Článek
V červenci 1943 se na italském ostrově Sicílie vylodila spojenecká vojska. Cílem invazní operace, která trvala zhruba měsíc, bylo získat odrazový můstek pro útok na italskou pevninu. Sicílie díky své poloze představovala totiž důležitý „odrazový můstek“ pro vylodění na italské pevnině.
Ve stejné pozici jako Spojenci před 80 lety dnes stojí i jeden biologický druh, o kterém jste už asi slyšeli, většina z nás ho ovšem asi netoužila nikdy příliš poznat na „vlastní kůži“. Na Sicílii, konkrétně v okolí Syrakus na jejím jihovýchodním cípu, totiž biologové objevili poměrně rozsáhlou populaci ohnivého mravence, Solenopsis invicta.
Druh, který alespoň zatím nemá český název, je notoricky známý škůdce především ze subtropických oblastí třeba jihu USA, ale také Austrálie i Asie. Původem podle všeho jihoamerický mravenec svůj obecně používaný název dostal díky tomu, že jeho bodnutí (ano, mají žihadlo) vyvolává pálivou bolest.
Mravenci (pouze samice) mají totiž žihadlo a vyrábí si jed. Většinou je bodnutí neškodné a bolí zhruba podobně jako včelí žihadlo. Místo napuchne a vytvoří se na něm puchýřek. Protože mravenci nemají na žihadle zpětné háčky, mohou nešťastnou oběť pobodat vícekrát.
Někteří lidé, zhruba procento bodnutých, však jed snáší špatně a musí vyhledat pomoc lékaře. Vzhledem k tomu, že v USA každým rokem podle odhadů poštípají mravenci podle některých odhadů i více než 10 milionů lidí, nejde o úplně zanedbatelný problém.
Úmrtí na bodnutí jsou ovšem extrémně vzácná, v USA se za dobu přítomnosti mravence počet všech potvrzených případů pohybuje v řádu vyšších desítek.
Roky ve skrytu
Španělští biologové objevili na Sicílii 88 hnízd na ploše zhruba pěti hektarů. V každém z nich žije řádově zhruba několik set tisíc jedinců. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně odlehlé místo na předměstí, je prakticky jisté, že se mravenci „nevylodili“ právě tady.
Autoři objevu neprohledávali celou Sicílii, na mravence narazili náhodou při jiné práci, takže se s největší pravděpodobností určitě budou vyskytovat i na jiných místech ostrova.
Místní španělským vědcům také řekli, že případů bolavých mravenčích „kousanců“ začalo přibývat zhruba od roku 2019, takže druh se na ostrově šíří nepozorován několik let. Nové území asi nezabírá příliš rychle, na Sicíli zaznamenaný „podtyp“ mravenců se šíří spíše postupně na krátké vzdálenosti než „dálkovými lety“ okřídlených královen.
„Ohnivci“ s největší pravděpodobností vstoupili na sicilskou půdu s nějakou obchodní zásilkou. Geneticky jsou sicilští mravenci blízcí populacím z USA a Tchaj-wanu, takže nejspíše doputovali s nějakou zásilkou do přístavu v Syrakusách, který leží zhruba 13 kilometrů daleko. Doky se navíc nachází od místa nálezu směrem, ze kterého často fouká, a tak je velmi snadno představitelné, že okřídlené královny přiletěly na místo nálezu právě z tohoto směru.
Jedna z nejznámějších adaptací „ohnivých mravenců“ na jejich životní prostředí. Při záplavách z vlastních těl vytvoří vory, na kterých pak kolonie může přežít. Tento příklad je ze Severní Karolíny v USA.
Co bude dál
Zatím jde tedy striktně řečeno o lokální sicilský problém – je ovšem otázkou, zda to tak zůstane. Ve své domovské Jižní Americe jsou sice ohniví mravenci relativně hojní, velký ekologický problém ovšem nepředstavují.
Ve Spojených státech se utratí ročně miliardy dolarů za ošetřování poštípaných, opravu způsobených škod (například zkratů na elektrických obvodech) a třeba náhradu škod na zemědělské výrobě (na technice, rostlinách i zvířatech).
Mimochodem řádění mravenců v USA vedlo k tomu, že se druhu věnovala mimořádná vědecká pozornost. Jde určitě o nejlépe prozkoumaný druh mravenců vůbec, kterému se věnuje ve světové odborné literatuře podobná pozornost jako včele medonosné. Díky tomu například víme, že ohniví mravenci mají „gen pro altruismus“.
Výzkum však zatím nedokázal odpovědět na otázku, jak zabránit šíření druhu nebo jak se ho zbavit, když se někde zabydlí. Austrálie se pokusila zavést účinná karanténní opatření, aby zabránila masovému rozšířenému ohnivých mravenců. Ale odborníci o úspěchu operace spíše pochybují, druh se zřejmě po kontinentu už pomalu šíří.
Zavlečené druhy také v některých případech mohou výrazně ovlivnit přírodu oblasti. Pokud jako ohniví mravenci v USA či Austrálii nemají mnoho nepřátel, parazitů či patogenů, získávají výhodu nad místními druhy. V oblastech s ohnivými mravenci tedy například ubývá jiných druhů mravenců, ale také jiného hmyzu či bezobratlých.
Může dojít k poklesu počtů větších zvířat: ještěrek, hadů, ptáků a dokonce i zajíců, pokud je mravenců v oblasti hodně. Příčinou úbytku větších druhů jsou útoky mravenců na čerstvě vylíhnutá či narozená mláďata, a to obvykle v prvních hodinách či dnech jejich života. Tady záleží na tom, do jaké míry se zavlečený druh rozmnoží – a jak to bude v Evropě, to zatím nevíme.
Česko (zatím) v bezpečí
Ekologický model, který použili objevitelé sicilských kolonií, naznačuje, že mravenec se může zabydlet zhruba na sedmi procentech rozlohy kontinentu.
Protože jsou „ohnivci“ teplomilný druh, dobře snáší vyšší teploty a sucho, jde z velké části o jižní pobřeží Evropy a přilehlá vnitrozemská území. Jednotlivcům se nejlépe daří v teplotách těsně nad 30 °C, kdy jejich organismus funguje nejsnáze, koloniím se jako celku z dosud nevysvětleného důvodu lépe daří v teplotách o něco nižších, kolem 25 °C.
Oblasti na evropském kontinentu, kde by se při současných teplotách podle modelů mohly uchytit populace „ohnivých mravenců“. (Sytě červené oblasti jsou nejpříhodnější.)
Pochopitelně, probíhající oteplování klimatu bude možnosti dalšího šíření druhu podporovat. Autoři objevu se tedy obávají, že v příštích několika desítkách let by vhodné teplotní podmínky mohl ohnivý mravenec najít i v řadě evropských metropolí.
