Svěřil jsem život do rukou umělé inteligence. Robotaxi řídí lépe než lidé

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už přijelo. A uvnitř vážně nikdo nesedí… Ale jak se dostanu dovnitř? Ta klika nefunguje, já to věděl!

Až do poslední chvíle jsem čekal, že se něco pokazí. Na jízdu samořídícím autem jsem se těšil už 15 let. Takže by dávalo smysl, kdyby se to celé pokazilo tím, že neumím otevřít dveře.

Naštěstí stačilo jedno kliknutí v aplikaci, kliky vystoupily ze dveří a já mohl spolu s dalšími dvěma novináři nastoupit. Displej nás upozornil, že se máme připoutat. A pak… pak se auto tiše, plynule a sebevědomě rozjelo.

První momenty byly směsicí obdivu, obav a nevěřícného zírání. Jistě, technicky i teoreticky chápu, že auto je stroj. A že výkonný počítač vybavený pokročilými senzory může tento stroj ovládat.

Ale jedna věc je přijmout to jako fakt. Druhá je zažít to na vlastní kůži. Řízení máme asi všichni, kdo jsme prodělali autoškolu, spojené s vědomím svobody, zodpovědnosti a rizika. Víme, že řízení je směs technických dovedností, zručnosti a praxe. A všechno tohle se postupně naučil počítač – přesněji a pohotověji, než bych to zvládl já.

Samořídící auta jsou oblíbeným motivem sci-fi filmů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ od Knight Rider přes Fantomase až po agenta 007 s povolením zabíjet. A zatímco jiný oblíbený motiv fiktivních futuristických měst – létající auta – jsou stále daleko, samořídící auta se v posledních dvou dekádách postupně probojovala do všední reality.

Za přelomový okamžik lze považovat závod sponzorovaný americkým ministerstvem obrany: Darpa Grand Challenge. V roce 2005 se týmu pod vedením Sebastiana Thruna povedlo dojet pouštní krajinou do 212 km vzdáleného cíle za necelých sedm hodin.

O čtyři roky později, na začátku roku 2009, Sebastian Thrun spolu s Anthony Levandowskim založili v rámci společnosti Google tajnou laboratoř – projekt Chauffeur (šofér). V říjnu následujícího roku Google odhalil, že na projektu pracuje a dokonce už několik aut ozkoušel v praxi: „Vyvinuli jsme technologii samořídících aut. Naše automatizovaná auta, obsluhovaná vyškolenými operátory, právě dojela z našeho sídla v Mountain View do naší kanceláře v Santa Monice a dále na Hollywood Boulevard. Celkem naše samořiditelná auta najezdila přes 225 tisíc kilometrů. Myslíme si, že to je světové prvenství.“

Tehdy se zdálo, že jsou samořídící auta doslova za rohem. Několikrát jsem je od té doby v Kalifornii potkal. Google testoval různé verze v okolí svých kanceláří v Mountain View. V roce 2016 jsem šlapal na kole do kopce a samořídící autíčko (speciální verze bez volantu) mě velmi ohleduplně předjíždělo. Později jsem si dokonce do jednoho mohl sednout, ale jen v muzeu.

Mezitím se výzkum organizačně přesunul do samostatné organizace nazvané Waymo, kterou vlastní společnost Alphabet, pod ni spadá i Google. Kromě toho se do výzkumu v oblasti samořídících aut pustilo i několik dalších hráčů, především Tesla.

Slibů ohledně robotaxíků a autopilota padlo mnoho. Šéf Tesly – Elon Musk – slibuje už deset let, že jsou za rohem. Problém se ale ukázal o dost robustnější. Nejde totiž jen o to, že počítačem řízené auto musí jezdit spolehlivě. Musí také umět reagovat na nestandardní situace, splnit zákonné požadavky a orientovat se nejen v prostoru, ale také v tom, co by se mohlo stát a jak na to zareagovat. Řízení je zkrátka snadné, pokud jedete na poušti, ale o dost komplikovanější v džungli velkého města. Vypadalo to skoro, že bude skutečné robotické taxi vždy vzdálené pět let a nikdy se jej nedočkáme.

Ale v červnu 2024 firma Waymo opravdu konečně spustila veřejnou službu, ve které si robotaxi může v San Franciscu zavolat kdokoli. Ceny navíc nejsou nijak závratné. Většinou zaplatíte za cestu podobně, jako byste objednávali přes konkurenční aplikace Uber nebo Lyft.

Ale když vás vyzvedne taxi Waymo, nikdo v něm nesedí. Místo, kde obvykle sedí řidič, musí zůstat prázdné. Dopředu si může sednout jeden člověk a dozadu tři. Službu zajišťují poměrně luxusní SUV vozy Jaguar I-PACE s prosklenou střechou.

Klíčovou součástí auta jsou pokročilé senzory. Vybavit jedno auto stojí přibližně sto tisíc dolarů (dva a půl milionu korun). Kromě radaru jde o kamery s vysokým rozlišením, trojrozměrné senzory hloubky (tzv. lidary) a také citlivé mikrofony.

Senzory umožňují autu sledovat v reálném čase, co se děje, a na základě toho předvídat scénáře, ke kterým by mohlo dojít. Tato pokročilá predikce umožnila třeba nedávno automobilu Waymo detekovat člověka padajícího ze skútru.

Vůz prakticky okamžitě zahájil úhybný manévr a pravděpodobně tak zabránil dost ošklivé srážce. Pro každého řidiče je tohle noční můra, a když se na záznam dívám, pochybuji, že bych zareagoval stejně pohotově jako stroj.

Přiznám se, že jsem byl před svou první jízdou robotaxíkem docela nervózní. Znám statistiky o tom, že jsou samořídící auta šestkrát bezpečnější než lidský řidič. Nová studie dokonce ukazuje, že jsou oproti lidem bezpečnější desetkrát. Ale stejně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svěřit svůj život robotickému řidiči, to pro mne byla nová zkušenost.

Auto se po našem připoutání pomalu rozjelo a zařadilo se do houstnoucího podvečerního provozu. Okamžitě mne překvapila plynulost jízdy. Jasně, svou roli hraje i to, že je to luxusní elektromobil, ve kterém je jízda zákonitě tišší. Ale profil zrychlení a zpomalení odpovídal tomu, jak s brzdou a plynem zachází opravdu zkušení šoféři.

Zatrnulo ve mně, když volant ostře zarejdoval doleva a naše auto vyrazilo, aby nezdržovalo vozidla za námi. Zrychlení bylo tak akorát, následovalo totiž stoupání do kopce. Podvědomě jsem koukl vedle sebe na řidiče, ale volantem jako by otáčel duch. Je vlastně škoda, že tam pořád ten volant mají, zbytečně to zabírá místo. Pracují ale i na verzi bez volantu.

Na displeji vidíme vizualizaci toho, co vidí auto. Líbí se mi to nejen coby hračičkovi. Mělo to na mne asi i určitý uklidňující vliv. Auto pomocí radaru, lidaru a kamer vidí víc, než bych viděl jako řidič já. Má lepší přehled a stabilní vizualizace okolních aut i chodců jsou toho důkazem.

Po cestě jsme narazili na několik standardních i méně standardních situací, které zná každý řidič. Čekání na semaforu, přednost chodcům, hledání místa k parkování. Když auto stojící kousek před námi z ničeho nic otevřelo dveře, náš robotický řidič bez zaváhání preventivně uhnul, aniž by omezil protijedoucí auta.

V tu chvíli už jsme se ale s ostatními pasažéry bavili o něčem úplně jiném. Řešili jsme, jak se v autě vybírá hudba nebo co budeme mít k večeři. Na to, že sedíme ve futuristickém autě a veze nás umělá inteligence, jsme prakticky zapomněli.

Myslím, že je to důsledek toho, jak jsme podvědomě vnímali schopnosti řidiče, který nás veze. Kdyby prudce brzdil nebo nesebevědomě kličkoval, okamžitě bychom to zaznamenali a podvědomě se něčeho chytili.

Ale robotický řidič – postavený na umělé inteligenci z dílny Waymo – naopak celou jízdu vyzařoval zdravé sebevědomí a opatrnost. Plynulá jízda nás ukolébala. Po deseti minutách už jsme úplně zapomněli, že se děje něco neobvyklého.

Samořídící auta pro veřejnost zatím jezdí jen ve čtyřech amerických městech. To není málo, ale firma zvolila metodu postupného rozšiřování. Bude chvíli trvat, než se tato  – či nějaká konkurenční – technologie dostane do celého světa.

Poté, co jsem to zažil na vlastní kůži, jsem nicméně přesvědčený, že jde už jen o otázku času. Technologie samozřejmě není všechno. Chvíli také trvá, než si na něco zvykneme jakožto společnost. U výtahů v newyorských mrakodrapech třeba trvalo skoro padesát let, než lidé přijali jako standard, že v kabině nemusí být obsluha. Dnes to však bereme jako samozřejmost. Výtah přivoláme tlačítkem, nastoupíme, stiskneme tlačítko a jedeme do zvoleného patra.

A právě tak jednoduché bude jezdit taxíkem. Jak to jednou vyzkoušíte, ztratíte veškeré obavy. To, co vypadalo jako sci-fi daleké budoucnosti, je najednou totální nuda. Je to jen další tlačítko, které dělá přesně to, co se od něj čeká.

A to je přesně způsob, jak se přelomové technologie v praxi prosazují. Jsou tak spolehlivé, že si na ně zvykneme a stanou se pro nás – jako ten řidič za volantem kalifornského robotaxi – zcela neviditelnými.

Poznámka: Firma Google hradila náklady na cestu redaktora.