Strach je přirozená reakce, nenechte se válkou paralyzovat, radí psycholog

Po dlouhém období, kdy Česko znalo válečné konflikty jen zprostředkovaně a z dalekých krajin, se válka stala součástí naší každodenní reality. Sledujeme informace z bojů a otřesné fotografie z bombardování civilních cílů. Na obrazovce se střídají vojenští experti a politici, mluví se o bezletových zónách, třetí světové válce, a dokonce o jaderné válce. A navíc potkáváme lidi, kteří z Ukrajiny uprchli a hrůzy války jsou pro ně ještě mnohem reálnější.

Zeptali jsme se proto psychologa Dalibora Špoka, jak válka – či hrozba války – působí na lidskou mysl. A co můžeme dělat, abychom tento tlak psychicky zvládli.

Probudili jsme se do reality, kde zuří válka. Co se v nás teď děje? A co můžeme očekávat, že se v nás dít bude?

První přichází vždy fáze šoku, velkých emocí: strachu, naštvání. Začneme to postupně zpracovávat, tříbit. Někdo se začne hroutit, začnou mu docházet síly, jiný začne mít názory. Někdo začne ty názory polarizovat, společnost se opět začne štěpit, nebude tak jednotná jako na počátku konfliktu.

Máme ale velkou výhodu covidové zkušenosti. Je to vlastně z psychologického hlediska velice podobné a my si nedávno krizi prožili, takže bychom měli být schopni současné události lépe zpracovat.

Některým situacím můžeme tím pádem předejít. Můžeme už mít vypozorované, co nedělalo dobře nám, co ničilo druhé, a co naopak pomáhalo.

Nacházíme se teď tedy v té fázi solidarity, kdy „všichni šijeme roušky“? Protože toto nadšení posledně vydrželo zhruba 3 měsíce a pak už lidé očekávali, že bude konec a nálada ve společnosti se začala obracet.

Tady byly dva důležité faktory: jednak to během roku 2020 celé nasedalo na politickou polarizaci, čili spousta toho naštvání byla také vůči tehdejší politické reprezentaci, bylo to celé strašně nešťastné. A kvůli neobeznámenosti s pravděpodobným vývojem pandemie jsme si také mysleli, že v červnu už to končí. Vzpomeňte si na hostinu na Karlově mostě. Takto naivní už asi nebudeme, že bychom očekávali brzký konec válečného konfliktu.

Většina z nás také necítí jen strach z války, ale zároveň ohrožení evropských hodnot. Jestli se urovná válka na Ukrajině, tak asi bude pokračovat někde jinde. I politická situace je jiná, protože teď je většina společnosti ohledně války na Ukrajině s vládou názorově jednotná. Ale určitě můžeme počítat s tím, že k té polarizaci dojde. Za 3 měsíce asi ne, protože je to poměrně blízko, společenská mobilizace je obrovská. Postupně ale jistě dojde k otupení, ke zvyknutí si na tu emoci.

Nyní jsme ohromně solidární. Proč může tato solidarita a empatie časem opadnout?

Mnoho lidí zaměňuje tu současnou reakci, která vzniká na základě emocí nebo pocitu ohrožení a je vlastně biologická a samozřejmá, s opravdovým altruismem. Ano, chceme se ochránit, mobilizujeme se, chceme pomoci. Ale nelze ji zaměňovat s ukázkou nějakých hlubokých hodnot a kultivovanosti, kdy pomáháme druhým, pomáháme bezbranným, tak tomu zkrátka není… Kdyby lidé ty hodnoty měli takto nastavené, tak pomáhali i před rokem, před 5 lety. Ty skutečné hodnoty se ukážou, až tato prvotní emoce opadne, za těch několik měsíců.

Co nás čeká dál? Nepřijde spolu s ekonomickými problémy deziluze?

Pak už samozřejmě společnost tak jednotná nebude. A Putinovi trollové zase ožijí. Nechci předvídat, že se to vyhrotí jako ta témata očkování nebo roušek, ale mechanismus bude podobný. Polarizace je v postfaktické době základ toho, co hýbe společností, i když se to trochu učíme zvládat. Máme už nástroje na zvládání dezinformací, postupně se v tom zlepšujeme. Ale jasně, bude se ukazovat, jak různé máme hodnoty individuálně psychologicky. Ale neviděl bych to tak pesimisticky, zvládli jsme to v oblasti covidu i v oblasti migrace. Američané to zvládli, co se týče Trumpa. A přes všechny ty bubliny a ty obrovské trendy v posilování nenávisti ho podruhé nezvolili.

Jak se může člověk bránit, aby neskočil dezinformátorům a trollům, kteří se snaží vzbudit nenávist, na špek?

Zase jsou tam dvě úrovně. Ta technická: společnost má na to své mechanismy. Vy novináři informujete, my psychologové upozorňujeme, technologické firmy jsou donuceny své algoritmy měnit, přijímáme zákony, které šíření dezinformací a fake news trestají… A pak to člověk může velmi ovlivnit vlastním chováním.

Už většina z nás asi nechodí na sociální sítě jako před pěti nebo sedmi lety, kdy jsme to konzumovali nerozlišeně. Už si vybíráme, koho budeme sledovat. Začnou s tím jako první ti informačně gramotnější a vzdělanější a ostatní to od nich postupně převezmou. Vezměte si e-mailové spamy, to už vás taky nenapadne posílat dál. Tu společenskou změnu odstartují ti vzdělanější, ostatní ji od nich okoukají.

Jak se budou cítit lidé, kteří utekli z války k nám? Jak zařídit, abychom jim v těžké situaci pomohli a jejich trauma ještě neprohlubovali? Abychom od nich neočekávali neustálou laskavost a bezbřehou vděčnost, i když jim bude mizerně?

Řekl bych zase: Nemysleme si, že to za měsíc skončí. Poučme se z covidu, že tohle může trvat dlouho. A zase je to otázka hodnot a schopnosti empatie: uvědomění si, že všichni jsme náladoví, že máme lepší a horší dny, krize, že nejsme pořád milí. Někteří lidé si ale tohle povolují jen u sebe, ne u druhých.

Jinak když chcete pomoci lidem, kteří prožili trauma, je strašně důležité to znát: jeden z hlavních prvků terapie PTSD (posttraumatické stresové poruchy) je vysvětlit tomu člověku, že ano, toto je normální reakce na nenormální událost. Skoro každá mysl, pokud je vystavena nenormální, šílené situaci, má celé spektrum reakcí: emoční oploštělost, ruminaci, náladovost, neklid…

Když oběti vysvětlíme, že to, co prožívá, je očekávatelné, normální, že to má svou příčinu a že to bude mít svůj průběh, už to pomůže. Že to bude odcházet a přicházet ve vlnách a časem to přejde. To je už 50 % terapie. Informovanost obětí a jejich okolí je úplný základ. A tím my pochopíme: ano, to je přirozená reakce na to, že ten člověk si něco šíleného odžil, byl vytržen ze svého prostředí, tak je pochopitelné, že to jeho prožívání je odlišné.

Taky musíme počítat s tím, že mezi těmi lidmi budou, jako v každé populaci, i takoví, kteří budou chtít zneužívat situace druhých, podvodníci, zloději… Zkrátka jsou to lidé jako my.

Jak můžeme zvládat ten neustálý přísun informací? Jsme jimi zaplaveni a neustále se od nás očekává nějaká reakce. Cítíme úzkost, nevíme, jestli se druhý den probudíme do stejného světa.

Dá se odpovědět na dvou úrovních. Jedna je taková techničtější, to je asi to, na co se většina lidí ptá psychologů: Na nějaké tipy, co dělat, aby nám ta emoce nepřerostla přes hlavu. Druhá úroveň je potom taková hlubší, ale stejně tak důležitá.

Je v první řadě dobré uvědomit si, že obavy a strach jsou na místě. To není vada nebo nemoc. To je strašně užitečná emoce, která nám právě zabrání myslet na něco jiného, nepodstatného. My, když se obáváme, tak říkáme: „Nemůžu na to přestat myslet.“ A o to právě jde! Spíš by bylo nenormální, kdybychom obavy neměli. Teď ale musíme ty své emoce aktivně řídit, aby nám ten strach pomáhal, ale nezdecimoval nás. Aby nám byl užitečný. A možnost toho aktivního řízení si část lidí neuvědomuje. My ale můžeme regulovat své emoce mnoha způsoby – například omezíme tu záplavu informací. Velice rozšířený zlozvyk je, že sledujeme události jako detektivku, hltáme každou informaci a myslíme si, že to je nějaká známka toho, že bojujeme za ty Ukrajince, když se budeme pořád rozčilovat a každou vteřinu kontrolovat sociální sítě. Není tomu tak, jenom se vysilujeme.

Bojovat za Ukrajince budeme, když něco skutečně uděláme. Strach nás mobilizuje k akci, biologicky, evolučně: bylo třeba před predátorem utéct nebo vzít kámen a zabít ho. A tím se ten strach kanalizuje. Celkový prožitek je snazší, když je spojen s akcí. Voják, který jde do boje, nebo humanitární pracovník, který pomáhá v terénu, se taky obávají, ale tím, že jsou v akci, je ten prožitek pro ně snazší, než když by byli v té bezmoci.

Mnozí z nás ale mají pocit, že nic nezmohou.

Záleží na nás, jak se vnímáme! Hodně lidí se dnes vnímá jen jako pasivní příjemci zpráv, nic nemohou dělat: „nejsem politik, já to neovlivním“. Chyba! Musíme něco začít sami na té své úrovni dělat a přetvářet to do aktivit. Můžou to být ty zjevné, jako že jdu na demonstraci, přinesu něco do sbírky, zorganizuju něco… to už je akce, která pomáhá s tím naštváním a strachem něco dělat.

Ale jsou tu i aktivity jiného typu: třeba vím, že sousedka je stará, špatně to nese, je osamělá, tak si za ní zajdu popovídat. V té pomoci a v tom zaměření na druhého člověka už se zbavuju strachu. Protože strach je téměř výhradně starost o sebe nebo o něco, co mi patří. Jakmile se zaměřím ven, strach nebo naštvání se snižuje.

Lidé také často mají pocit, že se nemohou věnovat normálním činnostem, že si nezaslouží nic hezkého, když se nedaleko bojuje.

Psychohygiena ve formě koníčků a relaxace je přitom nesmírně důležitá. Někteří lidé si skutečně myslí, že bychom se měli cítit vinní, když se půjdeme zasmát do divadla nebo do kina na komedii. Že se to nepatří, když někdo jiný trpí. To je úplně špatně. My musíme pečovat o své kapacity, abychom byli schopni dlouhodobě pomáhat druhým. Součást péče o vlastní kapacity je také umět vypnout.

Čili je potřeba být v tom aktivní – regulovat, na co a jak moc se budeme dívat, co si o tom budeme myslet, co budeme dělat, abychom v tom nebyli 100 % svého času, ale třeba jen čtvrtinu a zbytek věnovali věcem, které nás regenerují a tak dál.

Jaká je ta druhá, hlubší úroveň?

Ta je dlouhodobá, není to úkol na dnešek nebo zítřek. Víte, mnoho lidí je šokovaných, že si vůbec nedokázali představit, že ještě někdy bude válka, že bude tak blízko… mají pocit, že se otřásl celý svět.

Jenže ono to tak není. Celý svět se neotřásl, jenom ta naše bezpečná část, kterou my jsme ztotožnili se světem. Ale většina světa je hladová, ve válkách, pod tyrany, zažívá živelné katastrofy… a od toho my jsme žili pár desítek let relativně izolovaní, v sytosti, až možná trochu sobeckosti.

Hodnoty většiny lidí jsou opravdu oktávka v garáži, dvě děti, hypotéka.. Což není v nepořádku, ale tím by to nemělo a nemůže končit! Je opravdu důležitý úkol v nějakém střednědobém horizontu si to každý za sebe promyslet: Co já osobně budu dělat s tím, co mě teď šokuje? Jak se srovnám s tím, že ve světě je přítomné utrpení, zlo v obrovské míře, nespravedlnost… co s tím já budu dělat z hlediska svých životních voleb, jednoduchých životních voleb, z hlediska profese, zálib, toho, kam budu posílat nějaké přebytky výdělku nebo 10 % platu… Jakmile si uspořádám trochu vlastní hodnoty, tak mě krutost světa přestane šokovat tímto způsobem. Bude to něco, co si uvědomuji a s čím počítám.

Opět je tu ale ten pocit nemožnosti ze své pozice něco změnit. Většina z nás má na dění ve světě omezený vliv, a to je frustrující.

Když pochopím a přijmu, jak svět funguje, můžu nějak participovat, i když maličko a na své úrovni, na tom, aby byl ten svět o něco lepší místo. A vidíme, jak ta promile nebo procenta, když se sčítají, tak to najednou vliv má! Teď třeba ta výrazná reakce politiků západního světa přišla proto, protože je tu ohromný tlak veřejnosti – to je ten vliv každého člověka, který říká: „Nene, musíte skřípnout i ty oligarchy, i ty, kteří vás sponzorují v té Británii, musíte se jim postavit.“ Když se hlasy mnoha lidí sečtou, je to mocná síla.

Může nás tento šok jako jednotlivce i celou společnost nějak posunout k lepšímu?

Věřím, že může. Je to pozitivní možnost trochu si ten žebříček hodnot v té naší zlenivělé společnosti přenastavit. A bude to užitečné nejen celosvětově a kulturně, ale i pro jednotlivce – pro zvládání těchto a podobných situací. Naučili jsme se diskomfort a utrpení někde odkládat, jenže bez kontaktu s utrpením a vlastní konečností se nedostaneme v životě do hloubky. Proto je pro nás tak důležité pochopit i tu odvrácenou stránku fungování světa.

Jak se vyrovnat s hrozbou jaderné války? Vlastně tedy s možností, že druhý den už tu nikdo nemusíme být?

To je zásadní otázka lidského života: Jak se vyrovnat se strachem ze smrti. Zase máme dvě roviny: technickou a hlubokou. Na té technické opět platí ono desatero. Ale na hlubší úrovni – člověk, který si nepřipomíná smrt a smrtelnost, nemůže žít smysluplný život: „Carpe diem et memento mori“ bylo to středověké heslo, které dnes vidíme v hrobkách. Jen když si budeš připomínat smrt, můžeš užívat dne, hluboce prožít život.

Jak zvládnout to, když druhý člověk trpí s my se na to nemůžeme dívat, trápí nás to…

Když má člověk správně poskládané hodnoty, tak to zvládne. Když ví, že jeho život má smysl a že jsou tady i hodnoty, které negují tu nesmyslnost zla, utrpení, bezpráví…

Co můžu udělat pro člověka, který se trápí, ale zachránit ho nemůžu? Být s ním?

Přesně tak. Být s ním. To není málo. Jste tam pro toho druhého, dáte mu svůj čas, lásku… to jsou zkušenosti, které mění naše hodnoty a relativizují absolutnost smrti.