Článek
Válka na Ukrajině je jedním z několika konfliktů, které ukazují přínos bezpilotních letounů na dnešním bojišti. Nejde o zbraň, která by války dokázala rozhodnout sama, ale za vhodných okolností může být extrémně důležitá.
V prvních týdnech války například turecké drony BT-2 létající pod ukrajinskou vlajkou dokázaly invazním silám způsobit ohromné škody. Když Moskva upustila od svých plánů na blitzkrieg a fronta se konsolidovala, jejich význam výrazně poklesl. Zato výrazně stoupla cena průzkumných strojů, které pomáhají dělostřelectvu odhalovat vhodné cíle a opravovat nepřesnosti. Zatím zjevně především tomu ruskému, protože Ukrajina vhodných strojů této třídy nemá dost.
Naopak má zase výhodu v počtu menších dronů, které pěchota může použít k průzkumu svého bezprostředního okolí. Ruským jednotkám chybí natolik, že v posledních týdnech přibývá případů, kdy se na drony ruským jednotkám složila ruská veřejnost.
Dalším typem „autonomních leteckých složek“ jsou pak drony, které jsou přímo určené k ničení nepřítele. Na Ukrajině (na obou stranách) to mohou být běžné stroje, které k sobě mají provizorně připevněnou nějakou munici, třeba ruční granáty nebo minometné granáty. Ale kromě toho obě strany nasadily už i drony vyvinuté speciálně ke „kamikaze“ útokům. Jednoduše to lze shrnout tak, že jde o malý bezpilotní letoun, který v sobě nese nějakou výbušninu a na cíl řízeně „spadne“, aby ho zničil.
Ukrajinská strana by měla postupně mít k dispozici nejméně několik stovek kusů amerického systému Switchblade, o kterém jsme již psali. Objevily se první záběry z jeho nasazení, takže se zdá, že je ukrajinská strana opravdu používá.
Mimochodem, jedno z prvních zveřejněných videí, které mimo jiné názorně ukazuje samotný průběh útoku, dokládalo využití dronu proti tanku T-72. Šlo přitom o „lehčí“ variantu Switchblade 300, která je určena proti pěchotě a pancíř tanku neprorazí. Ale na záběrech ze samotného dronu, které jsou součástí videa, je vidět, že posádka stojí na tanku. Dokonce se zdá, že někteří její členové přímo sledují rychlý sestup dronu (útočná rychlost může být někde kolem 160 až 170 km/h).
V 21. století přichází hlavní nebezpečí na bojišti v nezvyklých podobách a je velmi obtížné se mu vyhnout.
Útok dronu Switchblade na T-72.Video: twitter/UAWeapons
Ruská obdoba
Ruský kamikaze dron Kub (Krychle) vznikl ve firmě Zala-Aero, která se před několika lety stala součástí společnosti Kalašnikov. Dron je to de facto nový, veřejnosti se představil poprvé v roce 2019. Ruská armáda ho přijala do výzbroje až v roce 2021 a výroba měla začít v letošním roce. Na Ukrajině se tedy používají první sériové, možná i předsériové kusy.
V mnoha ohledech se Kub velmi podobá americkému Switchblade. Oba stroje jsou elektrické. Ve vzduchu se mohou pohybovat pouze několik desítek minut, takže nejsou vhodné na delší pozorování cíle a nasazeny bývají obvykle na vzdálenost několika jednotek či nižších desítek kilometrů (Kub má v tomto ohledu asi o něco lepší výkony, alespoň na papíře).
Podobně jako jiné ruské drony se vypouští do vzduchu s pomocí velkého „praku“. Celý stroj váží zhruba tři kilogramy, z toho jeden kilogram připadá na „bojový náklad“. Větší část hlavice tvoří množství kovových kuliček, jen malou část pak výbušnina, která je rozmetá ve směru letu dronu. V principu jde o něco podobného jako výstřel z brokovnice.
Jak jsme říkali, ruská armáda nemá strojů Kub k dispozici mnoho, přesné množství je ovšem neznámé. Jeden důvod jejich nízkého množství by mohla být i cena: oficiálně ji výrobce neuvádí, ale některé zdroje údajně mluví o ceně kolem 160 tisíc dolarů za kus (tedy zhruba 3,7 milionu korun).
To je rozhodně velmi překvapivá částka. Cena výrazně většího a výkonnějšího „kamikaze“, izraelského dronu Harpy, s doletem řádově stovek kilometrů je podle odhadů zhruba poloviční. Americký Switchblade 300 podle odhadů vyjde na 6 tisíc dolarů za kus, tedy cca 140 tisíc korun.
Syndrom „Petra Velikého“?
Na druhou stranu, drony Switchblade se vyrábějí víceméně kontinuálně více než 10 let a celkem se jich vyrobily nejméně tisíce kusů. Kub je čerstvě zavedený a uváděná cena může zahrnout ještě náklady na výzkum a vývoj.
Další možností, kterou je v ruském prostředí asi rozumné brát v úvahu, je to, že je cena výrazně „cinknutá“. Ruská armáda v nedávné době prokazatelně, i podle ruské vojenské prokuratury, platila za předražené dodávky. Extrémním příkladem je snaha o modernizaci lodě Petr Veliký na počátku minulé dekády. Šlo o kontrakt na 11,7 milionu dolarů (cca 270 milionů korun při dnešním přepočtu). Z nich byly falešně vykázány zhruba tři čtvrtiny.
Vojenská prokuratura začala obchod vyšetřovat údajně kvůli tomu, že se jí cena zdála zhruba o čtvrtinu nadhodnocená. Skutečnost byla mnohem bizarnější, zakázku vyhrála v podstatě prázdná společnost, která pouze názvem napodobila známou ruskou loděnici.
Petr Veliký je atomový křižník, společnost neměla ani povolení, ani zařízení, aby na takové lodi pracovala – přesto již předtím několikrát vyhrála kontrakty na opravu pohonů jaderných ponorek. Ale v případě Petra Velikého to tak nevadilo, protože většina vykázaných oprav se stejně vůbec neprovedla a zřejmě nebyly ve většině případů zapotřebí.
Vojenská prokuratura své výsledky zveřejnila v roce 2011, ale falešná loděnice i poté ještě získala od ruského námořnictva další smlouvy. V roce 2016 byl její šéf za podvod v případě kontraktu na Petra Velikého odsouzen na půl roku vězení a k pokutě cca 30 tisíc dolarů. Což vzhledem k rozsahu činu nelze považovat za zrovna nejpřísnější trest.
Dalším příkladem (citovaným nedávno v textu Seznam Zpráv o problémech ruské armády) je zakázka z roku 2012, kterou ruská zbrojařská firma dostala 26 milionů dolarů na nový systém protivzdušné obrany. Vývoj ale nikdy nezačal a ukázalo se, že firma podepsala zfalšované kontrakty se společnostmi, z nichž některé měly jako adresu zaregistrované veřejné toalety v Samarské oblasti.
I když se tedy odhadovaná cena za dron Kub zdá na pohled velmi podivnou, v ruské armádě by nešlo o ojedinělý případ. A jen by to dokládalo, že i když obě strany mají velmi podobné zbraně, výsledek na bojišti může být velmi odlišný. Což samozřejmě neznamená, že ruská armáda není schopná bojovat – na bojišti evidentně dokáže některé zbraně, hlavně tradičně silné dělostřelectvo, nasazovat účinně.
Také není tak zkorumpovaná, jak naznačuje příklad oprav Petra Velikého. Ovšem tento případ a dost možná i případ dronu Kub mohou vysvětlovat, proč některé ruské „zázračné zbraně“ mají větší dopad na sociálních sítích než na bojišti.
