Článek
Nejspíše žádná zbraň nezměnila podobu války na Ukrajině tak jako západní raketomety. Ihned po svém nasazení během léta 2022 tyto zbraně ukázaly svou důležitost a poskytly v té chvíli těžce zkoušené ukrajinské armádě cennou chvíli oddechu.
Z počátku války měly totiž ruské jednotky ohromné potíže s přesunem materiálu od železnice na frontové pozice. Během dubnového přesunu těžiště bojů na Donbas vznikl nový a efektivní systém dopravy materiálu od železnice až do týlu bojových jednotek s využitím civilních dopravců.
Logistika ruského dělostřelectva byla tedy závislá na vlacích a civilních vozidlech, která musí jezdit po běžných silnicích. Překladiště proto musela být vždy blízko silnice a železnice, a zároveň ideálně v blízkosti fronty. Čím větší díl cesty putovaly zásoby po železnici, tím byl totiž systém rychlejší.
I když o nich tedy ukrajinské velení vědělo, před příchodem západních raketometů je nemělo jak spolehlivě zasáhnout. A ruská armáda zřejmě příliš spoléhala na svou protivzdušnou obranu.
V prvních týdnech střely systémů HIMARS prakticky každou noc zasahovaly jeden či více ruských skladů munice v blízkosti fronty. Ruské dělostřelectvo tak alespoň na částech fronty v červenci zažilo první období „hladu po munici“. U Chersonu pak tyto zbraně dokázaly rozhodujícím způsobem zkomplikovat ruské zásobování jednotek na pravém (tj. v daném místě severním) břehu řeky.
Ruská armáda se dokázala přizpůsobit, rozptýlila sklady a přesunula je dále od fronty, dokonalou odpověď ovšem nenašla. Byť ruská armáda údajně zničila celou řadu těchto systémů, jejich vliv na bojišti je stále jasně patrný.
Vojenské síly Moskvy si nemohou díky přítomnosti HIMARS (a také západních houfnic a dalšího vybavení, dodejme) vytvářet takovou dělostřeleckou převahu jako na začátku konfliktu.
Raketomety se také používají proti soustředěním ruských vojsk, tedy třeba oblastem, ve kterých se shromažďují síly k nějakému soustředěnějšímu útoku. Někteří analytici upozorňují, že právě nová schopnost ukrajinské armády spolehlivě napadat a ničit větší uskupení ruských jednotek je důvod, proč současná ruská ofenziva vypadá tak, jak vypadá.
Tedy proč ji tvoří snahy o sérii „mělkých“ průlomů menšími útvary a jednotkami – ruské velení podle těchto hlasů ví, že shromáždění většího množství techniky a mužstva by bylo pro raketomety pouze lákavý cíl a kýžený výsledek by nepřineslo.
Bez raketometů by tedy nejspíše ukrajinská armáda v průběhu posledních měsíců utrpěla podstatně větší ztráty a zažila více neúspěchů. Jak přesně se ovšem systém používá a proč se dokázal vyhnout ruským zbraním?
Krátké představení
Nejprve dovolte krátké připomenutí, jak vlastně zbraň vypadá. Ukrajina má různé varianty systémů MLRS a HIMARS. Z hlediska samotné zbraně jde vlastně o totožné systémy, v jednom případě na pásovém podvozku (MLRS), v druhém na kolech. MLRS také může najednou nést a odpalovat 12 střel místo šesti u HIMARS.
Munice je ovšem totožná. Tvoří ji zhruba čtyři metry dlouhé střely o průměru (ráži) 220 mm v různých verzích. Na Ukrajině se nejčastěji používají střely M31A1, k dispozici je třeba i M30A1, což je vlastně obří brok: Střela nese velké množství malých wolframových kuliček a vybuchuje ve větší výšce nad zemí, aby zasáhla co nejvíce protivníkových mužů (účinné jsou i proti lehce obrněné technice).
Výrobce uvádí dostřel na 70 kilometrů, ve skutečnosti je ovšem o něco vyšší. Zdá se, že na Ukrajině se v některých případech pohybuje až kolem 90 kilometrů. Většina střel naváděných pomocí satelitní navigace by i na tuto vzdálenost měla dopadnout doslova pár metrů od cíle.
K přežití západních raketometů nepochybně pomáhá i využití maskování a různých maket, včetně českých nafukovacích, ale hlavní důvod úspěchu těchto zbraní je právě dostřel a přesnost.
Díky nim se mohou pohybovat daleko mimo dosah ruských hlavňových zbraní. Cestují podél fronty po silnicích a cestách mimo dosah ruské artilerie, jak je zapotřebí – tedy podle toho, kde jsou nejvhodnější a nejdůležitější cíle.
Přesnost je důležitá ze dvou důvodů. Za prvé je díky ní možné snížit spotřebu munice. Ukrajina totiž ani se všemi spojenci nedokáže vystačit s dostupným střelivem, byť se výroba navyšuje prakticky po celém světě.
Zároveň vysoká pravděpodobnost zásahu „první ranou“ znamená, že vozidla mohou po střelbě rychle přemístit a vyhnout se případné odvetné palbě či jiným pokusům o zničení. To je jeden z hlavních důvodů, proč zatím nemáme žádný spolehlivě doložený případ zničení západního raketometu.
Ruské nedostatky
Rusko přitom má k dispozici raketomety, které by teoreticky mohly zasáhnout i ukrajinské systémy západního původu a také provádět údery do podobné hloubky za frontu.
Ruskými ekvivalenty MLRS a HIMARS jsou BM-30 Smerč a BM-27 Uragan. Standardní střelivo systému Smerč má dolet 70 km. Původní verze nejsou příliš přesné, slouží k „pokropení“ širokého prostoru velkou salvou. Munice ovšem existuje v modernizované podobě naváděné pomocí GLONASS a GPS. Teoreticky by měla mít přesnost srovnatelnou se střelami M31 a M30, k dispozici je ovšem zřejmě pouze v minimálním počtu, pokud vůbec.
Ještě v dobách SSSR, v 80. letech, pak sovětský průmysl vyvinul systém, který měl umožňovat nacházet a pak zasahovat cíle ještě dále za frontou než oněch 70 kilometrů. Samotné údery mohly provádět například balistické střely Iskander s dosahem až kolem 500 kilometrů. Rusku se právě díky němu podařilo zasáhnout například prázdné nákupní středisko v Kyjevě, které ukrajinská armáda patrně používala jako úkryt pro své raketomety.
Rusku ovšem chybí důležité další díly skládačky, která dohromady dělá ukrajinské raketomety tak nebezpečnými, napsal v nedávném textu pro britský uznávaný vojenský think tank RUSI „zkušený zbraňový expert“ píšící pod pseudonymem Morgan Douro.
Nedostatečné jsou v první řadě ruské prostředky pro průzkum. Ruská armáda nedokáže spolehlivě a rychle odhalovat možné cíle hlouběji za frontou, postěžoval si pro ruská média v Rusku dobře známý velitel pluku „Vostok“ Alexandr Chodakovskij.
K dispozici není ani dostatek vhodných bezpilotních prostředků ani pilotovaných letadel. Obojí do značné míry souvisí s tím, že ruské letectvo nedokázalo zcela zneškodnit ukrajinskou protivzdušnou obranu.
Aby se krylo před protileteckými systémy s větším dosahem, musí se pohybovat v blízkosti země. A tam ho ohrožují přenosné řízené protiletecké střely v rukách ukrajinských obránců, kterým je západní spojenci dodali ve vysokých počtech. Dalekonosné raketomety jsou tedy do značné míry „mimo dohled“ protivníka.
Na průzkum protivníka jsou také příliš rychlé. Příklad z Kyjeva ukazuje, že Rusko zřejmě dokáže zaměřovat a zasahovat statické ukrajinské cíle (anebo alespoň mohlo, dokud mělo dostatek střel Iskander). Sledovat tak pohyblivé prostředky, jako jsou HIMARS a MLRS, ovšem evidentně nezvládá, ukazují dosavadní výsledky z bojiště.
Základní popis systému HIMARS.
S více než malou pomocí přátel
Ukrajinští raketoví dělostřelci jsou v mnoha ohledech v lepším postavení. Nejenže jejich zbraň je přesnější a rychlejší než ruské protějšky, mají také přístup k velmi dobrým údajům o možných cílech.
Relativní novinkou je například v této válce používaný software pro mobilní telefony, tedy jednoduše řečeno aplikace, která ukrajinským občanům umožňuje sdílet pozice ruských vojsk. Často přes zcela běžné další komerční systémy (často Google Meets), se pak tyto informace dostávají k dělostřelcům. Google Meets se úplně stejně používá i pro sdílení údajů od operátorů průzkumných dronů.
V případě západních raketometů pak dalším krokem velmi často bývá sdílení a ověřování těchto údajů se západními spojenci, tedy především americkými ozbrojenými silami. Jejich průzkumný „komplex“, jak se říká ve vojenství, je výrazně dokonalejší než vše, co mají k dispozici přímí účastníci konfliktu. Velmi často tak může poskytnout přesnější informace o konkrétním cíli.
Není tomu tak vždy. V některých případech Američané údaje neposkytnou. Někdy nejsou k dispozici, v jiných případech mohou být američtí velitelé názoru, že cíl není z nějakého důvodu vhodný nebo o něm není dostatek informací. Ukrajinské raketomety údajně v podobných případech prakticky nikdy cíl nenapadnou. Což je z ukrajinského hlediska i politická strategie – svému nejdůležitějšímu spojenci tím dává Kyjev najevo, že dodané zbraně nehodlá používat neuvážlivě. Čímž si pak otevírá cestu k dodávkám dalších systémů.
Proces zní poměrně složitě, v praxi ovšem „kolečko“ může zabrat pouze několik sekund. Vše zajišťuje do značné míry automatizovaný software, který propojuje ukrajinské a americké síly.
