Kontakt nezmizí, věří slavný onkolog. Do léčby dětské rakoviny vnesl řád

V 80. letech vypadal obor dětské onkologie beznadějně. Většina dětí umírala. Oceňovaný český hematolog Jan Starý vzpomíná, jak se to postupně podařilo změnit a zavést v Česku západní postupy. Vyzdvihuje důležitost práce s daty.

Tuto proměnu zažil emeritní přednosta dětské hematologie, profesor Jan Starý, na vlastní kůži. V 80. letech totiž začal zavádět centralizaci, práci s daty a modernizaci postupů. Do socialistického zdravotnictví tak začal pomalu prosazovat západní přístup k léčbě rakoviny a v 90. letech v nadějném kurzu pokračoval. I jeho zásluhou se v Česku mnohonásobně zvedla úspěšnost léčby dětské leukémie.

V rozhovoru jsme se bavili nejen o důležitosti dat, ale také o tom, jak je v medicíně klíčový kontakt lékaře s pacientem. A to i v době, kdy na scénu nastupují nové technologie.

Až do roku 2021 jste byl přednostou Kliniky dětské hematologie ve Fakultní nemocnici Motol. Je to první krok k nástupu do důchodu?

Dál pracuji jako vedoucí pracovní skupiny dětské hematologie v České republice a také jako koordinátor několika probíhajících studií léčby dětské leukémie. Je mi 71 let, takže postupně průběžně předávám své povinnosti svým mladším kolegům.

Jste pověstný tím, že svou práci berete hodně vážně. Vaši podřízení třeba vzpomínají, že si i po mnoha letech vybavujete jména pacientů a jejich příběh. Proč je to pro vás důležité?

Nikdy si samozřejmě nemůžu pamatovat všechny pacienty. Ale některé příběhy se do paměti vryjí více. A není jich málo. Patří to podle mého k medicíně. Chceme vědět nejen to, jak je to dítě zdravé, nebo ne, ale také jak je na tom rodina, jak dítě pokračuje ve svém životě. To je pro pediatra nesmírně důležité, vědět, jak děti, které prodělaly život ohrožující onemocnění, žijí své již dospělé životy. Jaké našly místo v životě, jestli mají partnera, mají děti, to mne vždy zajímalo. A pro naši práci je to zásadní.

Upravujete na základě těchto dlouhodobých pozorování i nějaké postupy?

To, že víme, že naši dětští pacienti dnes žijí plnohodnotný život, je pro nás skvělá motivace. Ale také víme, že různé diagnózy nesou různé riziko. Třeba některé typy nádorů s sebou nesou určitá rizika dalších následků. A oni se na nás můžou kdykoli obrátit.

U nás existuje ambulance pro dlouhodobé sledování vyléčených pacientů, protože si oprávněně myslíme, že jako ti, kteří za to odpovídají, spoluodpovídají, tak také máme největší zkušenost v tom, na jaké následky myslet. Léčbu i na základě těchto zjištění upravujeme, takže děti, které léčíme dnes, budou mít méně následků než stejně nemocné děti, které byly vyléčeny před dvaceti nebo třiceti lety.

Do dětské onkologie jste nastoupil v 80. letech a za těch 40 let jste mohl sledovat úplnou proměnu toho oboru. Když jste začínal, většina dětí nádorové onemocnění nepřežila, nyní dokážete většině z nich pomoci…

Ta pravděpodobnost vyléčení stoupla o více než padesát procentních bodů. To je vlastně ohromný úspěch, těžko srovnatelný s jinými obory. V podstatě se něco, co bylo téměř stoprocentně smrtelné onemocnění, změnilo na nemoc, kterou umíme celkem dobře léčit.

Musíme být ale opatrní, je ošidné ohánět se statistikami, že umíme třeba 80 % dětských nádorů vyléčit. Statistiky jsou ovlivněné tím, že nejčastější typy nádorů jsou shodou okolností nejlépe léčitelné. A pak jsou relativně vzácnější typy, třeba pět nebo deset dětí v Česku ročně, a tam naopak je ta léčba zoufale neúspěšná. Takže nechci generalizovat.

Také je dobré dodat, že tyto úspěchy u dětské léčby nádorů nelze automaticky aplikovat na léčbu u dospělých. Celá řada nádorů má jinou biologii. Chemoterapie jim pomůže, ale nemá tak zázračné výsledky jako u dětí.

Na jaké úrovni byla v socialistickém Československu dětská onkologie ve srovnání se zahraničím?

V 80. letech jsem se s plnou vervou pustil do léčby leukémií. Poměrně brzy jsem zjistil, že jsme v Československu pozadu. Třeba od rodičů našich pacientů, kteří měli příbuzné emigrované v zahraničí, jsme se dozvěděli, že ta léčby by na západ od našich hranic byla postavená jinak. A účinnější.

Naše zpoždění bylo ve srovnání se zeměmi západní Evropy asi desetileté. Důvody byly dva. Především byl u nás nulový kontakt s kolegy ze Západu. Měli jsme omezený přístup k odborným časopisům, i když jsme si o ně třeba psali. Druhý problém byl finanční, tehdejší režim neměl peníze na poměrně nákladnou léčbu. Pořád nám chyběly nějaké léky, neustále jsme někde sháněli cytostatika. Vyměňovali jsme si to mezi pracovišti, měli jsme věčný nedostatek.

Existovala tedy vůbec v tehdejším Československu možnost, jak měřit úspěšnost různých postupů?

Výsledky nebyly dobré, to platilo obecně pro dětské nádory. Jak vzpomínal pan profesor Koutecký (označovaný za zakladatele české onkologie, pozn. red.), tak dětské nádory se léčily všude a nikde.

Samozřejmě, někde se snažili více, někde méně, ale nestálo to za mnoho. Až v polovině 80. let se nám podařilo s panem profesorem Hrodkem a dalšími dětskými hematology v Česku sjednotit léčbu dětské leukémie, toho nejčastějšího dětského nádoru.

Co vám tehdy především pomohlo pozvednout úroveň léčby na úroveň západní Evropy?

Ta centralizace vzácných onemocnění byl první krok. Tam začali lékaři získávat důležité zkušenosti. Potřebujete spolupráci chirurgů, patologů, rentgenologů. Musíte ty pacienty s nádory koncentrovat na jednom místě. To se povedlo v 80. letech. Přibývalo úspěchů a tím přibývalo i lékařů, kteří se tomu oboru chtěli věnovat. Předtím byl ten obor dětské onkologie tak tristní, že do něj skoro nikdo nechtěl jít.

Důležité také bylo, že se nám dařilo jezdit na lékařské konference do Východního Německa. Tam také jezdili jejich západoněmečtí krajané, a skrze to jsme se dozvěděli, co se děje na západ od našich hranic a jaké jsou pokroky v léčbě. To nám v 80. letech pomáhalo se zorientovat a přes NDR jsme přebírali i některé jejich postupy.

Jak to pokračovalo po revoluci?

V 90. letech se pak do zdravotnictví dostalo mnohem více peněz než v předchozím režimu. Začali jsme dohánět svět, který nám hodně utekl. Začaly se dávat peníze do vědy a do výzkumu, začaly se formovat vysoce specializované laboratoře, mohli jsme jezdit na konference do zahraničí.

Otevřely se nám také dveře na krátkodobé i dlouhodobé stáže. Já sám jsem byl na několika stážích v Evropě i USA, moji kolegové také. Zvali jsme rovněž odborníky ze Západu, aby k nám jezdili přednášet.

Zároveň jsme velmi stáli o to, abychom nejen přebírali cizí zkušenosti, ale sami se zapojovali do mezinárodních léčebných studií, které jsou standardem dětské onkologie. Ty studie běžely celá léta úspěšně bez nás, a tak jsme museli prokázat, že jsme schopni se do nich zapojit, naše pacienty úspěšně diagnostikovat a léčit na úrovni.

Devadesátá léta byla překotná doba a na jejich konci jsme byli zapojení do té mezinárodní spolupráce, která trvá už dvacet let. Jsme rovnocenný partner a poskytujeme naprosto srovnatelnou léčbu na nejvyšší dosažené úrovni.

Pro mne je to připomínka toho, že nestačí vůle léčit, ale je potřeba dívat se na data. Což jste ostatně zjistil už na začátku své kariéry…

Tehdy jsme zjišťovali, jak se v Československu vůbec léčí leukémie. Obeslal jsem všechny pracoviště, kdy se tehdy děti léčily s leukémií. Vůbec jsme poprvé dávali dohromady, kolik dětí se léčí, u kolika léčba zabere, kolik dětí žije s určitým odstupem od té léčby. To jsme vůbec do té doby nevěděli.

Když jsme dnes zapojení do mezinárodních studií, znamená to také, že musíme mít precizně vedené databáze, nejen o pacientech a jejich léčbě, ale i o vedlejších účincích. Ta léčba je komplikovaná a bez datových manažerů a dokonalého data managementu by ta medicína vůbec nešla provozovat. To je naprosto zásadní podmínka.

Řekl byste, že kolem vašeho oboru panují nějaká nepochopení či nedorozumění?

Lidé si celkem rychle umí zjistit, o co se jedná a jaké možnosti jsou. My jsme velmi otevření. Dnes si rodiče mohou na internetu leccos ověřit. Občas je těžké vysvětlit rodičům, že ty obecně dobré možnosti léčby nádorových onemocnění u dětí třeba zrovna pro to jejich dítě platit nemusí.

Snažíme se být velmi pokorní a otevřeně rodičům ukazovat data. Nejsme vševědoucí a jistotu nemáme. To je jedno z těch nedorozumění. Lidé mohou mít pocit, že všechno určitě dobře dopadne, a když ne, tak je to něčí chyba a musíme si na někoho stěžovat.

Obecně ale musím říci, že pro náš obor je v Česku situace příznivá. Peníze na léky dnes máme a oceňuji i podporu výzkumu v České republice. Děláme výzkum aplikovaný, podáváme žádosti o  granty a peníze získáváme i za to, že publikujeme v poměrně prestižních časopisech.

Zažil jste ohromnou transformaci svého oboru. Jsou nějaké medicínské obory, které možná taková transformace čeká v nadcházejících letech?

Sleduji samozřejmě, jaké pokroky dělá kardiologie, jak díky invazivním metodám, stentům nebo bypassům úspěšně řeší srdeční onemocnění, což je hlavní příčina úmrtí lidí v dospělém věku. Je to fantastický pokrok. To samé neurologie, dnes, když se pacient dostane včas do nemocnice, tak celá řada mrtvic je bez následků.

Díky genové léčbě se daří „opravovat“ nemoci, které byly dříve nevyléčitelné. Onkologie není sama, i když to možná svým způsobem začala. Pokroky jsou ohromné. Jistě, existují nemoci, které léčíme stejně jako v padesátých letech. Ale obecně si myslím, že medicína jde dopředu a je to vidět na prodlužování délky života a prodlužování kvalitního života. Buďme optimističtí.

Je něco, co jste se jako lékař naučil a rád byste to předal dále?

Být dobrý lékař, to má mnoho podob. Potřebujeme dobrého praktického lékaře i dobrého specialistu. Dělat dobrou medicínu znamená se tomu naplno věnovat, trávit s pacienty hodně času a hledat, co nejlepší pro ně můžete udělat. Na tom není nic překvapivého.

V akademické sféře k péči o pacienty přibývá i to, že musíte dobře učit studenty. A je důležité dělat dobrou vědu, vstřebávat nové poznatky, zavádět nové postupy a diagnostické metody. Bez toho by ta takzvaně špičková medicína nešla dělat. Člověk se musí nepřetržitě vzdělávat, číst zahraniční články… Významnou část svého života věnujete medicíně. Samo se to nestane.

Zmínil jste nutnost vzdělávat mediky a nutnost nepřetržitě studovat. Myslíte, že do toho zasáhne umělá inteligence? Nemůže se pak ztratit vazba mezi mentorem a žákem?

Nechci se pouštět do velkých spekulací ohledně umělé inteligence. Myslím, že určitě v tom našem oboru bude hrát velkou roli, protože umí zpracovat velké množství informací a poskytne je nám v utříděné podobě. Nemyslím si, že by nás umělá inteligence mohla nahradit. Na rozdíl od lékařů nemá umělá inteligence žádnou zodpovědnost.

Je to doplněk té naší práce a to, co vše změní, ještě neumíme úplně odhadnout. Ale medicína spočívá v kontaktu mezi lékařem a pacientem. Stejně tak výuka studentů musí probíhat na pacientech. Nemyslím, že to se v dohledné době nějak změní. Každopádně umělá inteligence jistě vstoupí do našich životů a těšme se na to. Pomůže nám.