Věda placená z daní má být zadarmo. Biden mění byznys vědeckého publikování

Publikování vědeckých studií v posledních deseti letech prochází velkými změnami. Některé jsou dlouhodobé, jiné náhlé. Nové nařízení Bílého domu je svým způsobem obojí. Plně bude platit až od roku 2026, jeho dopady ale mohou být významné.

Podle ředitelky vědeckého odboru americké vlády jde o pokračování stávajících trendů. Urychlila jej ale celovsvětová pandemie covidu, během které většina velkých vědeckých časopisů dočasně ustoupila od běžné praxe a výsledky neschovávala za paywall, kde k nim mohou jen předplatitelé a platící čtenáři.

„Okamžitý přístup veřejnosti k výzkumu COVID-19 je názornou ukázkou výhod rychlého zpřístupnění výsledků výzkumu a dat všem zájemcům,“ dodává Alondra Nelsonová, kterou Biden letos jmenoval ředitelkou vládního odboru, jenž má na starosti vědu a technologie. „Proto upravujeme naše pravidla pro veškerý federálně financovaný výzkum.“

Akademické časopisy tak budou muset poskytovat okamžitý přístup k článkům, které jsou financovány z veřejných zdrojů. Je to velké vítězství pro zastánce tzv. otevřeného výzkumu (open access). Dosud mohly vědecké časopisy uzamknout federálně financovaný výzkum jen pro předplatitele až na dobu jednoho roku. Opatření se týkají nejen samotných studií, ale i souvisejících dat, která by měla nově být k dispozici ostatním ve strojově čitelném formátu bez velkého odkladu.

Nově se navíc požadavek na publikování bezplatně pro čtenáře bude týkat všech amerických federálních institucí, které výzkum financují, ne jenom těch velkých. Do roku 2025 mají instituce za úkol vypracovat plány, jak požadavek na otevřené publikace technicky zajistit.

„Když je federálně financovaný výzkum okamžitě dostupný veřejnosti, může to vést ke zlepšení životů, úřady mohou dělat důležitá rozhodnutí na základě vědeckých důkazů,“ píše Nelsonová. „Vede to k lepším výsledkům a rovnějšímu přístupu napříč společností. Američané mohou nahlédnout, jak to vypadá, když má veřejnost okamžitý přístup k výsledkům vědeckého bádání.“

Podle Nelsonové je součástí opatření i řada programů, jejichž cílem je snížit rasové, genderové a kariérní nerovnosti. Začínající výzkumníci jsou totiž často na začátku své kariéry znevýhodněni ve svých grantových žádostech.

„Určitě to bude mít globální dopad,“ napsala nám Eva Hnátková, která má v Národní technické knihovně v Praze na starosti tématiku otevřené vědy. „Bílý dům totiž odhaduje, že v roce 2020 federální výzkumné prostředky vyprodukovaly 195 až 263 tisíc publikovaných vědeckých článků. To je přibližně 7 až 9 % ze všech ten rok publikovaných článků, kterých bylo přibližně 2,9 milionu.“

Hnátková připomíná, že Evropská unie už podobný krok iniciovala: „V Evropě byla v roce 2018 zahájena iniciativa mezinárodního konsorcia cOAlition S, jejímž cílem je akcelerovat přesun na systém publikování Open Access pomocí tzv. Plánu S.“ To by také mělo vést k úplnému a okamžitému otevřenému přístupu k vědeckým publikacím.

Evropské konsorcium krok Bílého domu vítá: „Tato nová politika USA zásadně mění pravidla hry pro vědecké publikování,“ uvedl Johan Rooryck, výkonný ředitel cOAlition S. „Kromě důrazu na okamžitý otevřený přístup vítáme i zaměření na snižování nerovností v publikování, zejména u osob ze znevýhodněného prostředí a osob na počátku kariéry.“

„A tohle je ta nejšílenější část. Vědecký časopis má vědecká data ve svém vlastnictví, a to až po dobu jednoho roku,“ kritizoval v roce 2016 Joe Biden –⁠ tehdy ještě viceprezident –⁠ způsob, jakým velcí vydavatelé vědeckých časopisů zacházejí s výsledky vědecké práce. „Američtí daňoví poplatníci každoročně platí pět miliard dolarů (tehdy cca 117 miliard korun, pozn. red.) jen na výzkum rakoviny. Ale jakmile je ten výzkum publikován, tak skoro všechen zmizí za paywallem a čtenář za něj musí platit. Řekněte mi, jak tohle pomáhá pokroku?“

Nové memorandum navazuje na krok administrativy Baracka Obamy, ve které Joe Biden působil. V roce 2013 vydala vědecko-technologická sekce Bílého domu memorandum nařizující velkým vládním agenturám zajistit přístup k publikovaným výsledkům financovaným z jejich rozpočtů. Tehdy ale došlo ke kompromisu mezi požadavky vydavatelů vědeckých časopisů, kteří dostali možnost takovou studii nejprve publikovat pouze pro platící zákazníky. Teprve po roce vypršelo „embargo“ a vědecká zpráva se proměnila ve volně dostupnou.

Nová americká pravidla už tuto „roční výjimku“ nepovolují. Zdálo by se tedy, že budou studie volně k dispozici, a to prospěje všem. Jenže námi oslovení odborníci varují, že tak jednoduché to není. „Je to poměrně velká věc, má svoje pro a proti,“ napsal nám Daniel Munich, ekonom z CERGE-EI, který se zabývá mimo jiné právě studiem financování vědeckých publikací. „Rozhodně nejde o konec placení. Jen se bude platit jinde a bude platit někdo jiný.“ Dopady tohoto obecně vítaného opatření proto podle něj mohou být ne zcela přímočaré.

Stojí za to se u tématu vědeckého publikování na chvíli pozastavit. Veřejnost totiž často vůbec netuší, jakým způsobem je publikování ve specializovaných vědeckých časopisech financováno. Dlouhá desetiletí převažoval model předplatitelský, kdy vydavatelé časopisu dostávají zaplaceno od institucí, knihoven i jednotlivců. Ostatní uvidí jen náhled (abstrakt) studie, zbytek je za tzv. paywallem.

V posledních letech je na vzestupu financování typu Open Access (otevřený přístup), kdy mají čtenáři na webu celou vědeckou studii okamžitě k dispozici ke stažení. V takovém případě nemá časopis příjem od čtenářů a jeho provoz musí být hrazen z jiných prostředků. Často za publikaci musí platit přímo autoři publikované studie. Jde o částky v řádu desetitisíců korun, u některých prestižních časopisů dokonce i o statisíce korun.

„Myslím, že veřejnost se často diví, že vědci nejsou akademickými časopisy za publikace placeni,“ uvádí Jakub Tomek, český výzkumník v oblasti výpočetní kardiologie. Naopak, v režimu otevřeného publikování (Open Access) za publikování článku musí obvykle platit sami vědci. Výjimkou je tzv. diamond/platinum open access, kdy financování zajistí vydavatel časopisu nebo zaštiťující instituce ze svých dalších zisků.

A za co že vědci platí? V podstatě především za prestiž spojenou s publikací v uznávaném vědeckém časopise. Dále za editaci, sjednocení stylu a další běžné úkony, které mají práci zpřehlednit a zjednodušit vyhledávání grafiky nebo souvisejících prací. V neposlední řadě pak vědecké časopisy zajišťují tzv. recenzní řízení (peer review), kdy je text před publikací podroben anonymní kritice dalších vědců z oboru, aby se předešlo publikaci nekvalitní nebo nesmyslné studie.

„Mimochodem, ani recenzenti vědeckých článků placeni nejsou, je to dobrovolná věc, branná jako služba komunitě,“ připomíná Tomek. „V kontextu ziskovosti publikačního byznysu není divu, že si teď mnozí editoři stěžují, jak těžké pro ně je sehnat recenzenty.“

Financování Open Access ze strany vědců s sebou nese řadu nevýhod. „Za problematické považuju především dvojí financování,“ napsal nám Jan Konvalinka, ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. „Instituce platí spoustu peněz za velmi drahé předplatné časopisu. V případě významných oborových časopisů je to i mnoho desítek tisíc korun ročně . A současně platíte velké peníze za uveřejnění článku, opět až desítky tisíc korun. Je to nefér a dlouhodobě neudržitelné.“

Vědci často musí platit za publikaci svého článku i v případě časopisů s otevřeným přístupem. A tím se dostáváme k odvrácené stránce jinak oceňované snahy amerických i evropských úřadů zpřístupnit vědecké studie veřejnosti.

„Sama myšlenka Open Access je velmi ušlechtilá a směřuje k demokratickému cíli úplné informační otevřenosti pro všechny. Komodifikace (zacházení jako se zbožím, pozn. red.) výsledků vědecké práce soukromými společnostmi, tedy vydavatelskými domy sdružujícími časopisy, naopak patří k té vysoce problematické části časopisů Open Access,“ říká Irena Reifová, mediální analytička a socioložka z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Když stát nařídí, že autoři musejí publikovat v režimu Open Access, tak přivádí soukromým korporacím platící zákazníky,“ dodává Reifová.

Připomíná také, že k fenoménu Open Access se přichytily tzv. predátorské časopisy, které si v podstatě na vědeckou metodu jen hrají. Jejich recenzní řízení je fiktivní a jejich hlavním cílem je rychle vydělat. „Zbrklé zavedení povinnosti Open Access publikování, aniž by byla předem připravena infrastruktura schopná vzdorovat zneužití, je spíše kontraproduktivní,“ domnívá se Reifová. Podle ní existují i časopisy na pomezí (gray-zone časopisy), které sice nejsou vysloveně predátorské, ale ani nijak zvlášť nedbají na kvalitu nebo správnost textů.

„Hlavní nevýhoda open access je v tom, že časopisy a jejich vydavatelé ztrácejí motivaci k udržení kvality článků,“ domnívá se Konvalinka. „Potřebují, aby vyšlo co nejvíce článků, protože prostředky získávají od autorů, nikoli od čtenářů. Spolu s kvantitativními způsoby hodnocení vědy to může opravdu vést k velkému průšvihu.“

„Zaplatit 9 500 eur za publikaci článku ve velkém časopise je pro vědce z bohatých výzkumných skupin v USA či Velké Británii sice mírně nepříjemné, ale v podstatě to není problém,“ uvádí Tomek, který v obou jmenovaných zemích léta působil. „Nicméně v chudších zemích či institucích s menším rozpočtem na vědu jde o značnou částku a obávám se, že to už tak znevýhodněné vědce z nich může znevýhodnit ještě více.“

Námi oslovení odborníci se víceméně shodli, že současný systém vědeckého publikování bude muset projít reformou. Nařízení Bidenovy administrativy tyto dlouho probíhající změny nadále urychlí. Zatím ale vůbec není jasné, jak konkrétně se nakonec změny dotknou vydavatelů nebo publikujících vědců.

Velcí vydavatelé se logicky nebudou chtít vzdát svého výsadního postavení, a naopak budou hledat, jak na situaci vydělat. Asociace amerických vydavatelů, přední oborová skupina, si ve svém prohlášení stěžovala, že nová americká strategie byla přijata „bez formálních a smysluplných konzultací nebo účasti veřejnosti … v rozhodnutí, které bude mít rozsáhlé důsledky, včetně vážných ekonomických dopadů“. Bílý dům to rozporuje, prý byl se zástupci vydavatelského průmyslu v intenzivním kontaktu.

Lze také očekávat různá kompromisní řešení, například v podobě repozitářů „skoro hotových článků“, které již prošly recenzním řízením a vědci do nich zanesli všechny připomínky. Stále ale vědecký časopis může obhajovat předplatné pro čtenáře nějakými grafickými vylepšeními nebo interaktivními funkcemi navíc. Významnou – a kontroverzní –⁠ roli během pandemie sehrály i tzv. preprinty, kdy vědci zveřejní svůj článek ještě před tím, než projde recenzním řízením. Také jejich význam stoupá.

Další možností, o které se zmiňuje třeba vydavatelství Springer Nature, je navýšení financí právě ze strany amerických grantových agentur.

Celkově je zatím jistý především princip. „To, co je na novém americkém memorandu podle mne tak zásadního, je, že vláda konečně udeřila do stolu a řekla: ‚Podívejte se, už nebudeme čekat. Mluvíme o tom už 30 let,‘“ říká Michael Eisen, americký biolog a dlouholetý zastánce otevřeného přístupu k vědeckým publikacím. „Veřejně financovaný výzkum musí být k dispozici všem.“

Tento princip je v USA i v Evropě nastíněn dostatečně jasně. Jak přesně bude ale situace vypadat v roce 2026, kdy budou nová pravidla muset být plně implementována, zatím jasné není. V nejlepší variantě může změna přispět ke spravedlivějšímu a transparentnějšímu systému vědeckého publikování. V nejhorším scénáři naopak hrozí navýšení poplatků, které půjdou do kapsy především velkým vydavatelským domům.