Článek
Port of Los Angeles je nejvýznamnější přístav v Americe a jeden nejdůležitějších námořních uzlů na světě. Právě zde se totiž přepravuje zboží mezi Asií a Severní Amerikou. V roce 2021 odbavil rekordních 10,7 milionu kontejnerů nákladu v hodnotě asi 311 miliard dolarů.
Informace a záběry si můžete poslechnout i prohlédnout v úvodní videoreportáži.
V jednom z těchto losangeleských doků ale kotví také bárka, která místo kvádrových přepravníků nese obrovské nádrže, ze kterých rozhodně nikomu žádné tržby nevzniknou. Proudí jimi pouze mořská voda, do které se navíc ještě pouští elektrický proud. Na první pohled nesmyslná činnost by se ale jednou mohla vyplatit celé planetě.
Experiment je součástí takzvaného Project Sea Change, který provádí výzkumníci z Institutu po nakládání s uhlíkem z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA ICM).
„Je to navržené k odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry, ale využívá to velikosti a mohutnosti oceánů, které, jak víme, zabírají 70 procent zemského povrchu,“ říká v reportáži Gaurev Sant, zástupce UCLA ICM.
Voda chytá CO₂ lépe než vzduch
Projekt je součástí globální snahy zesílit přirozenou schopnost oceánů odčerpávat z atmosféry oxid uhličitý. Až donedávna se totiž většina iniciativ soustředila pouze na to, co lze dělat na souši, jako je sázení stromů nebo stavění továren s lapači CO₂. A samozřejmě na omezení emisí. To by ale podle vědců k tomu, aby oteplování planety nepřesáhlo 1,5 °C a předešlo se katastrofickým dopadům na klima, nemuselo stačit.
Oceán je ale také přírodním úložištěm uhlíku a badatelé tvrdí, že mořská voda udrží skoro 150krát víc CO₂ než vzduch. Aby ho ale nadále pohlcovala, je potřeba od něj oceány také čistit. A právě to dokáže elektrický náboj. V závěru procesu filtrování mořské vody zůstává oddělený oxid uhličitý zachycený ve speciálních tlakových nádobách.
„V podstatě bereme oxid uhličitý a měníme ho na pevnou látku. Stabilizujeme ho ve formě pufru, který je také známý jako biokarbonát nebo hydrogenuhličitan, který tak trochu visí ve vodě. A to vám dává opravdu odolný skladovací mechanismus, pomocí nějž můžete oxid uhličitý skladovat po dlouhou dobu tak, že to je geologicky relavantní,“ vysvětluje dál Sant.
Všechno má svá rizika a kritiky
Projektů točících se kolem oceánů, které vědci zkoumají, je víc. Je mezi nimi například i hnojení hladiny podporující množení planktonu schopného CO₂ vstřebávat nebo obohacování mořské vody o minerály zvyšující její zásaditost, což opět vede k lepší schopnosti oxid uhličitý z ovzduší absorbovat. Každá z možností ale má svá rizika.
„Skoro všechny z těchto nápadů mají vedlejší účinky a my prostě jednoduše nevíme, jaké budou. A také nevíme, jak na některé z těchto věcí bude reagovat veřejnost. To víte, v důsledku si zahráváme s přírodou, a s tou už si zahráváme měněním klimatu,“ dodává David Victor, spoluředitel Iniciativy za dekarbonizace Kalifornské univerzity v San Diegu.
Není také úplně jisté, že hnojení mořské hladiny nebo obohacování o minerály bude fungovat v globálním měřítku. A je otázka, co způsobí dlouhodobě. I když pustit do vody elektřinu posilující chemický proces rozkládající CO₂ může také pobouřit veřejnost, dává toto řešení vědcům největší smysl.
„Ten proces vyžaduje pouze elektřinu, kamení a mořskou vodu, aby fungoval. A to je něco, na co se chceme soustředit, protože si myslíme, že jednoduchost a používání materiálů, které jsou hojně dostupné, je důležité,“ dodává v reportáži Sant.
„Ty požadavky na energii, když je srovnáte s celkovými náklady, které má společnost kvůli uhlíku v atmosféře - to by ta elektřina za to mohla stát. A jednou z věcí, které naše skupina studuje, je to, kolik energie bude potřeba a hlavně, jak to ovlivní klima,“ doplňuje Victor.
Cíl? Několik stovek továren. Přínos? Spása planety a vodík
Inženýři z Kalifornské univerzity experimentují s metodou už dva roky a nyní se připravují na rozšíření projektu. V současnosti už mají dvě pilotní zařízení – jedno v Los Angeles a druhé v Singapuru.
A odhadují, že aby jejich technologie globálně fungovala, bude nutné vybudovat 1800 továren, které by pomocí elektřiny dostaly z mořské vody deset miliard tun CO₂ ročně. Tolik ho bude podle vědců totiž potřeba odstraňovat z ovzduší od roku 2050, abychom se vyhnuli těm nejhorším dopadům klimatické krize. To ale není jediný přínos.
„Zatímco to odstraňuje oxid uhličitý z atmosféry, jako vedlejší produkt to vyrábí vodík. A produkce vodíku je důležitá, protože vám to umožňuje přístup k zelenému palivu,“ odhaluje Sant.
