Článek
Bezpečnostní služba Ukrajiny zveřejnila na sociálních sítích (Telegram) záběry z útoku malého dronu na ruský raketomet TOS-1A. Je na něm zřetelně vidět, jak, velmi pravděpodobně „na koleně“ vyrobený, malý stroj bez potíží zasáhl ruskou zbraň na tankovém podvozku přímo do identifikačního znaku „Z“ na karoserii.
Podobná videa nebývají doprovázena příliš podrobnými informacemi a tento případě není výjimkou. Například tedy chybí informace, jaké škody útok napáchal, a kdy a kde k události došlo.
Na sítích se v objevily v poslední době i záběry z blízkosti města Vuhledar, které na první pohled zachycují ničivé následky útoky z jiného úhlu, konkrétně z paluby vzdálenějšího průzkumného dronu. Není ovšem dobře doloženo, že jde skutečně o stejný případ. Bezpečnější je tedy počítat s tím, že následky útoku jsou neznámé.
Zajímavé na záběrech je ovšem především to, že zachycují jednu z nejnovějších zbraní především v ukrajinském arzenálu: drony ovládané z pohledu první osoby. To, že v tomto případě zasáhl takový dron jeden z nejznámějších a nejničivějších ruských dělostřeleckých systémů, jen dokládá, jak přítomnost malých létajících strojů mění poměry na bojišti.
Levné a nebezpečné
Drony ovládané z „pohledu první osoby“ („first person view", zkratkou tedy FPV) tedy s kamerou namířenou ve směru letu, nejsou žádnou specifickou technologickou novinkou války na Ukrajině. Používají se již roky, především pro závody těchto malých létajících strojů, kde jde o rychlost a obratnost zároveň.
Ukázku, jak takový pohled vypadá, najdete zde
Na takových dronech je k dispozici obvykle pouze jediná kamera směřující přímo dopředu ve směru letu (nebývá úplně vodorovně, protože dron je při letu vpřed nakloněný podobně jako vrtulník při dopředném letu). Obraz se pak přenáší na obrazovku nebo do speciálních brýlí, a „pilot“ má pocit, jako by stroj řídil přímo z kokpitu. Většina ostatních dronů přitom přenáší několik úhlů pohledu a kamera se také může otáčet.
V posledních měsících se FPV drony nad ukrajinskou frontou objevují stále častěji. Nepoužívají se univerzálně pro všechny druhy misí a letů, ale pro takové údery, jaký je vidět na videu, jsou velmi příhodné.
Hlavním důvodem je cena: podobné drony se dají pořídit velmi levně, řádově v přepočtu za tisíce korun. To ovšem do značné míry záleží na výbavě a může být i výrazně vyšší. Nízká cena je bez kamerových brýlí a vysílače nutných k řízení dronu, protože ty má u sebe operátor a dají se použít při dalších letech.
Výhodou je i to, že k řízení těchto strojů se používá relativně jednoduchý analogový signál, který se těžko ruší a má poměrně velký dosah, i na nižší desítky kilometrů. Operátor tak nemusí být v blízkosti fronty, kde se vystavuje značnému nebezpečí.
Stroje bývají také odvozeny od závodních dronů, a jsou tedy rychlé a výkonné. To protivzdušné obraně protivníka dává jen málo času na reakci. Navíc zasáhnout rychle letící malý objekt běžnou útočnou puškou je velmi obtížné. A používat sofistikovanější zbraně (protiletadlové střely) je nejen neúnosně drahé, ale vzhledem k velikosti a malé „tepelné stopě“ dronu také často technicky nemožné.
Nevýhodou je, že tyto stroje nebývají tak uživatelsky přívětivé jako komerční drony. Vyžadují relativně zkušené piloty. To je údajně jeden důvod, proč je častěji používá ukrajinská strana, která nejen má k dispozici více lidí se zkušenostmi s těmito stroji, ale také obecně rychleji inovuje.
Vzácná a účinná zbraň
Ruský TOS-1A, který je na záběru zasažený, je vylepšená verze zbraně TOS-1, která vznikla v druhé polovině 80. let. Jde v podstatě o speciální raketomet na podvozku tanku T-72. Systém je určený převážně proti pěchotě, a to hlavně té dobře chráněné proti běžnému dělostřelectvu nebo přímé střelbě.
I když odpaluje masivní rakety s hmotností přes 200 kilogramů (z toho 100 kg na nálož), má relativně krátký dosah. Nasazuje se v blízkosti fronty, maximálně na vzdálenosti kolem pěti kilometrů od cíle a někdy i výrazně méně, samozřejmě pokud možno mimo dosah palby protivníka. S tankem má společný podvozek, ale ne už pancéřování. Rakety odpalované z TOS-1A používají tzv. termobarické hlavice. Ta obsahuje kromě výbušniny také další hořlavý materiál, který se při výbuchu uvolní do okolí a prudce reaguje s kyslíkem ve vzduchu. Exploze nevychází z jednoho bodu, ale z oblaku vzdušných částic. Jde tedy o směs klasické výbušniny například s práškovým hořčíkem či hliníkem.
Teploty v oblaku dosahují při explozi 2 až 3 tisíc stupňů Celsia, podle typu směsi a také okolností výbuchu. Kromě teploty a tlakové vlny může zbraň zraňovat a zabíjet i kvůli podtlaku, který po výbuchu vzniká. Odtud právě pochází označení „vakuová bomba“. Rychlý pokles tlaku totiž poškozuje plíce a další orgány.
Zbraň vznikla během 2. světové války proti zakopaným či jinak dobře krytým protivníkům. Především v uzavřených prostorách je účinnější než běžná explozivní munice. Tlaková vlna se totiž může v uzavřeném prostoru několikrát odrazit, směs také v takovém prostoru lépe vyhoří a uvolní se tedy větší část v ní obsažené energie. Pod širým nebem se částečky rozptýlí a rychleji chladnou.
Rusko mělo na začátku války podle dostupných informací k dispozici několik desítek systémů TOS-1A, asi ne více než 50. Bývají často nasazovány v místech, na které ruské velení klade důraz. Ukrajinské jednotky údajně zničily nebo zajaly necelou desítku z nich.
