Článek
Na tomto historickém snímku – typickém pro průkopníky létání ze samého začátku 20. století – bychom čekali bratry Wrightovy, nebo někoho podobně slavného.
Ludvík Očenášek u svého letadla (vpravo).
Ve skutečnosti je na fotografii nejdůležitější ten pán úplně vpravo, jehož jméno jste ale nejspíš nikdy neslyšeli: Ludvík Očenášek. Přitom je to Čech (Čechoslovák), který se doma i ve světě proslavil celou řadou průkopnických úspěchů a vynálezů. Osobně napomohl vzniku Československa a jeho slávě. Ta jeho je přitom trochu pozapomenutá. Proč vlastně?
Sen o mezikontinentálních raketách
Na konci 20. let začal experimentovat s raketami na tuhý pohon. V roce 1930 z Bílé hory (tehdy ještě za Prahou) vypustil několik raket vlastní konstrukce. Ta nejúspěšnější vystoupala do výšky 2,5 kilometru. Stal se tak jedním z prvních raketových průkopníků na světě.
Testování raket (Očenášek druhý zprava)
Snil o využívání raket k přepravě nákladu a pošty mezi Evropou a Amerikou. Když se objevil v novinách smyšlený článek, že Očenášek staví raketu na Měsíc, ozvaly se mu stovky zájemců o let z celého světa. Jenže za života toho stihl mnohem víc.
Renesanční vynálezce à la Jára Cimrman
Přelétavý vynálezce a mechanik chtěl být totiž u všeho a dost možná je kvůli svému zápalu (a trampotám) jedním z předobrazů Járy Cimrmana. Fascinován vědecko-technickým pokrokem už jako dítě sestrojil kolotoč a později navrhnul a vyrobil monocykl.
Ve své dílně a továrně vyvíjel a vyráběl obloukové lampy, následně začal s vývojem leteckého hvězdicového motoru. Po úspěšném dokončení motoru o síle asi dvanácti koňských sil se pustil do stavby tehdy největšího letounu v Rakousko-Uhersku, nazval jej Očenášek 1.
Vlevo Očenáškův motor z roku 1908, vpravo jeho jednoplošník vyfocený v roce 1910 nebo 1911.
Před jeho slavnostním uvedením v roce 1912 si jej však bez dovolení půjčil jeden ze zkušebních techniků, havaroval a letoun trubkové konstrukce zničil. Zbyla jen tato fotografie a motor.
Letci Evžen Čihák (vlevo) a Jan Kašpar (vpravo)
K letadlům se Očenášek již nevrátil, jeho první firma – a tedy zdroj financí– zkrachovala v roce 1914.
Ve službách odboje
Očenášek však v úsilí vynalézat nepolevoval. V roce 1915 vyvinul vzdušné torpédo. To už byly české země, coby součást rakousko-uherské říše, ve válce. Očenášek plány na vzdušné torpédo nechtěl přenechat císařově armádě a prostřednictvím francouzské rozvědky a zahraničního odboje je dostal do zahraničí. Už 10 týdnů nato se začalo torpédo využívat na frontě.
Dobový nákres torpéda sestrojeného dle Očenáškova návrhu.
U odboje Očenášek zůstal. Jeho nejslavnějším úspěchem se stalo odhalení, kudy vede tajná telefonní linka mezi ministerstvy války v Berlíně a Vídni. Podrobně tuto napínavou etapu svého života popsal – se skromností sobě vlastní – v útlé knížce Na pomoc dohodě – Tajná činnost několika českých vlastenců za války.
Objev tajné telefonní linky nebyl náhodný. Český odboj tyto dráty hledal už delší dobu, a Očenáška o pomoc požádal šéfredaktor Národních listů František Sís: „Sdělil mi, že bych prokázal veliké služby naší věci, kdyby se mi podařilo učiniti připojení na telefonickou linku, která vede mezi Berlínem a Vídní kolem Prahy a slouží pouze státním účelům, a kdyby se mi podařilo nějakým způsobem z této linky zachycovati telefonické rozhovory,“ popsal Očenášek.
Otčenášek popisuje objev tajné linky nedaleko Prahy
(Citace z knih Na pomoc dohodě z roku 1919 a Před desíti lety z roku 1928, ve kterých Ludvík Otčenášek popsal své zážitky.)
Za dne vyhlížel jsem místa na silnicích neb cestách, kudy na vysokých sloupech byly telef. a telegraf. dráty, kde bych se mohl na dráty připojiti k vyslechnutí rozhovoru. Výsledky pochůzek pak jsem sděloval s drem. Scheinerem. Z počátku jsem činil pokusy s připojením ve dne, v místech skrytých, jako v úvoze, v stromořadích atd., avšak musel jsem od toho brzy ustati, jelikož jsem budil pozornost a nedůvěru venkovanů, svou častou přítomností. Proto jsem se také různě přestrojoval. Později jsem připojení na dráty prováděl za nocí na místech vyhlédnutých, abych následujícího dne dopoledne rozhovory vyslechl pomocí připojeného kapesního telefonu. (…)
Když se mu po mnoha pokusech podařilo podezřelý kabel během deštivého dne „napíchnout“, sedl si do křoví se sluchátkem a čekal. „Po několika minutách ozvalo se silné zahrčení v naslouchátku a indukční rána elektrická, kterou jsem dostal, drže v ruce neisolovaný drát, oznámila mi, že právě někdo volá druhou stanici,“ vzpomínal Očenášek ve své knize. „Přiložil jsem rychle sluchátko k uchu a první slova, která jsem zaslechl, byla: Haló! Ministerstvo války Vídeň - na to odpověď: Generální štáb Berlín.“
Objevenou linku Berlín–Vídeň pak Očenášek se svými spolupracovníky pravidelně odposlouchával. Aby mohli vše dělat bez rizika odhalení, využili pro tento účel zakoupenou usedlost na Demartince. Zprávy následně přepisoval a předával odboji do zahraničí. Za svoje úsilí byl po válce oceněn Československou revoluční medailí.
Rakety na Bílé hoře
Následovala jeho raketová kariéra. Bohužel vlivem hospodářské krize opět musel vyhlásit bankrot a nákladné testy raket ukončit. Krátce pracoval u Bati na vývoji motorového člunu s tryskovým pohonem. V letech 1928 až 1938 zároveň Očenášek pomáhal s vývojem raket československé armádě.
První Očenáškovy rakety využívaly pevná paliva.
„Ke konci života se Očenášek živil konstrukcemi na objednávku pro farmaceutický průmysl,“ popisuje článek v Smithsonian Annals of Flight. „Je pozoruhodné, že Očenášek se ve své domovině stal známým nikoli jako vynálezce, ale jako obránce vlasti, díky svému zapojení v odboji během první světové války. Coby vynálezce se sice také proslavil, ale hlavně díky novinovému vtipu, ve kterém se psalo, že plánuje výpravu na Měsíc s dvoučlennou posádkou.“
Z Očenáškových raketových experimentů se nezachovalo mnoho fotografií. Jedním z dobře zdokumentovaných startů je odpálení série raket z Bílé hory, v Praze 2. března 1930. Jedna z raket při startu explodovala, naštěstí byly připraveny další.
Exploze při startu Očenáškovy rakety na Bílé hoře, březen 1930
Očenášek také krátce pracoval u Bati na vývoji motorového člunu s tryskovým pohonem. Takový člun měl velmi nízký ponor, hodil se tak do mělkých říčních koryt a vodních kanálů na jižní Moravě.
Posledním příspěvkem pak mohl být vývoj protitankové raketové střely za druhé světové války. Jenže - pro Očenáška trochy typicky - se její plány ztratily cestou do Londýna, kam je poslal československé exilové vládě. Sám Očenášek byl těžce zraněn během Pražského povstání. Zemřel o čtyři roky později, v srpnu 1949, krátce po komunistickém převratu. Pochován je na Olšanech v Praze.
Vynálezce světového formátu a bojovník za vlast… Možná se divíte, proč jeho jméno neznáme minimálně s takovou samozřejmostí, jako třeba proslulého Františka Křižíka. Vynalezl toho mnoho. Kromě výše zmíněného třeba ještě dávkovač na léky či speciální reproduktory.
Jenže jako vlastenec, Sokol a navíc i soukromý podnikatel a továrník se Očenášek zkrátka komunistickému režimu nehodil. Některé prameny dokonce uvádějí, že Očenášek vysloveně odmítal tlak armády komunistického Československa na to, aby s ní spolupracoval. Možná i tento dlouhodobý tlak přispěl k jeho předčasné smrti.
Komunisté pak nechali Očenáškovo jméno upadnout v zapomnění, do učebnic fyziky se nedostal. Letos v srpnu je to 150 let od Očenáškova narození. Ideální čas si jeho odkaz připomenout a do národní paměti aspoň dodatečně dostat.
