Slunce a vítr předehnaly jádro. Poprvé vyrobily více elektřiny

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Z hlediska jaderné energetiky nebyl rok 2021 vůbec špatný. Podle renomované statistické ročenky společnosti BP během loňského roku „jádro“ po celém světě vyrobilo 2 800 terawatthodin (TWh) elektrické energie, přitom v roce 2020 to bylo zhruba 2 700 TWh. Česko spotřebovalo v roce 2021 necelých 74 TWh.

Meziroční nárůst výroby o čtyři procenta není vůbec špatný výsledek. Kdyby tak výroba rostla meziročně pravidelně, vlastně by to byl skvělý výsledek. Kdyby…

Skutečná situace jaderné energetiky je méně radostná. Loňský nárůst celosvětové výroby jaderných reaktorů byl největší od roku 2004. Ve skutečnosti se meziroční přírůstky výroby jaderných zdrojů v průměru pohybovaly v posledních letech kolem nuly – tedy stejně často docházelo k meziročnímu poklesu výroby jako k jejímu navýšení.

Absolutního rekordu dosáhly „jaderky“ v roce 2006, kdy vyrobily celkem 2 803 TWh – takže z celosvětového hlediska obor vlastně stagnuje.

Neplatí to vždy a všude. Na loňském růstu se například největší měrou podílely přírůstky do čínské flotily jaderných elektráren. Čína je totiž jednou z mála zemí světa, které nové reaktory (v případě Číny v současné době už především vlastní provenience) dokáží stavět rychle, a tedy i dostatečně levně.

Další by mohlo být i Rusko, i když tady je situace komplikovanější. Rusové své síly a expertízu z politických důvodů tříštili do zahraničních projektů (Egypt, Maďarsko), které v důsledku nabíraly zpoždění. Neomezený počet zkušených techniků a projektantů nemá ani země s tak dlouhou tradicí. Invaze na Ukrajinu se navíc podepíše i na ruském atomovém sektoru, ještě ovšem přesně uvidíme jak.

Zbytek světa má s jadernou energetikou veliké potíže. „Západ“, tedy Spojené státy a Evropa, z části tento zdroj odmítá (Německo), z části si neví rady s jeho stavbou, i když ho stavět chce (Česko). Vysoká technická náročnost a vysoká cena vytvořily dohromady oříšek, který se nedaří rozlousknout. Nabízejí se určitá technická řešení tohoto problému, ale zatím nevyzkoušená a s nejistým výsledkem.

Zatímco celková výroba jaderných elektráren v posledních dvou desetiletích víceméně stagnuje, fotovoltaické a větrné elektrárny na jeho začátku prakticky neexistovaly. Když se začínalo psát nové tisíciletí, vyráběly světu zhruba 40 TWh elektrické energie, tedy 60krát méně než jádro.

Loni kombinovaná výroba z těchto dvou zdrojů poprvé překonala množství elektřiny vyrobené jádrem. Slunce a vítr dohromady vyrobily téměř 2 900 TWh proti 2 800 TWh z jádra.

Aby bylo jasné, jde o množství skutečně vyrobené elektřiny, ne o takzvaný instalovaný výkon – tedy maximální výkon za ideálních okolností. V Česku je například celkový výkon fotovoltaických elektráren srovnatelný zhruba s instalovaným výkonem jaderné elektrárny Temelín.

Výroba je ovšem nižší zhruba sedminásobně: Temelín vyrobil v roce 2021 cca 15,9 TWh, fotovoltaiky necelé 2,2 TWh. I to je jeden důvod, proč se Česko pohybuje v tomto ohledu po odlišné trajektorii než řada jiných zemí.

Důležité však je, že světový trend se u obou zdrojů zcela liší. Meziročně výroba ze slunce a větru neroste o čtyři procenta, ale v posledních několika letech zhruba o 15 až 20 procent. V průběhu letošního roku celosvětový instalovaný výkon solárních elektráren překročil hranici jednoho terawattu.

Rychlý růst samozřejmě nemůže vydržet věčně, ale zatím nezpomaluje. Agentura Bloomberg v zimě odhadovala střední scénář celkového objemu nainstalovaných fotovoltaických elektráren pro rok 2022 na 228 GW. Hodnota by se měla nejspíše (na 95 procent) pohybovat v rozmezí 204 až 252 GW.

Odhad přitom pochází ještě z doby před ruskou invazí na Ukrajinu a následným zdražováním energií, které obnovitelným zdrojům ve výsledku spíše pomůže. Celková instalovaná kapacita v letošním roce se bude velmi pravděpodobně pohybovat spíše v horní části rozmezí uváděného Bloombergem.

Růst kapacity fotovoltaiky je v tuto chvíli exponenciální. Není zdaleka tak rychlý jako u koronaviru, to ne, ale kapacita roste ohromným tempem. Vždyť za letošní rok by to mělo být o čtvrtinu.

Co se týče jádra, nově se v roce 2021 do provozu dostalo osm bloků, které mají dohromady výkon zhruba 10 GW. Můžeme pro jednoduchost říci, že vyrobí zhruba pětkrát víc elektřiny než solární panely o stejné kapacitě, u nichž hodně záleží na zeměpisné šířce.

To znamená, že pokud by měla letos jaderná energetika výrobní potenciál fotovoltaiky dohnat, muselo by být do provozu uvedeno zhruba 20 nových bloků. Ve skutečnosti to bude znovu zhruba polovina. Vzhledem k tomu, že v minulém roce byla zahájena výstavba 11 nových bloků, je jasné, že nedochází k žádné velké „jaderné renesanci“.

Budoucnost jádra přitom není nutně úplně temná. Například Čína a Rusko dále rozvíjejí své velké jaderné programy. K jádru se vracejí také Jižní Korea a zřejmě i Francie, která se chce pokusit vybudovat novou flotilu jaderných reaktorů, aby si udržela statut nejčistší evropské energetiky.

Všechny tyto země ovšem narážejí na jeden veliký problém: jaderné bloky nejde vyrábět tak snadno jako solární panely. Téměř nikde na světě není dostatek zkušených inženýrů, plánovačů i stavařů – a pak jsou tu samozřejmě na začátku zmíněné otázky kolem přípravy a schvalování projektů.

Postavit továrnu na fotovoltaické panely sice není jednoduché, ale je to rozhodně jednodušší. Zvláště pokud vám stát (tedy čínský stát) podá velmi ochotně pomocnou ruku. A odborníků na výrobu polovodičů a průmyslové linky je k dispozici na trhu práce mnohem více než jaderných inženýrů.

Ani v projaderném Česku v současné krizi nikdo vážně nenavrhuje, abychom rychle postavili jadernou elektrárnu. To je naprosto nereálný úkol. Zato žádostí o dotaci na fotovoltaiku se sešlo už za první polovinu roku více než za celý rok 2021.

Dotace je v tomto kontextu nepochybně důležité slovo – ale nejde jen o něj. Větrnou elektrárnu nelze postavit jen tak někde, třeba v Evropě už platí řada omezení, ale pořád jde o projekt v měřítkách energetiky relativně jednoduchý. A žádný jiný zdroj elektřiny nejde postavit tak jednoduše jako solární výrobnu.

Ani stavbám větších fotovoltaických elektráren neklade jejich okolí až takový odpor jako v případě jiných zdrojů. Neruší, nekouří, nehlučí, nebudí v lidech strach. A pokud jsou panely na střeše, v podstatě nikdo ani protestovat nemůže.

Jaderná energetika naopak vždy čelila a stále čelí obtížím spojeným s negativním postojem části veřejnosti. Což pak výrazně zpomaluje plánování, povolování a vůbec narušuje časový harmonogram výstavby. Navíc jde o obří projekty, ve kterých se stávají chyby. Zvláště když většina dnešních inženýrů, techniků i stavařů s nimi nemá žádnou zkušenost, protože se za posledních 30 let s takovou zakázkou nemohli setkat.

Zastánci jaderné energetiky celkem logicky namítají, že kdyby byla společnost racionálnější, mohli bychom stavět jaderné elektrárny rychleji.

Ale i někteří fanoušci jádra upozorňují, že toto zaklínání racionalitou je samo o sobě iracionální. Lidé se totiž nerozhodují pouze racionálně. Někdy sice ano, ale velmi často ne. Přesvědčit je stojí čas a ani tak není úspěch zaručen.

Jádro zatím zjevně ve velké části světa i přes nespornou řadu výhod neuspělo. Včetně toho, že je s jeho pomocí možné produkovat teplo, což je pro obnovitelné zdroje úkol těžko řešitelný. Přesto je z výše uvedených důvodů (a z dalších, na které nedošlo) jejich souboj v tuto chvíli neuvěřitelně jednostranný.

Jaderná energetika se ocitla v ohromné nevýhodě. Díky svým technologickým přednostem sice nemusí být nutně „na odpis“. Ale bylo by velkým překvapením, kdyby v příštích několika desetiletích své mladší konkurenci nekoukala s velkým odstupem na záda.