Komentář: Na omikron už názor dávno máte. Teď je nejlepší čas jej změnit

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jste už unavení pandemií? Já taky. Jsou to už dva roky od prvních zpráv o „respiračním onemocnění v Číně“. Pak jsme všichni postupně sledovali, jak se šíří: wuchanský vir, nový koronavirus, covid-19, britská mutace a delta varianta…

Nyní i v Česku převážila varianta omikron a počet nákaz prudce stoupá. Vzpomněli byste si, kdy jste poprvé četli o této „nové jihoafrické variantě“? Pravděpodobně ještě před tím, než dostala koncem listopadu své řecké označení. A dost možná jste si celkem brzy udělali svůj názor na to, co od nové varianty čekat.

Mám pro vás nepříjemnou zprávu. Je velmi pravděpodobné, že svůj názor na variantu omikron budete muset minimálně poopravit, ne-li dokonce od základu změnit.

Pandemie ukázala v plné nahotě jeden z neduhů, na který vědci upozorňují už dlouho. Veřejnost nerozumí tomu, jak věda funguje. Chceme po vědcích jasná a definitivní vyjádření, na jaká jsme zvyklí třeba z učebnice chemie. Jenže zatímco tam čteme odpovědi na dávno vyřešené otázky, v novinách očekáváme odpovědi na otázky akutní. Otázky zbrusu nové.

Na konci listopadu a začátkem prosince 2021 byl ohledně nové varianty omikron největší hlad po informacích. Jenže právě v tu dobu bylo skutečných a podložených informací velmi málo. Zodpovědný vědec musel tedy dotazy novinářů trpělivě odrážet: „Ještě nemáme dostatek dat. Ještě nevíme. Byla by to jen spekulace.“

Takové vyjádření samozřejmě není moc atraktivní. Poptávku ale bylo potřeba něčím zasytit. A tak byly sociální sítě i novinové stránky plné útržkovitých informací, lokálních grafů, spekulativních citací a divokých extrapolací.

Protože se zodpovědní vědci zdráhali spekulovat, prostor dostali ti, kterým spekulování z nějakého důvodu nevadilo. Výsledkem byla nepřehledná kakofonie, se kterou si náš mozek poradil po svém.

Všichni o sobě chceme přemýšlet jako o racionálních bytostech. Nezpochybnitelnou pravdou ale je, že svět je zkrátka příliš komplexní a na náš mozek se každou hodinu valí ohromné množství informací.

Nemůžeme všechno přísně metodicky analyzovat. Náš mozek proto realitu prožene několika filtry, které nám pomáhají se ve složitém světě vyznat. Vědci za posledních padesát let popsali desítky různých kognitivních zkratek, kterými si usnadňujeme rozhodování na základě neúplných informací.

V případě varianty omikron to náš mozek neměl ani moc těžké. Už jsme nějaké názory týkající se covidu, očkování, promořování, lockdownu a respirátorů v hlavě měli. Každý člověk už si vytvořil nějaký myšlenkový rámec, do kterého si koronavirovou nákazu zasadil. Teď jsme si do tohoto svého připraveného rámce museli vměstnat i nový omikron.

Tvorba názoru není vždy výsledkem racionálního uvažování. Jistě, všichni víme, že bychom napřed měli nasbírat přesné informace, pečlivě je vyhodnotit a až potom si dělat názor.

V životě to ale často funguje obráceně. Názor si vytvoříme na základě nějakého prvního dojmu. Ještě než jej vůbec stihneme podrobit analýze, náš mozek jej zcela automaticky zařadí do našeho připraveného pohledu. Okamžitě se objeví nějaké emoce a ty předurčí názor, který se nám udělá v hlavě.

Tendence dělat unáhlené závěry je pochopitelná, a sama o sobě celkem neškodná. Můžeme tomu říkat třeba intuice nebo instinkt. Vytvořením názoru to ale jen začíná.

Pokud si nedáme velký pozor, náš názor od té chvíle významně ovlivní, jaké informace si pustíme k tělu. Ty, které nám vyhovují, budeme automaticky považovat za důvěryhodné. Naopak ty, které nejsou s naším názorem kompatibilní, budeme podrobovat větší kritice, nebo je dokonce z fleku odmítneme. Vzniká smyčka, kdy náš názor předurčuje, čemu věnujeme pozornost, a to ještě více upevňuje náš názor.

Psychologové těmto jevům říkají potvrzující zkreslení a selektivní vnímání. Jsou to přirozené mechanismy našeho mozku a týkají se i velmi inteligentních lidí.

Zjednodušeně řečeno: náš mozek nás chrání před tím, abychom museli příliš přemýšlet. Je jako asistent, který nechce šéfovi říkat špatné zprávy, a tak místo toho opakuje to, co chce šéf slyšet, zatímco nevhodné dopisy nenápadně hodí do skartovačky.

Navíc nejsme na světě sami. Skupinová dynamika dodává potvrzujícímu zkreslení další rovinu. Nasloucháme spíše lidem, kteří s námi názorově souzní, a ostatním a priori nedůvěřujeme. Veřejná debata se navíc vyhrocuje a polarizuje. Sebevědomé hlasy těch, kteří „nepochybují a vědí“, jsou mnohem výraznější a atraktivnější než nějaké pokorné výzvy k opatrnosti a obezřetnosti.

Jednoznačné a sebevědomé „víme, jak to je“ přitáhne vždycky více pozornosti, než opatrné „nedělejme unáhlené závěry“. A hned jakmile nějakému názoru začneme fandit – navíc fandit skupinově – začneme se v tomto nahlížení navzájem podporovat. Zůstat v rámci komunity pak může být pro člověka pragmaticky důležitější než srovnat své názory s realitou.

A tady se dostáváme zpět k variantě omikron. Začátkem prosince 2021, kdy jsme si na ni vytvářeli – každý sám i v rámci svých rozličných skupin a bublin – názor, nebylo k dispozici mnoho konkrétních dat. Byli jsme v podobné situaci jako s covidem v březnu 2020. Je to spíš jako chřipka, nebo něco jako spalničky? Je to banalita, která na nás nebude mít dopad, nebo celosvětová apokalypsa? Velmi brzy vykrystalizovaly dva proudy: optimisté a pesimisté.

Optimisté si ze zpráv vyzobávají vše, co ukazuje na nižší závažnost, nebezpečnost nebo nižší smrtnost nové varianty. Naopak lidé opatrní – v případě covidu jsem spíše opatrným i já – mají tendenci všímat si hlavně informací, které signalizují případná rizika.

Pokusil jsem se vybrat ty nejdůležitější informace ohledně nebezpečnosti omikronu, seřazené tak, jak jsme je postupně mohli číst v novinách a na sociálních sítích. Sami si v interaktivním přehledu vyzkoušejte, které zprávy jsou vám povědomé. Které si pamatujete, které vám rezonují a které naopak šly úplně mimo vás:

V interaktivním nástroji je i možnost filtrování. Schválně si zkuste udělat obrázek o omikronu jen z optimistických zpráv: nižší nebezpečnost, nižší šance hospitalizace, vlna rychle odezní, vakcíny před omikronem chrání a nápor na nemocnice je poloviční.

Pokud si naopak tříbíte názor čtením varovných zpráv, je pro vás varianta omikron úplně jiná: extrémně zmutovaná, umí obcházet imunitu z očkování i imunitu po prodělání covidu, je rapidně nakažlivá, přibylo dětských pacientů, v USA jsou nemocnice pod tlakem a stoupá počet úmrtí.

Nyní je už celkem jasné, že ani optimisté, ani opatrníci nevidí omikron takový, jaký skutečně je. Už jen proto, že omikron bude mít v každé zemi trochu jiné dopady. Omikron se sice šíří po celém světě, ale do každé země přichází na trochu jinou scénu. Nebudeme se tu zabývat konkrétními zeměmi, ukážeme si jen užitečnou ilustraci pro komplexnější uvažování o riziku omikronu.

Různé země mají různou skladbu populace. U covidu je obzvláště důležitý počet starších lidí, protože u nich je nebezpečí úmrtí v důsledku vážného průběhu mnohonásobně vyšší.

Dalším důležitým faktorem je počet lidí, kteří mají proti covidu částečnou imunitu. Někteří díky očkování, někteří po prodělání nemoci nebo dokonce po kombinaci obojího. Omikron umí imunitu obcházet – i to z něj zřejmě dělá rychle se šířící variantu. Nakazí se tedy i mnozí lidé očkovaní nebo lidé, kteří již covid v minulosti prodělali. Podle předběžných dat ale budou mít nižší riziko vážného průběhu covidu.

Různé země tedy mají už od začátku různé vstupní podmínky pro zvládnutí omikronu.

Další komplikace spočívá v „detailech“ týkajících se různých zdravotnických systémů, různé „čerstvosti“ očkování, různé míry „promoření“, různé míry testování, dodržování ochrany dýchacích cest pomocí respirátorů nebo různé hustoty obyvatelstva. Proto jsou předpovědi dělané na základě průběhu v jiných zemích vždy problematické. Opět totiž hrozí, že si budeme vybírat ty země, jejichž data vyhovují našemu pohledu.

Omikron v Česku rychle stoupá, delta ustupuje. Ale jak konkrétně, to je stále otevřená otázka. I nepatrné odlišnosti v parametrech totiž mají velký vliv na výsledná čísla. Obvykle se mluví o tom, že „omikron vytlačí deltu“, ale to není zcela přesné. Ve skutečnosti jde o do značné míry nezávislé procesy. V českých podmínkách (očkování + omezení kontaktů + promoření) se delta již nešíří a je už více než měsíc na pomalém ústupu. Ale ve stejných podmínkách se omikron naopak dokáže šířit velmi rychle. Částečně díky vyšší nakažlivosti, především díky tomu, že se může snáze šířit v populaci, která už byla před deltou v relativním bezpečí.

Nyní je nárůst omikronu v Česku realitou. A ta realita nebude odpovídat našim očekáváním. Ať už jsme si dosud vytvořili na omikron jakýkoli názor, je prakticky jisté, že jej v následujících týdnech budeme muset minimálně upravit, ne-li zcela změnit.

Změna názoru je překvapivě těžká. Máme pocit, že bychom měli být „věrni svému týmu“, že bychom měli být konzistentní. Ale je to naopak. Názor není identita. Názor je kompas, který nám umožňuje se orientovat ve světě. Když kompas přestane ukazovat na reálný sever, je čas jej opravit nebo najít kompas funkční. Upravit názor na základě právě dostupných dat je jediný způsob, jak se zodpovědně vypořádat s realitou. Navíc je to schopnost, která pro nás bude užitečná dlouhodobě.

Omikron se jednou – možná už za dva měsíce – vytratí z předních stránek novin. Způsobí větší či menší škody na životech, hrozí zahlcením nemocnic a v následujících měsících budeme vědět, jaké zanechá střednědobé a dlouhodobé následky na ty, kteří se nakažlivé nemoci nevyhnou.

Je ale jisté, že o nové výzvy nebude nouze. Přijdou další kontroverze. Budeme sčítat škody po pandemii covidu, budeme ladit, jak vypadá život s „endemickým covidem“. Ještě několik let budeme objevovat dopady. Nejen zdravotní, ale i ekonomické a společenské.

A podobně, jako tomu bylo s variantou omikron, se nám na všechny tyto otázky v hlavě bude tvořit názor. Na základě prvních dojmů, skupinové dynamiky a neúplných dat. Čím dříve se každý naučíme své vlastní názory měnit na základě nových informací, tím lépe.