Glosa: Proč je dobré být chytrý, a ještě lepší je o tom nemluvit

Zajímavý paradox doby, ve které žijeme: věnujeme ohromné úsilí výzkumu umělé inteligence a jde o obor, který je považovaný se perspektivní a sexy. Naproti tomu výzkum lidské, tedy přirozené inteligence se skoro zastavil. Je považovaný za kontroverzní a pro akademickou kariéru riskantní.

Tvrdí to aspoň v podcastu s Lexem Fridmanem psycholog Richard Haier, který se studiem inteligence a jejího měření zabývá. A taky hledáním souvislostí mezi tím, čemu říkáme inteligence, a dalšími parametry našich životů. Jak jsme šťastní, úspěšní či bohatí. Nebo třeba jak dlouho žijeme.

K tomu jedna zajímavá studie, o jejíž existenci jsem nevěděl: v roce 1947 udělali ve Skotsku IQ test prakticky všem dětem narozeným v roce 1936 (94 procent celého ročníku). Testy jedenáctiletých dětí byly vyhodnoceny a uloženy a pak se na ně v hektické době zapomnělo.

Přesně o 68 let později, tedy v roce 2015, byly tyto dokumenty nalezeny. A jakoby psychologové našli ztracený poklad: k dispozici měli „nová“ data o lidech, kteří mezitím zestárli a bylo jim 79.

Nejdiskutovanější zjištění: vyšší hodnota IQ v dětství znamená pro život nižší riziko smrti, a to z jakýchkoli příčin. Nepřesně a zjednodušeně řečeno: když máte vyšší inteligenci, máte také vyšší pravděpodobnost, že se dožijete vyššího věku.

Je to zdánlivě nelogické. Jak může souviset to, že vám to „pálí“, s rizikem, že dostanete infarkt, onemocníte rakovinou nebo vás přejede auto?

Samozřejmě, že se bavíme o pravděpodobnostech. Jakkoli vysoké IQ vás neochrání před žádnou nemocí. Ale právě proto, že je k dispozici tolik dat, navíc vztažených k lidem, kteří vyrůstali ve stejné době a v podobných podmínkách, je prokázaná korelace mezi dětskou inteligencí a délkou života významná a neoddiskutovatelná.

Takže kde se bere?

Pro vědce je to záhada, jako mnohé z toho, co souvisí s inteligencí a jejím měřením. Já mám ten luxus, že vědec nejsem, a tak se mi odpověď zdá naprosto jasná. Chytří lidé prostě v životě dělají konzistentně lepší rozhodnutí.

Myslím jakákoli rozhodnutí: od toho, čemu se budou profesně věnovat nebo s kým prožijí život, až po to, co si ve čtvrtek dají k obědu.

Opět – ne vždy a ne každý, ale statisticky to platí.

Jsem rád, že to potvrzují data. Ono mnoho jiných důvodů, proč být chytrý, zase není. Netušíme, jestli vyšší inteligence nějak souvisí s tím, že prožijeme život šťastnější a spokojenější (spíš slyšíme intuitivní odpověď, že nikoli), a vlastně ani nemůžeme úplně s jistotou tvrdit, že chytřejší lidé jsou v životě úspěšnější.

Výzkum inteligence je citlivá věc, z mnoha důvodů. Ne moc dobrou pověst má také IQ kvocient, který je kritizován jako nepřesný a zavádějící, případně postihující jen určitou část toho, co nazýváme inteligencí.

Určitě to tak je, na druhou stranu nic lepšího nemáme k dispozici. „IQ“ se nerovná „inteligence“, ale je jejím někdy lepším a někdy horším pokusem ji kvantifikovat. „Horší“ může být z různých důvodů: někdy je testovaný člověk momentálně indisponován (třeba nemocí nebo nervozitou), jindy může mít nějakou poruchu, která ho znevýhodňuje při testu, ale se samotnou inteligencí nesouvisí. U jednotlivců tohle musíme vzít v úvahu, ve velkých vzorcích dat to pak už nehraje významnou roli.

Proč je zkoumání či přímo měření inteligence kontroverzní? Proč budí mnoho emocí?

Protože inteligenci považujeme za vrozenou, a tudíž nezávislou na prostředí. Zároveň je inteligence jednou z nejdůležitějších osobnostních charakteristik. A to je problém: zdráháme se lidi třídit na „lepší“ a „horší“ a sestavovat žebříčky v něčem, co pro osobnost považujeme za tak klíčové a důležité.

Neboli, jak říká Lex Fridman ve zmíněném podcastu, je to v přímém rozporu se základní tezí humanismu, a tedy tím, že se všichni rodíme rovni a lidi se nedělí na „horší“ a „lepší“.

Zničující zásah dostal podle Haiera výzkum lidské inteligence v roce 1994, kdy vyšla „explozivní“ knížka The Bell Curve (Gaussova křivka) od Charlese Murraye a Richarda Herrnsteina. V ní je – mimo jiné – teze, že existuje rozdíl v naměřených hodnotách IQ u bílých a černých Američanů. Autoři to konstatují, protože to vyplývá z dat, a nepíší proč (například že to je dané geneticky).

Kniha si vysloužila ostrou kritiku a obvinění z rasismu. Přitom samotná teze rasistická není a ani být nemůže, protože jen reflektuje data. Rasistické ovšem nepochybně byly mnohé interpretace: třeba to, že horší výsledky menšin jsou dané „biologicky“, a nikoli tím, že by menšiny byly „společensky znevýhodněny“, a tudíž s tím nemá smysl nic dělat. „Bělochům jde matematika a černochům zase basketbal“ není aplikace dat pro běžný život, nýbrž urážlivá a nepravdivá hloupost.

Debata o Gaussově křivce často s původním tématem nesouvisela, ale z bádání o lidské inteligenci to udělalo specializaci, kde se „poctivé“ vědě moc nedaří. Pro mladé vědce to může být způsob, jak se snadno „zviditelnit“, ale zároveň si definitivně poškodit kariéru. Většina se tomu raději racionálně vyhne. Téma je zpolitizované a na příliš tenkém ledě.

A jestliže je inteligence vrozená a vlivem prostředí se nemění, dává vůbec smysl se jejím měřením zabývat? Není to jen cesta jak někoho dopředu znevýhodnit něčím, čemu zatím stále úplně nerozumíme? I to je asi celkem legitimní argument.

Plus důležitá otázka: jaké ponaučení si z toho vzít?

Má-li inteligence genetický, tedy biologický původ, pak není výhledově vyloučeno to, že jednou ji budeme umět zvýšit. Otázky toho, nakolik je to etické, pak budou ještě naléhavější. Ale „pilulka na inteligenci“ je zatím něčím, co známe výhradně ze sci-fi knížek a filmů. Se všemi možnými vážnými i komickými konsekvencemi, pochopitelně.

Zatím se musíme spokojit s tím, že obecná inteligence, kterou se snažíme měřit pomocí IQ, je jen jedním dílem ze skládačky zvané náš život. A tak jako se silným a drahým autem můžete jezdit bezpečně i nebezpečně nebo ohleduplně i jako blbec, používá každý z nás svou inteligenci různě. Ať už je vyšší, nebo nižší.

Ale abych se zároveň obloukem vrátil k začátku tohoto textu: možná novou éru lidské inteligence přinese její propojení s inteligencí umělou. Anebo to taky bude její konec, to ještě uvidíme.