Článek
V souvislosti s odvoláním ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové a neúspěšnou kandidaturou Pavla Tuleji na její místo se média začala věnovat některým problematickým fragmentům české vědy. Veřejnost i někteří politici se divili, jak se někdo s publikační činností nízké kvality může stát docentem, později děkanem, a dokonce rektorem. Divili se, že za možnost publikovat vědecké články se platí, že existují jakési predátorské časopisy.
S vědomím subjektivního pohledu člověka, který se v akademickém prostředí pohyboval v různých rolích posledních 40 let, bych si dovolil vyvrátit několik obecně sdílených, avšak nepřesných představ o tomto prostředí.
Zaprvé: Není docent jako docent. Vědecko-pedagogické tituly, teoreticky udílené nejlepším vědecky pracujícím pedagogům na vysokých školách (tituly docent a profesor), nemají všude stejnou váhu. Lépe řečeno, různé vysoké školy vyžadují k habilitaci (docentuře) a v profesorském řízení splnění různých podmínek.
Tyto procesy se odehrávají v režii jednotlivých vysokých škol a jejich nároky jsou často vzájemně nesouměřitelné. Proto se někdo může naprosto oprávněně vyjádřit v tom smyslu, že kvalita vědecké práce docenta Tuleji by někde nestačila ani k získání juniorní pozice, ale na opavské Slezské univerzitě stačila na vysoký titul.
Jinými slovy, samotný titul docenta nebo profesora bez udání toho, kde byl získán, není a ani nemůže být jakoukoli zárukou výborné vědecko-pedagogické kvality. Pokud bychom chtěli, aby takovou zárukou byl, pak bychom se měli zasadit o sblížení či sjednocení kvalitativních kritérií k udílení těchto titulů napříč všemi vysokými školami v Česku. Pak by také dávalo větší smysl, že tituly potvrzují a předávají nejvyšší představitelé České republiky. Bylo by to totiž zárukou jisté nepodkročitelné kvality.
Zadruhé: Věda mimo kontrolu. Český stát má pod kontrolou kdeco, vědu však nikoli. Ta sice žije téměř výhradně z jeho peněz, avšak jakékoli její ovlivnění je velmi obtížné. Pokud bychom pěstovali vědu výbornou, nebo dokonce skvělou, pak by to bylo jistě v pořádku. Ale tak tomu často není.
Právě případy docentů ekonomie Tuleji nebo Ševčíka, zastávajících vysoké funkce řídících pracovníků na vysoké škole, ukazují, jak se lze bez zázemí vědecké práce schopné mezinárodního srovnání dostat do čela vědecko-pedagogické komunity. Stačí k tomu vytvoření spřátelené sítě dalších akademiků, kteří se vzájemně podporují při volbách do akademického senátu. Ten pak zvolí děkana. A děkan jmenuje vědeckou radu, která má klíčové slovo při udílení akademických titulů. Tím se kruh uzavírá. Existují sice některé pojistky, ale ty fungovat mohou i nemusí.
Mimochodem, za deset let, během nichž jsem byl členem vědecké rady na jedné pražské lékařské fakultě, jsem nebyl svědkem ani jediného případu, kdy by vědecká rada nedoporučila udělení titulu docent nebo profesor. A aby bylo jasno, za tu dobu se před vědeckou radou vystřídali adepti opravdu vynikající, dělající vědu na světové úrovni, ale rovněž velice slabí kolegové a kolegyně. Udělení titulu bylo však nakonec doporučeno všem.
Probírané mediální kauzy tedy ukazují na neschopnost akademického světa přenášet hodnocení kvality vědecké práce do konkrétní praxe tak, aby v čele jednotlivých institucí stáli vždy lidé se slušným vědeckým potenciálem, a tedy snad i porozuměním pro špičkový výzkum.
Zatímco stát na svou schopnost pozitivně ovlivňovat vysoké školy a vědecké instituce alibisticky rezignoval, protože má hrůzu z kouzelné formulky oblíbené ve vysokoškolských kruzích, že „omezuje akademické svobody“. Pod touto větou se však může skrývat leccos. Včetně obrany systému fungujícího pouze ve prospěch konkrétních skupiny akademiků.
Zatřetí: Kdo je tady predátor. Problém predátorských časopisů, jak se o něm v posledních dvou týdnech psalo, není zdaleka tak jednoduchý. Mediální zkratka říká, že jsou to časopisy nevalné kvality, v nichž si slabí autoři zaplatí za publikování svého nekvalitního článku. Pravda je to jen částečná. Existuje mnoho velmi citovaných časopisů, které se z nějakých parciálních důvodů v určitou chvíli dostaly na seznam „predátorů“.
Principiálně však v této věci vůbec nejde o predátorské časopisy, které vydělávají na neefektivním systému hodnocení vědecké práce, ale především o kvalitu vědecké práce samotné. Spousta českých sborníků a lokálních časopisů je vlastně stejně predátorská, protože pouze parazitují na současném systému financování vědy. Publikují články, které nikoho nezajímají, nikdo je nečte a následně je nikdo necituje. Jejich význam tkví pouze v tom, že slouží jako výtah ke zmíněným titulům, případně jsou nositeli nějaké reklamy.
Na mezinárodním Beallově seznamu potenciálně predátorských časopisů takové tituly nenajdeme, protože je v zahraničí nikdo nezná. Jejich maligní dopad na českou vědu a akademickou obec je však úplně stejný. Vytvářejí dojem publikování vědy, jež však je spíše pseudovědou a často jen opisováním myšlenek jiných autorů.
Začtvrté: lajky stranou. Dobrý ministr pro vědu, výzkum a inovace by neměl být ministrem oblíbeným. Naopak. Měl by se totiž zasloužit o to, že financí bude ve vědě nejen více, ale především že se od neefektivně pracujících pseudovědců přesunou k těm nejlepším. Což by bylo nejen bolestivé, ale bezpochyby také velmi konfliktní.
Pokud se však za poslední dva týdny stalo pro českou vědu něco dobrého, pak to, že široká veřejnost k ní alespoň na chvíli upnula svou pozornost. Byl to pohled mnohdy tragikomický, ale třeba jsme se zbavili nějakých mýtů a iluzí o české vědě a akademických titulech. A také o kvalitách některých političek a politiků.
