Rusko po odmlce útočí na ukrajinská města. Skutečný cíl může být jiný

Článek si také můžete poslechnout v audiove

Ruské vojenské síly v pátek 28. dubna brzy ráno provedly po dlouhé době rozsáhlý raketový úder na ukrajinské území. Poprvé od 9. března letošního roku zamířily střely vypuštěné jako obvykle především z ruských strategických bombardérů směrem na Kyjev a další velká města.

Ve městě Umaň došlo v důsledku zásahu ke kolapsu jednoho vchodu panelového domu, ve kterém zahynulo zřejmě 23 lidí. Většinu střel, například všechny střely mířící na hlavní město, ovšem zneškodnila ukrajinská protivzdušná obrana. Podle oficiálních statistiky zlikvidovala 21 z 23 vypálených ruských zbraní.

Brzy ráno 1. května se situace opakovala. Ruské síly odpálily podle ukrajinského generálního štábu 18 střel, z nichž 15 bylo sestřeleno. Protivzdušná obrana byla aktivní nad několika velikými městy včetně Kyjeva.

Největší škody zřejmě způsobil útok ve městě Pavlohrad, které leží na východní Ukrajině. Město leží něco přes 100 kilometrů za linií fronty a leží na železniční trase, kterou by ukrajinské síly nepochybně mohly využít, pokud by chystaly ofenzivu třeba v Záporožské oblasti.

Ruský úder v tomto městě způsobil rozsáhlou explozi. Na videu jsou vidět kouřové stopy, které na pohled výrazně připomínají stopy po zásahu raketové munice, tedy dráhy střel či raket, které se po zásahu zapálí a samovolně vystartují.

Proruské kanály na základě ruských zdrojů tvrdí, že šlo o střely protiletadlových systémů S-300, které přes pavlohradské nádraží mířily na frontu v rámci připravované ofenzivy. Jak ztráta protivzdušných systémů, tak při tom vzniklé poškození železniční infrastruktury by samozřejmě mohly být pro Kyjev nepříjemnou komplikací.

Ukrajinská strana naopak uvádí, že byl zasažen chemický závod ve městě, který svého času vyráběl motory pro sovětské balistické střely. Část jich stále nebyla zklikvidována, protože chyběly finance, navíc v roce 2020 snad mohlo dojít k alespoň částečnému obnovení výroby pro potřeby ukrajinské armády.

Více vědět bychom snad mohli, až se objeví další záběry, které bude možné geolokalizovat, tedy přesně určit místo, kde k explozím došlo. Ale byť neznáme podrobnosti, už sama skutečnost, že ruské letectvo uskutečnilo dva údery během několika mála dní, je nezvyklá.

Hodnoceno kontextem ruských podzimních a zimních úderů na ukrajinskou infrastrukturu, především energetickou, byly útoky posledních dní rozsahem výrazně menší. V obou případech šlo spíše o menší údery, v prvním bylo odpáleno kolem 20 střel, ve druhém 18. Při největších úderech bylo odpáleno zhruba sto střel různých typů.

Navíc se na Ukrajinu postupně dostávají západní systémy protivzdušné obrany, například první baterie Patriot. V řadě ohledů jde o lepší zbraně, než jaké měla Ukrajina k dispozici na začátku války, ruské snahy tedy na první pohled nedávají velký smysl.

Snaha o zničení ukrajinské energetiky na první pohled vyzněla naprázdno. Výpadky dodávek elektřiny a dalších energií jsou pro většinu obyvatel Ukrajiny již minulostí, zima je pryč a mráz ukrajinskou vůli k odporu nezlomí.

Ukrajinští představitelé navíc tvrdí, že Rusko při posledních úderech použilo zbrusu nové střely, které byly vyrobeny v posledních měsících. Což by mělo nasvědčovat tomu, že ruské zásoby řízené munice jsou prakticky vyčerpané.

Proč si „nenašetřit“ na nějaký větší úder, který bude mít větší šanci na úspěch? Nebo si nenechat více střel na úder na ukrajinské jednotky shromažďující se k ofenzivě (či třeba jejich zásobovací trasy)?

Pochopitelně nemůžeme vědět, jak si na tyto otázky odpovídá ruské velení, ale při pohledu zvenčí by se jeden důvod nabízel: snaha udržet si v nedávné době nabytou výhodu.

Letecká válka nehrála od invaze v únoru 2022 v ukrajinském konfliktu příliš zásadní roli (podrobný přehled průběhu letecké války na Ukrajině najdou zájemci na fanouškovských stránkách czechairforce.com).

V přímém srovnání přitom nejde o rovnocenné protivníky. Ukrajinské letectvo mělo na začátku války k dispozici snad kolem 60 bojových strojů MiG-29 a Su-27, abychom uvedli pouze typy, které mají vyhrát vzdušnou válku. Rusko má k dispozici řádově stovky strojů stejné či novější generace (Su-35). A to nezmiňujeme třeba „létající radary“ a další stroje, které stíhačům v jejich úkolech výrazně pomáhají.

Ukrajinské stroje navíc nejsou lepší než ruské, spíše naopak. Abychom zmínili jen jeden aspekt, velkým problémem Ukrajiny byl nedostatek moderních protivzdušných střel. Hlavní výzbrojí ukrajinských stíhaček je typ Artem R-27. Má dolet zhruba 75 kilometrů. Ruské letectvo má k dispozici množství střel Vympel R-37M s dosahem kolem 300 kilometrů a Vympel R-77 s dosahem až 190 kilometrů (tyto vzdálenosti jsou za ideálních podmínek, v praxi je to výrazně složitější a dosah obvykle menší, ale pro srovnání to stačí).

Kromě toho velkou část ukrajinských R-27 tvoří varianty (R-27R), které se nemohou na cíl navádět samy. Aby cíl zasáhly, musí pilot držet cíl v kuželu paprsků svého radaru – tedy zcela jednoduše řečeno mířit nosem letounu k němu. Ruské R-37 a R-77 jsou „samostatné“, pilotovi stačí cíl zaměřit jednou, odpálit střelu a pak může svůj stroj otočit. Raketa už se obejde bez jeho asistence.

Ruské letectvo o této výhodě dobře ví a maximálně ji využívá. Ruské stíhačky například pravidelně hlídkovaly v blízkosti ukrajinské hranice během zimních úderů na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Doslova číhaly na ukrajinská bojová letadla, která se snažila zasáhnout proti přilétajícím střelám.

Protože ve vzduchu je Rusko o tolik silnější, ukrajinské velení ho musí držet v šachu ukrajinskými střelami země–vzduch. Ruské snahy o zničení těchto systémů v úvodu války nebyly dobře připravené (ostatně počítalo se s „bleskovou válkou“) a vyšly do značné míry naprázdno. Ukrajinská protivzdušná obrana první dny přečkala s až nečekaně malými ztrátami.

Zbylo jí velké množství odpalovacích zařízení a také velké zásoby munice. Střel systémů S-300 a Buk, které dohromady stále tvoří zřejmě kolem 90 procent všech zařízení většího dostřelu, měla na skladě řádově tisíce kusů.

Ruské letectvo i přes svou jednoznačnou převahu do průběhu bojů příliš nezasáhlo. Ve větších výškách pro ně byly nebezpečné velké ukrajinské systémy jako Buk a S-300 ještě sovětského původu, v nízkých pak tisíce z ramen odpalovaných naváděných střel, které na Ukrajinu poslali západní spojenci.

Ovšem více než rok bojů situaci poněkud změnil. Dokumenty, které na internet podle amerických vyšetřovatelů vyvěsil dnes 21letý americký příslušník Národní gardy, ukazují, že se ukrajinská obrana do značné míry vyčerpala.

Dokument uvádí, že během února letošního roku ukrajinské baterie S-300 měsíčně vypouštěly 200 střel a baterie systému Buk 69 střel měsíčně. Dalších 64 střel měsíčně odpalovaly systémy Nasams a Iris-T, tedy západní systémy, které Kyjev na začátku války neměl k dispozici.

Dokument datovaný na 28. února uvádí, že pokud bude tento trend pokračovat, střely pro systémy S-300 a Buk budou už velmi brzy zcela vyčerpány. V případě munice pro S-300 dokument uvádí jako datum vyčerpání zásob 3. května, v případě systémů Buk už polovinu dubna.

To mělo platit v případě, že se například nenajdou nové zdroje pro dodávky těchto střel. Je dobře možné, že se to povedlo a podařilo se ještě najít zemi, která byla ochotna munici do těchto systémů na Ukrajinu dodat. Počet možných dodavatelů je ovšem omezený jen na několik států, protože řada uživatelů systémů je do nějaké míry politickými spojenci současné ruské vlády (Bělorusko, Irán, Sýrie).

Pochopitelně největší zásoby střel pro systémy S-300 má Rusko samotné. A vzhledem k tomu, že na jeho území řízené střely nelétají a ukrajinské letectvo se drží nad vlastním územím, starší typy střel do těchto systémů Moskva nasazuje jako balistické střely kratšího doletu. Nejsou sice příliš přesné a účinné, ale protože vyspělejších zbraní stejné kategorie (Iskander) je nedostatek a řadu střel starší provenience stejně čeká vyřazení, není tedy důvod je příliš šetřit.

Teoreticky by bylo možné protivzdušné střely pro ukrajinské systémy i vyrábět. Ostatně například výroba střel pro systém S-300 probíhala ještě v 90. letech i na Ukrajině. V praxi ovšem o žádném pokusu v tomto směru nevíme (nepochybně by to přitom vyžadovalo zahraniční pomoc, protože třeba příslušná elektronika se na Ukrajině nevyrábí).

Co ovšem Kyjev mohl udělat, je začít šetřit municí. Pokud nedostatek munice nadále přetrvává, jak lze přepokládat, ukrajinští „rakeťáci“ a jejich velitelé se tomu svou činnost nepochybně pokusili přizpůsobit. Ale ani jejich protivníci nezůstali stát na místě.

Rusko od března stále častěji útočí na Ukrajinu naváděnými klouzavými bombami, které je možné vypouštět až několik desítek kilometrů od cíle. Do určité míry kvůli tomu ruské síly zřejmě změnily taktiku nasazování radarových rušiček a dalších prostředků elektronického boje – a pochopitelně i způsob provádění samotných leteckých úderů.

První spolehlivě doložený případ nasazení takové zbraně máme z 12. března u Avdijivky, ve stejný den byly zaznamenány i stopy útoku v Doněcku. V druhé polovině dubna už bylo podél celé frontové linie zaznamenáno až 20 zásahů řízenými klouzavými bombami denně.

Nemáme k dispozici objektivní hodnocení účinnosti této taktiky. Nevíme, jaké škody páchá a do jaké míry mění situaci na frontě. Ruské letectvo ovšem v tomto typu útoků pokračuje celé týdny a jejich intenzitu stupňuje, ozbrojené síly Moskvy si jich tedy nejspíše cení a rády by je využívaly i nadále.

Je nepředstavitelné, že by v dohledné době mohlo ukrajinské letectvo posílit tak, aby udrželo ruské letouny několik desítek kilometrů od fronty. V počtu strojů na tom letecké síly Kyjeva nejsou špatně, alespoň tedy v relativních měřítkách. Díky dodávkám starších MiG-29 z bývalých zemí varšavského bloku má k dispozici stále zřejmě desítky provozuschopných zdrojů a také zdroj náhradních dílů. Ovšem jak už bylo řečeno, ruskému letectvu se silou rovnat nemůže. Vybudovat silnější vzdušené síly je přitom běh na poměrně dlouhou trať.

Jedinou odpovědí proti nové vzdušné ruské taktice je posílit protivzdušnou obranu fronty. Vzhledem k tomu, že protivník používá zbraně s dosahem desítek kilometrů, nestačí pouze z ramene odpalované střely, je zapotřebí zbraní s větším dosahem. Ideálně pochopitelně těch nejúčinnějších, tedy nově dodaných západních systémů.

Ukrajina si musí vybírat. Každá protivzdušná baterie může ochránit pouze omezené území, řádově několik desítek kilometrů (záleží na systému i povaze cíle). Fronta je přitom přes tisíc kilometrů dlouhá, v zázemí se pak nachází nepřeberné množství možných cílů všeho druhu, od závodů zbrojního průmyslu (včetně opravárenských) přes dopravní stavby až po tolikrát zasažené elektrické rozvodny či elektrárny.

I když tedy údery v ukrajinském týlu nezpůsobily vážné škody a 90 procent střel bylo zastaveno, mohou rozhodně ovlivnit ukrajinské strategické rozhodování. Pokud budou pokračovat údery na velká města, bude mít Kyjev dobré důvody nechat velkou část protivzdušné obrany hluboko v týlu. I když třeba Rusku prakticky žádné střely nezbydou a útoky nezpůsobí Ukrajině citelné škody, o to větší prostor bude pro ruské letouny na frontě.

Rusko nemá příliš co ztratit. Pokud ryze vojenské ohledy převáží a ukrajinské střely se z velké části přesunou blíže frontě, mohou to pocítit běžní Ukrajinci a Kyjev bude mít doma nový politický problém. Jak se inventář ukrajinských raket bude snižovat, pronikne obranou více ruských řízených střel a bezpilotních letounů, které způsobí větší škody a více utrpení.

Jak přesně velká bude ruská výhoda ve vzdušné válce, to zatím není jasné. Známky slábnutí ukrajinské obrany jsou patrné, ale zatím rozhodně nezkolabovala. Ostatně její výsledky během posledních dvou úderů (sestřel nejprve 21 z 23 a poté 15 z 18 střel) jsou dobré.

Ale jak se shodují prakticky všichni analytici, problémy ukrajinské protivzdušné obrany rozhodně nejsou vyřešeny a skutečná krize možná teprve přijde.