Mikroplasty už nám pronikly až do mozku. A vědce zaskočilo, jak moc

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Nevím, kolik víc plastů se do našich mozků vejde, než to začne působit problémy,“ přemýšlí toxikolog Matthew Campen. To rozhodně není povzbudivá věta. Už jen tím, že mluví o plastech v lidském mozku. Vždyť tam by mělo být těchto syntetických materiálů přesně nula.

Jenže realita je taková, že přítomnost mikroplastů už nikoho moc nepřekvapí. V posledních letech vědci nalezli jejich stopy na všech myslitelných místech, včetně pitné vody, mraků, jídla, varlat, placenty i mateřského mléka.

Přesto je ale zjištění o přítomnosti mikroplastů v lidském mozku obzvláště znepokojivé. Náš pravděpodobně nejdůležitější orgán by měl být důkladně chráněn hematoencefalickou bariérou, membránou, která odděluje mozkovou tkáň od zbytku krevního oběhu.

Jak ale ukázala nová studie vědců z Nového Mexika – zatím dostupná ve verzi tzv. preprintu, neprošla tedy ještě recenzním řízením – tato bariéra miniaturní plastové částečky nezastavila.

„Řekla bych, že je to děsivé,“ reagovala na výsledky studií Bethanie Almrothová, toxikoložka ze švédské University of Gothenburg. „Mikroplasty jsou všude, od dna oceánů po horní části atmosféry, dokonce i v lidském mozku.“

Zatímco jiné studie se obvykle zaměřily na hledání mikroplastů v tekutinách nebo relativně malých tkáních, vědci pod vedením Matthewa Campena si vytyčili ambicióznější cíl. Prozkoumali hromadění mikroplastů a nanoplastů hned ve třech důležitých lidských orgánech: ledvinách, játrech a mozku.

Využili k tomu tkáně z pitev provedených ve městě Albuquerque v roce 2016 a v roce 2024. Mohli tak porovnat, jak se množství mikroplastů mění v čase. Celkem analyzovali vzorky 51 lidí (30 mužů a 21 žen) průměrného věku 50 let. Vzorky tkání zkoumali poměrně novou metodou „Py-GC/MS“, která spočívá, zjednodušeně řečeno, v rozpuštění vzorku, oddělení nerozpuštěných částeček pomocí centrifugy a následné analýze kombinací pyrolýzy a hmotnostní spektrometrie. Vědci tak mohou odhalit nejen plasty, ale i jejich konkrétní typ (například polyethylen, polypropylen, polystyren apod.)

Výsledky vidíte na následujícím grafu. Všimněte si, že vertikální osa je logaritmická, tedy hodnoty na ní rostou exponenciálně. Měření ukázala, že zdaleka největší koncentrace mikroplastů ze všech orgánů byla právě v mozku, a to více než desetkrát vyšší než v játrech.

Odtud také pochází výše zmíněné šokující číslo. Koncentrace je uvedená v mikrogramech na gram. V roce 2016 bylo ve vzorcích mozku nalezeno přes tři tisíce mikrogramů na gram váhy. U letošních vzorků to pak bylo ještě o polovinu více: přes 4800 mikrogramů plastů na gram mozku. Jinými slovy, přibližně polovinu procenta analyzované mozkové tkáně tvořily plasty.

Vzorky mozku byly všechny odebrány z čelního laloku. Nelze tedy odvodit, zda je zrovna v této klíčové části mozku koncentrace plastů vyšší nebo nižší než ve zbytku mozku. Rozhodně je ale řádově větší než v ostatních testovaných orgánech.

„Je to velmi alarmující,“ uvedl pro The Guardian vedoucí studie. „V našich mozcích je mnohem více plastu, než bych si kdy uměl představit. A je to víc, než s čím bych se dokázal smířit.“

Vyšší koncentrace v mozku byla pro vědce překvapivá. Vzhledem k čisticí a udržovací funkci ledvin a jater by naopak dávalo smysl, že by bylo více „odpadků“ usazených právě tam. Ale možná si játra a ledviny s usazeninami lépe „poradí“ a umí se jich zbavit, zatímco v mozku se hromadí: „Mozkem protéká velké množství krve,“ spekulují autoři, proč právě v mozku je mikroplastů nejvíce.

„Protože jsme měli podezření, že velká část plastových částeček bude mít nanoskopické rozměry, provedli jsme analýzu vzorků tkání elektronovým mikroskopem,“ popisují vědci doplňkovou metodu. A skutečně, řada částic měla rozměry pod jeden mikrometr.

„Pozoruhodné je, že v záběrech pořízených elektronovým mikroskopem se nacházelo nesčetné množství částic, které připomínaly střepy, a jejichž délka byla často menší než 200 nanometrů,“ dodávají vědci. To je důležité pro posouzení dopadů mikro- a nanoplastů na lidské zdraví. Toto pozorování také ukazuje, že studie zkoumající možné chování mikroplastů ve tkáních nemusí být úplně vypovídající, protože používají „kuličky“, zatímco reálně vědci v orgánech našli spíše střepinky.

Metoda „Py-GC/MS“ je pro analýzu koncentrace mikroplastů relativně nová, a jedná se tak o silné i slabé místo této studie. I proto vědci kladli důraz na vícenásobné ověření: „Díky nezávislému potvrzení z jiné laboratoře a vizuálním důkazům z elektronového mikroskopu máme vysokou jistotu, že mikroplasty a nanoplasty se selektivně hromadí v mozku, přičemž většinu tvoří částice o velikosti nanometrů, podobné střepům.“

Deník The Guardian měl přístup k novější verzi studie, než je preprint na amerických vládních stránkách, a upozornil na další znepokojivý detail: „Vědci zvlášť prozkoumali 12 vzorků mozku lidí, kteří zemřeli s demencí, včetně Alzheimerovy choroby. Tyto mozky obsahovaly až desetkrát více plastů než zdravé vzorky.“

Korelace, navíc na takto malém vzorku, samozřejmě sama o sobě není důkazem, že mikroplasty způsobují demenci nebo zhoršují průběh Alzheimerovy choroby. Spekulovat by se dalo i o tom, že příčinná souvislost by mohla vést i opačným směrem. Tedy že by Alzheimerova choroba naopak mohla způsobovat intenzivnější „zachytávání“ mikroplastů do tkáně.

Nová studie ovšem nestojí sama. Zapadá do zjištění, se kterými přicházejí vědci z celého světa. Prestižní lékařský časopis New England Journal of Medicine letos v březnu zveřejnil observační studii italských vědců, kteří shromáždili pozorování týkající se pacientů operovaných kvůli onemocnění tepen. Ukázalo se, že u pacientů s vyšším výskytem infarktu byla zároveň nalezena vyšší koncentrace mikro- a nanoplastů v odebraných tkáních.

Opět nejde o přímý důkaz dopadů na lidské zdraví. Tím by byla například – hypotetická – studie, kdy by jedna skupina lidí dostala injekci mikroplastů do tkáně a pak by lékaři sledovali, jak si vedou oproti skupině kontrolní. Takový klinický test by byl samozřejmě eticky nepřípustný. Ukazuje to ale, jak těžké a zdlouhavé může být najít jednoznačné propojení mezi mikroplasty a dopady na zdraví.

Řada vědců proto apeluje, aby lidé – a zejména regulátoři a politici – začali brát mikroplasty vážně. „Lidé jsou mikroplastům a nanoplastům vystaveni požitím a vdechnutím. Předchozí výzkumy zjistily mikroplasty a nanoplasty v mnoha tkáních, včetně tlustého střeva, placenty, jater, sleziny a tkání lymfatických uzlin,“ vypočítával v březnu 2024 lékař Philip Landrigan, který vede Globální program veřejného zdraví a Globální observatoř pro znečištění a zdraví na Boston College. „A studie na zvířatech ukazují, že mikroplasty a nanoplasty mají toxické účinky.“

Zatímco problémům souvisejícím s klimatickou změnou se věnuje velká pozornost, nárůst mikroplastů a nanoplastů v prostředí zůstával podle něj relativně nepovšimnut. Přitom míní, že vyžaduje podobně razantní, globální a celospolečenskou odezvu.

„Přestože o nebezpečí, které plasty představují pro zdraví a životní prostředí, toho stále ještě mnoho nevíme, informace, které jsou nyní k dispozici, jsou důvodem k obavám,“ zdůrazňuje Landrigan. „Současné způsoby výroby, používání a likvidace plastů nejsou udržitelné.“