Český zákaz fackování dětí moc nepomůže. Rodiče často jinou výchovu neznají

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Tři rány rákoskou na holou zadnici.“ Takový trest nařídil v roce 1972 britský soud pro mladistvého provinilce. Patnáctiletý chlapec si musel na policejní služebně sundat kalhoty, spodní prádlo a ohnout se přes stůl. Za přítomnosti jeho rodiče a lékaře mu pak policista uštědřil tři rány.

O šest let později Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že šlo o narušení Tylerovy důstojnosti a je v rozporou s Úmluvou o lidských právech.

Dnes taková scéna působí až absurdně. Málokterý rodič by souhlasil s tím, aby policista březovým „bičem“ šlehal jeho dítě za účelem výchovného trestu. Nicméně nemalá část Čechů vidí fyzický trest jako přijatelný, pokud jej provádí rodič na svém vlastním dítěti.

Politici nyní znovu projednávají novelu občanského zákoníku, která zavádí zákaz tělesných trestů. Konkrétně do zákona má přibýt formulace: „Lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření“. Průzkumy ale naznačují, že ne všichni tak prostředky tělesných trestů – pohlavky, výprasky  – skutečně vnímají.

„Podřízeného v práci taky nepohlavkuješ, tak proč dítě ano?“

„Takže když dítě vběhne na silnici, já ho mám přemlouvat, že tam nemá stát?“

Kdekoli se rozběhne diskuze o fyzickém trestání dětí, odvíjí se podle poměrně předvídatelného scénáře. Máme tendenci považovat to, v čem jsme vyrůstali, za normální. A tak lidé, které rodiče v dětství fyzicky trestali, častěji tento prostředek obhajují nebo jej dokonce sami využívají.

Naopak pro lidi, kteří fyzické tresty považují za nepřijatelné, jde často o něco zcela nepředstavitelného, nebezpečného a zavrženíhodného. Není divu, že se debaty točí v kruzích opakujících se klišé a argumentů, jež obě strany rozohní a málokoho přesvědčí.

Zkusme tedy pro jednou tyto emocionálně vypjaté argumenty přeskočit. Pojďme se místo toho podívat na to, co mají obě strany společné: chtějí pro své děti to nejlepší.

Rodiče, kteří uznávají výprask jako adekvátní výchovný prostředek, případně jako nouzové a krajní řešení, od této metody očekávají rychlost a efektivitu.

Z rozhovorů s rodiči, kteří tělesné tresty schvalují a praktikují, vyplývá, že k tomuto prostředku přistupují s cílem okamžitým i dlouhodobým.

Krátkodobě chtějí pomocí pohlavku nebo „naplácání“ docílit uposlechnutí příkazu nebo zákazu. Jak otestovat, zda jsou takové prostředky účinné? „Dnešní etické komise by zřejmě neschválily studii, která náhodně přiřadí některé děti do skupiny trestaných a jiné do skupiny netrestaných,“ uvádí ve svém souhrnu Elizabeth Gershoffová, americká psycholožka z University of Texas. „Ale v osmdesátých letech tým z Idaho State University několik takových studií provedl, a to na dětech, které byly poslány k psychologům kvůli kázeňským problémům.“

Z roku 1983 tak máme jedny z prvních experimentů, které jasně ukázaly, že alternativní prostředky byly stejně efektivní: „Fyzické tresty se nezdají být klíčovým korektivním prostředkem.“

Brzy začalo studií přibývat. Ještě v devadesátých letech bylo možné mluvit o určité rozpolcenosti. Někteří vědci ještě v roce 2000 zastávali názor, že „pokud se nepřehání a nezneužívá“, nabízí „obyčejné naplácání“ výhody, které mohou převážit nad nevýhodami. Jiní naopak už tehdy varovali: „Fyzické tresty mají omezenou účinnost a potenciálně škodlivé účinky.“

S přibývajícími studiemi ovšem začalo být možné lépe podchytit dopady dlouhodobé. Zde se naplno projevuje složitost daného problému: různé rodiny z různých kultur procházejí specifickými situacemi. Není jednoduché to převést do tabulek. Stovky studií tak končily obvyklou větou: „Je třeba problematiku fyzických trestů nadále studovat.“

Po více než třech desítkách let měření, sledování a vyhodnocování bylo už co analyzovat. V tuto chvíli tak nejlepší dostupná data pocházejí z tzv. meta-studií, tedy „studií studií“. Jde o pečlivé metodické souhrny velkého množství výzkumů. Výhodou je vysoká vypovídající hodnota.

Jednou z nejcitovanějších prací je metastudie Gershoffové z roku 2002. „Hlavní závěr z analýzy 88 studií za posledních 62 let… je, že fyzické tresty jsou spojené s vyšší mírou okamžitého uposlechnutí, ale také s deseti nežádoucími důsledky,“ uvádí v hojně citované meta-analýze psycholožka.

Proč někteří rodiče přistupují k fyzickým trestům? Často uváděným důvodem je obava, aby nepodcenili výchovu a dali svým dětem dobré základy sebeovládání. Ale i tam by jim data ukázala, že tato myšlenka v praxi nefunguje: „Larzelere a Kuhn ve své meta-analýze zjistili, že obvyklé tělesné tresty nepodporují rozvoj dětského svědomí ani pozitivního chování lépe než jiné kázeňské metody, například domlouvání, nucená přestávka, odebrání privilegií, vyhrožování a ignorování špatného chování,“ vypočítává Gershoffová.

Jiní rodiče se cítí „povinni“ sáhnout k fyzickému trestu na veřejnosti, v případě, že jejich dítě poruší nějaké společenské normy nebo se dopustí agrese vůči jinému dítěti. Rodič v takovém případě používá fyzický trest k tomu, aby ukázal svou nelibost s tímto společensky nepřijatelným chováním. Ale paradoxně tento fyzický trest dle dat dlouhodobě vede ke zvýšení, nikoli snížení agresivity.

V roce 2016 se Gershoffová k tématu – mezitím dále bedlivě studovaném po celém světě – vrátila ve studii Staré kontroverze a nová meta-analýza. Na základě dat ze 111 měření na 160 tisících dětech Gershoffová ukazuje, že mnohé dopady fyzických trestů mohou být dlouhodobé.

„Třináct ze sedmnácti sledovaných negativních jevů mají výraznou odchylku u dětí, které byly vystaveny fyzickým trestům,“ uvádí meta-analýza. Ve studii se soustředí na běžné formy fyzických trestů, ale dodává: „Míra negativního dopadu se příliš nelišila mezi běžným naplácáním a fyzickým týráním.“

Poslední velká metastudie na téma dopadů fyzických trestů vyšla v prestižním časopise Lancet v roce 2021. Tým doktorky Anjy Hailmannové z University College London se ve svém srovnání zaměřil na tzv. prospektivní studie. Právě ty nejlépe umožňují měřit skutečné dopady, protože se nespoléhají na to, co si lidé pamatují nebo nepamatují.

Pokud by si například někdo v dospělosti všiml, že je alkoholik, a svedl by to na to, že jej rodiče v dětství bili, není to příliš užitečné pozorování – je zatížené výběrovým zkreslením. Prospektivní studie to ale ošetřují tím, že sledují skupiny dětí od raného věku a vývoj zaznamenávají průběžně. Stejný vzorek dosledují až do dospělosti, čímž zabrání „ohnutí dat, aby seděla do narativu“.

Z celkem jedenácti sledovaných oblastí nebyla žádná, ve které by byť jedna jediná studie ukázala pozitivní dopad fyzického trestání v dětství. To, že se v rodině dítěte praktikovaly fyzické tresty, mělo měřitelné negativní dopady na psychické problémy, agresivní chování, kognitivní schopnosti a další poruchy chování.

Vědci připomínají, že se nejedná o klasickou meta-studii, ale o přehled dostupných studií. Nesčítá tedy efekty napříč studiemi, ale místo toho prezentuje každou studii zvlášť.

„Náš souhrn doložil přesvědčivé důkazy o tom, že fyzické tresty jsou pro děti škodlivé,“ uvádí v závěru. „Nebyly prokázány žádné důkazy o tom, že by byly fyzické tresty pro děti nějak prospěšné.“

„Studie ukazují, že děti, které zažívají násilí, mají vyšší pravděpodobnost trpět úzkostmi, depresemi a problémy s agresivitou​. Výchova by neměla být založena na strachu, ale na porozumění a respektu,“ zdůrazňuje Petra Wünschová, ředitelka a zakladatelka Centra LOCIKA, které pomáhá dětem a jejich rodinám žít bez násilí. „Tělesné tresty u dětí vytváří představu, že násilí patří do blízkých vztahů, že je v pořádku blízkému člověku ublížit, ponížit ho nebo v něm vyvolat strach, pokud se nechová tak, jak já chci. Vytváří tak podhoubí pro rozvoj násilí ve společnosti ve všech jeho podobách.“

Celosvětově vyrůstá přibližně 250 milionů dětí v domácnosti, která alespoň někdy praktikuje tělesné tresty. V úvodu studie v časopise Lancet vědci spekulují, že to může být dáno „malou dostupností přehledně prezentovaných dat, která jsou rozeseta ve stovkách různých analýz a meta-analýz“.

Málokdo se ale v životě rozhoduje pouze podle dostupných dat a studií. Jedním z nejčastějších důvodů, proč rodiče považují fyzické tresty za přijatelné, je to, že je v dětství sami zažili a považují to tak za běžnou součást rodičovské praxe.

V tomto ohledu může zákaz – explicitně napsaný v občanském zákoníku – teoreticky pomoci. Česko je ostatně jednou z mála zemí v Evropě, která takové opatření nemá. Už v roce 2011 mělo zákaz ve svém právním řádu zavedeno osmnáct zemí EU.

Nejen evropskou, ale i celosvětovou premiéru zákazu fyzického trestání dětí si odbylo Švédsko. Už v roce 1979 zavedlo jako první země zákaz jakékoli formy fyzického trestání dětí, a to i doma (ve veřejných institucích platil už od roku 1966). Cílem zákazu bylo „změnit přístup veřejnosti k praxi fyzických trestů, zlepšit časnou detekci problémů a nabídnout rodinám lepší formu intervence“.

Po dvaceti letech od zavedení zákazu se na základě dat ukazuje, že těchto cílů bylo dosaženo. Ale samotný zákaz samozřejmě na změnu názoru lidí nestačí. Stejně, jako k tomu nestačí statistiky ani meta-analýzy.

Někteří vědci varují před tím, aby se argumentovalo pouze statistikami. „Bohužel, někteří výzkumníci v dobré víře zdůrazňují výsledky, které pocházejí ze statisticky slabých studií,“ všímají si autoři nedávné studie. I oni ale zdůrazňují, že „co nejrychlejší přechod od fyzických trestů k postupům bez fyzických trestů je správný cíl, na němž se shodnou všichni výzkumníci, kteří se studiem fyzických trestů zabývají.“

Dokonce ani to, že rodič zná problémy fyzických trestů, neznamená, že se jim dokáže vyhnout. „Rodiče nadále používají fyzické tresty navzdory dostupným datům o jejich neúčinnosti a škodlivosti,“ všímají si autorky studie z roku 2017, která mapuje účinné výchovné postupy. „To indikuje potřebu strategií, které transformují vědecká data do stravitelných a srozumitelných postupů.“ Ani profesionálové v oboru často nemají přehled o tom, co rodičům nabídnout.

Pro mnoho rodičů je zkrátka pohlavek, výprask a další formy fyzických trestů jediným nástrojem, o kterém vědí. Pokud pak ve veřejném prostoru slyší, že o tento nástroj přijdou, logicky v tom nevidí podporu, ale naopak ohrožení jejich cíle: možnosti pozitivně působit na dítě. Mohou se cítit, jako kdyby jim někdo řekl, že ve svém autě už nebudou smět používat brzdu.

Nestačí proto fyzické tresty zakazovat. Rodiče je používají proto, že na to jsou zvyklí, myslí si, že fungují a obvykle nemají žádné zkušenosti s alternativními postupy. Neuvažují o tom, že je metoda dlouhodobě škodlivá, protože musí řešit situaci aktuální. Fyzické tresty jsou z jejich pohledu jediný nástroj, který mají „po ruce“.

„Rodiče bijí své děti z mnoha důvodů, ale jedním z nejčastěji uváděných důvodů je, že je v dětství bili jejich vlastní rodiče,“ uvádí Americká asociace psychologů. „Mnoho dospělých, kteří byli sami biti, se však naučilo tento cyklus bití přerušit. Mají dnes dobře vychované děti bez toho, aby sáhli k výpraskům.“

Historie ukazuje, že postoje rodičů – dané často zvyky a postoji prarodičů – se mění pomalu a postupně. Alespoň při pohledu na celou společnost. Je totiž složená z řady individuálních rozhodnutí na úrovni jednotlivých rodin a domácností. Tím, jak více rodičů v Česku i ve světě objevuje možnosti výchovy bez „tradičních ručních prostředků“, mění se i celospolečenské vnímání tohoto fenoménu. Zákon může posunout debatu do další fáze: Z debaty o tom, zda vychovávat bez fyzických trestů, se přesunout k řešení, jak vychovávat bez fyzických trestů.

Bez ohledu na zákonnou úpravu je důležité, jak si to rodiče zařídí doma. Potřebují pochopení a povzbuzení. Pochopení toho, že jejich cíle jsou správné a že dělají to, co umí, jak nejlépe umí. Povzbuzení k tomu, že i když nejsou dokonalí, nikdy není pozdě začít tvořit vztah založený na lásce a vzájemném respektu.

Takové rozhodnutí za ně však poslanci neudělají.