Článek
Každý rok lidé vyprodukují více než 400 milionů tun plastů, které se používají ve všech možných výrobcích. Sice se snažíme recyklovat nebo spalovat, ale stejně nakonec miliony tun plastů skončí na největším smetišti světa – v oceánech. Stačí si připomenout velkou tichomořskou odpadkovou skvrnu, která je pětkrát větší než Německo.
Řešení však existuje a jeho princip není složitý, stačí na dno řeky položit hadici s dírami a pumpovat do ní vzduch.
Bariéru zkouší od roku 2019 v nizozemském Westerdoku na jednom z kanálů v Amsterdamu. Její instalaci si pochvalují, udržuje vodu bez plastů a dalšího znečištění a nebrání rybám ani lodím v pohybu.
Na dně řeky leží trubice s dírami, do které kompresor vhání vzduch. Ten vytváří bublinovou clonu napříč celým korytem, která zachycuje plasty a vynáší je k hladině a pak do záchytného systému u břehu. Jakmile ho plasty zaplní, vyprázdní se a odpad míří k dalšímu zpracování.
Jak vyřešili v Nizozemsku problém s plastovým odpadem.
Vědci vzdušnou bariéru oceňují i proto, že dodatečně okysličuje vodu, v létě omezuje bujení řas a zlepšuje průtok vody.
Zachytávač však není levná záležitost, na malém kanálu vyjde zhruba na 350 tisíc eur (cca 8,5 milionu Kč), takže u větších toků lze očekávat větší finanční náročnost společně s technickými výzvami. Navíc s plasty menšími než jeden milimetr si ani bubliny neporadí.
Ale i omezení dodávky větších kusů stojí za to, protože mikroplasty vznikají právě jejich rozkladem v oceánu. Proto používání bariér podporuje i Hospodářská a sociální rada OSN.
Vzduchem proti hluku
Vzdušná opona však může pomoci nejen s plastovým odpadem, ale i s ochranou mořského života. Tlumí totiž hluk, který vytvářejí téměř všechna zařízení, která lidé ponoří do vody, od lodních šroubů přes sonary až po větrné turbíny. Zvukové vlny se vodou šíří rychleji a dál než na souši, a obtěžují tak mnoho živočišných druhů.
Jde například o kytovce, kteří používají pro komunikaci a orientaci echolokaci, tedy vysílají zvukové vlny a vnímají jejich odrazy. Člověkem tvořený hluk je může buď vypudit z obvyklých lovišť, v horším případě je dohnat až k páchání „sebevražd“ tím, že se z hlučného prostředí snaží rychle dostat k hladině. Při tomto kvapném vynořování dojde k tzv. dekompresní nemoci, která už zabila i nejednoho potápěče.
Hluk se šíří nejen z přístavů či ropných plošin, ale v posledních letech se novým zdrojem stala i rychlá výstavba větrných elektráren, které rostou v Severním a Baltském moři nebo na východním pobřeží USA. Proto firmy nasazují vzduchové bariéry i zde.
„Prakticky každý operátor velkých větrných farem tuto technologii využívá,“ říká pro server Euronews šéf vývoje společnosti Hydrotechnik Lübeck Jörn-Philip Pfeiffer. Zdůrazňuje, že se relativně mělké vody Severního moře staly v rámci boje za zelenější energetiku závodištěm pro výstavbu dalších větrných elektráren. Do roku 2050 by zde měly vzniknout větrné parky s kapacitou až 300 GW, tedy asi 150 českých Temelínů.
Severní moře patří k oblastem, kde větrníky rostou velmi rychle. Plán počítá s tím, že kapacita elektráren dosáhne do roku 2050 až 300 GW, tedy asi 150 Temelínů.
Každou větrnou turbínu technici kotví, v hloubce od 20 do 60 metrů, do dna pomocí ocelových či betonových základů, což se bez hluku neobejde. Hradba z bublin však připraví zvukové vlny o část jejich energie, takže za oponou už je na úrovni, kterou vědci považují za přijatelnou. Pro zvýšení efektivity bariéry se obvykle clona zdvojuje.
Vzduchová bariéra se na moři používá už mnoho let, ale dřív sloužila především těžařům fosilních paliv. Nejenom že dokáže utlumit zvukové vlny, ale bubliny brání i při úniku ropných látek jejich pronikání dál do oceánu.
Vzduchem proti hurikánu
Norská firma Ocean Therm zkouší technologii bublinové clony využít úplně novým způsobem. Věří, že s její pomocí dokáže ovládnout přírodní živel, jako je hurikán. Norové chtějí stejnou technologií pomoci zemím, kterým opakovaně sužují potíže s nevyzpytatelnými bouřemi.
Vypouštění bublin z hadic vyvolá umělý pohyb vody vzhůru z hlubších (studenějších) vrstev směrem k hladině. Teplota mořské hladiny na okamžik poklesne, protože se hlubší chladnější voda smísí s teplejší povrchovou vodou.
Pokud teplota vody klesne na méně než 26,7 stupně Celsia, tropická bouře nezíská z mořské hladiny skoro žádnou energii. To zabrání jejímu zesílení v hurikán, a může ji dokonce oslabit.
Společnost úspěšně vyzkoušela první pilotní projekt v domovském Norsku, nyní chce technologii nasadit v hloubce kolem 150 až 200 metrů. Generální ředitel Ocean Therm Olav Hollingsaeter v rozhovoru pro FOX 4 Now řekl: „Demonstrace na moři je finančně náročná, stojí téměř 15 milionů dolarů. Peníze, které bychom potřebovali pro rozšíření projektu, budou použity především na technické a vývojové účely.“
