtějí lépe vysvětlit, které faktory ovlivňují, zda se u očkovaného dojde k rozvinutí infekce či nikoliv.
I v tomto případě budou do zkoušky přibráni mladí, zdraví lidé, u kterých je riziko těžkého průběhu minimální. Pro časopis Nature se autoři ovšem nechali slyšet, že jak bude přibývat informací o viru a také možných léků, je možné, že by se podobných experimentů mohli účastnit i lidé vyššího věku.
Autoři doufají, že stejně jako v případě jiných patogenů, i v případě SARS-CoV-2 by podobné zkoušky mohly do budoucna sloužit k rychlému ověřování nových léků, vakcín či diagnostických nástrojů (testů).
Nakazit člověka virem, který může způsobit i smrt (byť v dané skupině zcela výjimečně), samozřejmě s sebou nese etické otázky. Ovšem strůjci této první zkoušky svého typu pro nový koronavirus chtějí svou první prací především přesvědčit kolegy a veřejnost, že jde o bezpečný nástroj k dalšímu zkoumání viru a že podobné studie mohou přinést zajímavé údaje.
Jak se to podaří, těžko odhadovat. Půlroční narušení čichu a chuti není zcela bagatelní a poznatků o průběhu infekce je i z jiných zdrojů dostatek. Na druhou stranu, existuje celá řada zajímavých otázek, k jejichž zodpovězení se podobné experimenty velmi dobře hodí. V tuto chvíli se zdá, že o podobných pokusech v brzké době ještě uslyšíme.
