Článek
Sovětský internet. Zní to jako naprostý protimluv. Internet je pro nás zosobněním decentralizace, svobody a otevřenosti a Sovětský svaz v našich zeměpisných délkách symbolizuje pravý opak: nesvobodu, útlak a centrální plánování.
Ponoříme-li se ale do historie sovětských pokusů o počítačovou „síť sítí“, zjistíme, že příběh je o něco komplikovanější. „Kapitalisté se (při tvorbě internetu) chovali socialisticky a socialisté naopak selhali kvůli vzájemnému soutěžení,“ všímá si Benjamin Peters, historik informatiky z University of Tulsa.
Připomíná, že zatímco Spojené státy si po celou dobu studené války udržely v oblasti hardwaru nezpochybnitelnou převahu, sovětská kybernetická scéna zase mohla těžit z hluboké studnice matematických a kybernetických výzkumných center. Obě velmoci se navíc bedlivě sledovaly. Tak proč Sověti za celou dobu nedokázali realizovat univerzální počítačovou síť?
Sovětský počítač BESM-2 z 50. let ještě používal elektronky. Pozdější verze systému BESM už přešly na tranzistory, což značně zvýšilo jejich výkon.
Vize sovětského internetu byly ohromné – v mnoha ohledech předběhly svou dobu – a vypadaly jinak, než bychom si možná sovětskou síť představovali. I to nakonec přispělo k tomu, že navzdory celoživotní podpoře nadšených lidí zůstala celosovětská integrovaná síť jen na papíře.
Když oni, tak my taky!
„Když na USA spadne sovětská bomba, musíme zajistit, aby komunikace fungovala i nadále.“ Internet se zrodil z reality studené války a neustálé hrozby jaderného útoku. To se alespoň traduje o vzniku amerického ARPAnetu, ze kterého pochází i dnešní síť sítí, kterou používá celý svět (a díky které čtete tento článek).
Při bližším zkoumání zjistíme, že jde skutečně spíše o mýtus. „Jako tehdejší ředitel vám můžu říct, že ARPAnet nevznikl jako decentralizovaný systém, který má přežít nukleární útok. Vojenská potřeba takového systému byla velká, ale nebyl to cíl ARPAnetu,“ popsal Charles Herzfeld, který v šedesátých letech vedl výzkumné projekty amerického ministerstva obrany (ARPA a později DARPA).
Jedna z konzolí amerického systému SAGE (foto ze 60. let).
Američané měli pro koordinaci nukleární obrany a útoku systém SAGE. Ten od konce padesátých let kombinoval údaje z různých radarových stanic, aby velení poskytl ucelené informace. Náklady na vybudování tohoto sofistikovaného systému šly do miliard (tehdejších) dolarů.
Sověti na americkou síť reagovali hned třemi vojenskými sítěmi vlastní výroby. Systém TETIVA propojoval osm sovětských tranzistorových počítačů a byl zřejmě přímo inspirován americkým SAGE.
Počítač M-1, navržený sovětskou programátorkou Tamarou Aleksandridi na začátku 50. let.
Sověti dále vyvinuli „Systém A“, který měl koordinovat raketový štít. Tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) se v roce 1961 pochlubil, že Sověti díky tomu dokážou „zasáhnout mouchu na oběžné dráze“, což berme spíše jako ukázku sebejisté rétoriky než reálný popis technických schopností. Třetí systém přibyl později a měl za úkol sledovat dění na oběžné dráze. Takže pokud jde o armádu, obě velmoci investovaly ohromné prostředky do robustních a pokročilých počítačových sítí.
Pokus první – pojďme se podělit?
Sen propojit celý Sovětský svaz jedinou počítačovou sítí poprvé jasně vyslovil informatik a matematik Anatoly Kitov, který od poloviny 50. let vedl sovětské počítačové centrum číslo jedna pod ministerstvem obrany. Zatímco tehdejší počítače byly využívány prakticky výhradně k vojenským účelům, Kitov hledal jejich „nearitmetické nasazení“. Ve své knize z roku 1956 popsal, jak by šlo počítače využít k efektivnějšímu plánování nebo koordinaci sovětského hospodářství.
V roce 1959 přišel Kitov s inovativní myšlenkou: Navrhl sdílet vojenskou počítačovou infrastrukturu s civilními institucemi. Podle článku amerického historika Slavy Gerovitche poslal svou vizi ve formě dopisu do nejvyšších míst: „Sovětské vedení vzalo Kitovův návrh vážně a ustanovilo v roce 1959 komisi. (…) Vláda se stranou poté ve společném prohlášení podpořily automatizaci účetnictví a strojírenství.“
Anatoly Kitov (1920–2005), sovětský informatik a vědec, průkopník v oblasti kybernetiky.
Výsledkem ale měla být oddělená civilní infrastruktura. Generálům se nelíbila myšlenka počítačovou síť sdílet a Kitovův návrh považovali v podstatě za zradu. Dále je provokovalo, že se je Kitov pokusil obejít a svůj návrh se pokusil zaslat rovnou prvnímu tajemníkovi ÚV KSSS Chruščevovi. Tehdy devětatřicetiletý vědec byl za svůj „kritický tón“ potrestán dočasným vyloučením z komunistické strany na jeden rok a natrvalo vyloučen z armády. Tak skončil první pokus o „celospolečensky užitečnou“ počítačovou síť v SSSR.
Ambiciózní OGAS a prostořecí snílci
Myšlenka civilního počítačového systému ovšem žila dál a ujal se jí další nadšený informatik: Viktor Gluškov. Působil v Kyjevě jakožto ředitel Výpočetního centra ukrajinské Akademie věd. Pracoval zde na rozvoji strojů, které se později měly stát základem pro sovětské „osobní počítače“.
Společná vize obou vědců z nich později udělala přátele. Mnohem později se Gluškovova nejstarší dcera vdala za Kitovova syna.
Gluškov sedí u počítače Promin (foto zřejmě z roku 1958).
V roce 1962 Gluškov v rámci Akademie věd založil kybernetické centrum a stal se jeho prvním ředitelem. A v témže roce začal pracovat na svém plánu, kterému se zpětně začalo přezdívat „sovětský internet“.
OGAS – sovětský pokus o síť sítí
V roce 1962 začal Viktor Gluškov se svým týmem pracovat na koncepci Celostátního automatizovaného systému evidence a zpracování informací, zkráceně OGAS. Cílem ambiciózního projektu bylo vytvořit hierarchii umožňující prakticky okamžitou komunikaci i přístup do databází napříč celým SSSR.
Ústřední řídicí počítač měl být v Moskvě. Na něj mělo být napojeno 100 až 200 dalších výpočetních center. Z těch pak měly jít spojovací linky do v té době těžko uvěřitelných 20 tisíc počítačů po celém Sovětském svazu.
Schéma zamýšleného systému OGAS.
Tyto místní terminály by byly umístěné v podnicích, na univerzitách a v dalších důležitých organizacích. Kdokoli by mohl kdykoli kontaktovat některý z terminálů nebo se podívat na aktuální informace o výrobě či plnění plánu a na další aktuální data.
Bylo celkem zjevné, že sovětská centrálně plánovaná ekonomika by z takového systému mohla hodně vytěžit. Těžkopádné koordinování na základě nespolehlivých informací bylo zjevně nepraktické a slavné pětileté plány byly přinejmenším zastaralé už ve chvíli, kdy je ÚV KSSS prezentoval. Známé byly i chyby odhadu populace (ať už úmyslné, či neúmyslné) v řádech milionů lidí.
Gluškovův návrh ale nepočítal „jen“ se sdílením informací. Systém měl také umožnit synchronizované plánování a predikce. Jeho metoda „prediktivního stromu“ teoreticky umožňovala nejen odhadnout budoucí vývoj veličin na základě dodaných dat, ale také operátorovi dala nahlédnout do toho, jak se k predikci došlo.
Počítač MIR-2, jeden z výsledků práce Gluškova a jeho týmu. Počítač měl kromě klávesnice i možnost ovládání světelným perem, předchůdce dnešního stylusu nebo myši. (Foto zřejmě z roku 1969.)
V rámci svého týmu byl Gluškov nesmírně oblíbený. Svou osobností inspiroval desítky mladých vědců a vědkyň, kteří stáli u zrodu kybernetického centra na Ukrajině a obecně u začátku kybernetiky v SSSR vůbec. „Gluškov naplnil centrum mladými ambiciózními ženami a muži,“ popisuje Peters. „Průměrný věk zaměstnanců centra byl asi 25 let. Gluškov a jeho mladý tým se věnovali vývoji OGASu a dalších kybernetických projektů ve službách sovětského státu. Třeba systému elektronických účtenek pro virtualizaci měny do online účetní knihy – to vše už na začátku 60. let.“
Samotný Gluškov byl oddaný ideálům komunismu a marxismu. To podle něj znamenalo nutnost rychlé výměny informací, jinak není možné centrální plánování udržet. Ale jeho vize byly zřejmě až příliš futuristické – návrh na virtuální měnu byl Moskvou zamítnut.
Kybernetické centrum ale žilo ve vysněné budoucnosti alespoň ve svém volném čase. Vytvořili si vlastní fiktivní stát „Kebyrtonii“, kterému sepsali i parodickou ústavu nebo pasy.
Průkaz fiktivního státu Kybertonia, mapka hlavního města Kybergradu s ulicemi pojmenovanými podle různých kybernetických oblastí, na kterých tým pracoval. Robot hrající na saxofon dokresloval „rebelský charakter“ vtípku.
Gluškov se těchto vtípků „proti autoritám“ rád účastnil. Zároveň ale věděl, že potřebuje podporu shora. Ambiciózní OGAS by na své dotažení potřeboval podle odhadů 20 miliard dolarů a asi 300 tisíc pracovníků. Gluškov ale věřil, že systém by se – zvýšením efektivity a objevením nevyužitého potenciálu ruské ekonomiky – velmi rychle zaplatil a pak už by generoval čistý zisk. Této tezi byla, zvláště po odmítnutí „stalinských metod“, nakloněna i sovětská nálada. O počítačových technologiích se psalo v tisku, vznikaly sci-fi povídky a nálada se vůbec zdála být na straně počítačem řízeného pokroku.
Kdo to bude řídit a platit?
Všechny přípravy nakonec vygradovaly v klíčové setkání Viktora Gluškova s Ústředním výborem Komunistické strany Sovětského svazu. Prvního října 1970 dorazil (tehdy sedmačtyřicetiletý) informatik na setkání, které mělo rozhodnout o budoucnosti projektu, na kterém s týmem posledních osm let pracoval.
„Když toho rána Gluškov vstoupil do rozlehlé místnosti, všiml si dvou prázdných židlí u dlouhého stolu: Chyběli jeho dva nejsilnější spojenci,“ popisuje Peters to, co považuje za zlomový moment pro sovětský ne-internet. „Místo toho čelil Gluškov místnosti plné ambiciózních a odhodlaných ministrů.“ Mnozí z nich měli úplně jiné představy o tom, jak miliardy rublů utratit.
Viktor Gluškov prezentuje schéma systému OGAS.
Hlavním odpůrcem nápadu byl sovětský ministr financí Vasilij Garbuzov. Ten uvedl, že od počítačů čeká něco jiného: Třeba že budou automaticky ovládat světla v kurníku. Jinými slovy, od informatiků chtěl funkční systémy pro automatizaci výroby. Nechtěl si ale nechat radit, jak řídit hospodářství nebo utrácet peníze. Podle některých dohadů Garbuzov pohrozil svým kolegům, že pokud Gluškovův návrh podpoří, mohlo by to ohrozit i financování jejich oblíbených projektů. Dokonce i Leonid Brežněv – který mezitím po vnitrostranickém puči nahradil Chruščeva v čele ÚV KSSS – se pravděpodobně sporům s Garbuzovem raději vyhnul a na schůzku nedorazil.
Konec velké sítě a konec SSSR
Ze setkání Gluškov odjel s nepořízenou. Tajný projekt OGAS nebyl přímo ukončen, ale bez dalšího financování nebo politické politické podpory byl odstaven na vedlejší kolej, kde postupně odumíral dalších deset let.
Podobný osud ostatně čekal i samotný Sovětský svaz. „Podobné síly, které zlomily vaz projektu OGAS, později rozložily i SSSR,“ domnívá se Peters. „Spiklenečtí ministři, byrokraté naklonění zachování současného stavu, nervózní ředitelé továren, zmatení dělníci, a dokonce i další ekonomičtí reformátoři společně zadupali myšlenku univerzální propojené počítačové sítě, protože to bylo v jejich okamžitém zájmu.“
Rozvoj počítačových sítí se v Sovětském svazu bez finanční injekce a jednotného řízení rozpadl na desítky a stovky izolovaných, navzájem nekompatibilních sítí. Paradoxně tak sovětský internet neselhal proto, že by byl Sovětský svaz příliš centralizovaný. Naopak – všem zdánlivě vyhovovalo, že budou decentralizace a zmatek udrženy i nadále. Tento zmatek postupně vedl ke kolapsu ekonomiky a rozpadu SSSR v revolučních letech 1989 a 1990.
Vědci jako Kitov a Gluškov předběhli dobu. Ačkoli oba posunuli počítačovou vědu (nejen v rámci SSSR, ale i na světové úrovni), svou největší vizi prosadit nedokázali. Naopak na americké straně se univerzální síť podařilo prosadit paradoxně právě díky „neekonomickému“ chování a centrální koordinaci vývoje v rámci univerzit.
Je to jeden z mnoha paradoxů, který vývoj internetu provází i dnes: Otevřená a univerzální síť není samozřejmostí. Je výsledkem ústupků, společné vize a politické vůle. Samotné nadšení snílků k tomu nestačí…
„I ve 21. století se můžeme z neúspěchu sovětského internetu poučit,“ domnívá se Peters. „Ačkoli žijeme v naprosto odlišných podmínkách, měli bychom si uvědomit, že otázky ohledně hierarchie a decentralizace se týkají nás všech.“
