Článek
„Ten váš stroj je rozbitý, přijeďte!“
Takovou větu nechce slyšet žádný vývojář. Znamená to, že bude muset dorazit na místo, najít problém a pak doufat, že půjde co nejrychleji opravit. Pro čtyřiadvacetiletého Allana Alcorna z firmy Atari to však byla obzvláště zapeklitá situace. Stížnost se totiž týkala jeho nové herní konzole s názvem Pong.
První prototyp arkádové hry Pong, původně umístěné v hospodě Andy Capp's v kalifornském Sunnyvale.
Šlo o úplně první verzi. Neotesanou dřevěnou krabici s malou obrazovkou. A na ní jezdily obdélníky. Hra, na které Alcorn pracoval tři letní měsíce roku 1972. Jeho nadřízený mu projekt představil celkem stručně: „Říkal, že je to ta nejjednodušší hra. Dvě pálky, jedna pohybující se tečka, počítání skóre,“ vzpomínal po letech Alcorn. „Byl to jen nápad, ale řekl mi, že má smlouvu s firmou General Electric, která to zařízení chce prodávat.“
Žádná smlouva ve skutečnosti neexistovala. Začínající Atari v té době dodávalo jen jednu hru, a ta navíc nebyla mezi hráči nijak zvlášť úspěšná. Nolan Bushnell, spoluzakladatel Atari, ale prý chtěl dát mladíkovi pocit důležitosti: „Nechtěl jsem, aby si myslel, že je to jen nějaké cvičení.“
Žádné programování
Ještě než se dostaneme k uvedení hry Pong na trh – a než zjistíme, v čem tkvěl úspěch hry – musíme se podívat, co vlastně před padesáti lety počítače uměly. Pong ostatně nebyl první počítačovou hrou. Toto prvenství se obvykle připisuje „katodovému zábavnému zařízení“, které bylo patentované už v roce 1947. Jenže ovládání maličkých objektů na katodové trubici pomocí sady šoupátek a tlačítek opravdu davy hráčů neuchvátilo.
A najednou se z tuctové hry stala zábavná pecka. Ta malá změna tu hru změnila k nepoznání.
Další historicky významná interaktivní hra, nazvaná „tenis pro dva“, je označována za první hru naprogramovanou čistě za účelem pobavení publika. Ke svému běhu nicméně potřebovala výkonný počítač. Lidé stáli v roce 1958 před ústavem amerického ministerstva energetiky fronty, aby si hru mohli vyzkoušet.
Hra „Tenis pro dva“ na osciloskopu z roku 1958.
Opět ale nešlo o nic, co by mohlo zaujmout širší veřejnost nebo šlo rozšířit do domácností. Také legendární hra Spacewar!, oblíbená mezi americkými akademiky, neměla šanci prorazit. Byla totiž opět závislá na drahém vybavení, běžela na minipočítačích PDP-1 . Tu předponu „mini“ ovšem musíme chápat v kontextu doby…
Steve Russell, vývojář hry Spacewar!, sedí před minipočítačem PDP-1 na výstavě v roce 2006.
Na začátku 70. let zkrátka počítače teprve pronikaly na univerzity a další specializovaná pracoviště, a tomu odpovídala i jejich cena. Rozhodně nebyly ve stavu, aby si je mohl pořídit někdo domů nebo aby mohly být bez dozoru v nějaké hospůdce.
Konstruktér Nolan Bushnell založil firmu Atari proto, že našel trik, jak toto omezení obejít. Dokázal napodobit hru Spacewar!, aniž by k tomu potřeboval počítač. „Nesmírně chytrý trik,“ nazval to tehdy Alcorn. Bez počítače, bez softwaru, bez vyrovnávací paměti, mikroprocesoru, a dokonce i bez paměťových čipů, kromě několika základních přepínačů, dokázali zakladatelé firmy Atari na televizní obrazovce vytvořit, rozpohybovat a ovládat tečky.
Tajemství úspěchu v detailech?
Když tedy mluvíme o tom, že Alcorn „naprogramoval“ hru Pong, nepředstavujme si u toho člověka, který sedí u klávesnice a píše zdrojový kód. Hru bylo potřeba doslova sestavit ze součástek a naskládat na základní desku, kousek po kousku, drátek po drátku.
Původní schéma k pozdější verzi hry Pong (1974).
Hra, která jde dnes zapsat v několika desítkách řádků kódu, se tak musela sestavovat několik měsíců. Alcorn si však dal záležet především na herní dynamice. Bál se, že by mohla být videohra příliš jednoduchá nebo nudná, a tak do ní doplnil tři maličkosti, které hru okořenily a daly jí její jedinečný charakter.
Především šlo o zvuky. „Když jsem hru dokončil, Nolan mi řekl, abych přidal zvuky. Prý abych tam dal pochvalné mručení publika. Někdo jiný navrhl, aby lidé bučeli, když prohrajete,“ vypráví Alcorn, který napřed vůbec netušil, jak něčeho takového docílit.
„Už tak jsem měl na desce moc součástek. A tak jsem prostě chvíli šťouchal do obvodů a hledal, z čeho by se daly sestavit nějaké zvuky a poslat je do reproduktoru.“ Zvuky tak typické pro Pong jsou tedy zajímavé tím, že nejsou nahrané, ale vycházejí „ze srdce“.
Ukázka zvuků původní hry Pong z roku 1972:
Další vylepšovák se týkal pohybu míčku. Alcorn se obával, že by mohlo dojít k situaci, kdy dva schopní hráči budou hrát donekonečna. Přidal proto postupné zvyšování rychlosti míčku, dokud jeden z hráčů neprohraje. Pak se rychlost opět vrátí do normálu.
Poslední – a možná klíčové – zlepšení se podívalo na podstatu pálek. Kontakt míčku s pálkou je ostatně to, co posouvá hru kupředu. „Nebyl za tím žádný výzkum, žádný podnikatelský plán, žádné testování na uživatelích, žádné takové nesmysly,“ popsal Alcorn v rozhovoru v roce 2008. Kdyby pálky odrážely míček vždy ve směru, ze kterého přiletěl, asi bychom na hru Pong po padesáti letech nevzpomínali. „Prostě jsem to musel změnit, jinak by ta hra byla nudná.“
Více než inspirace?
Svým způsobem se historie hry Pong začala psát dávno před rokem 1972. Německý vynálezce židovského původu Ralph Baer prchl jako šestnáctiletý mladík do USA těsně před nástupem nacistů k moci. Poté vstoupil do americké armády, kde se seznámil se zbraňovou i vysílací technikou. Po válce těchto znalostí využil pro odstartování kariéry ve vývoji elektronických zařízení.
V rámci práce přišel v roce 1966 s konceptem domácí herní konzole zvané Magnavox Odyssey. „Napadlo mě, že by se k hraní her dala použít úplně obyčejná televizní obrazovka, kterou mají lidé doma,“ vzpomíná Baer. „Byl to pro mne převratný moment. Přesně si pamatuji, jak jsem si tenkrát na koleni rychle psal svůj nápad, abych jej nezapomněl.“
Jednou z jeho her pro domácí konzoli byl právě „stolní tenis“.
Ralph Baer (vlevo) a Bill Harrison testují prototyp konzole Brown Box v roce 1969.
Tato hra následně inspirovala šéfa Atari, Nolana Bushnella, který si ji zahrál v roce 1972 na veřejné výstavě. Když Bushnell přemýšlel, jaký úkol zadat svému novému zaměstnanci Alanu Alcornovi, napadla jej právě nápodoba této hry.
„Byla to strašná hra. A Nolan se tou hrou inspiroval, protože si říkal: ‚Vždyť to stejně nikde nebudeme prodávat, vždyť to zahodíme, no tak co…,‘“ vypráví Alcorn. „No, a dopadlo to jinak.“
Když se Baer dozvěděl o komerčním úspěchu hry Atari Pong, firmu zažaloval. U soudu využil i svých detailních poznámek, ve kterých popisoval vývoj už od roku 1966. Oproti tomu Bushnell podepsal návštěvní knihu na výstavě, kde Baer stolní tenis v roce 1972 předváděl. „Je pravda, že jsem tu hru viděl,“ přiznal Bushnell, „a nepřišla mi nijak chytrá.“
V roce 1976 se ale Atari rozhodlo přistoupit na mimosoudní vyrovnání a zaplatilo firmě Magnavox 1,5 milionu dolarů, což odpovídá dnešním asi 183 milionům korun. Firma Magnavox zažalovala i tvůrce dalších četných klonů hry Pong a celkově z nich postupně „vytěžila“ přes 100 milionů dolarů.
Každou pálku rozdělil Alcorn do osmi segmentů. Dva prostřední odrážely míček ve stejném směru, ze kterého přilétl. Ale čím blíže kraji míček dopadl, tím více se změnil při odrazu úhel letu. „A najednou se z tuctové hry stala zábavná pecka,“ liboval si Bushnell. „Ta malá změna tu hru změnila k nepoznání.“
Pong ovládl USA a pak svět
Pro dnešní hráče jde o naprosto intuitivní herní dynamiku a jistě by z hlavy vymysleli řadu dalších způsobů, jak hru dále vyšperkovat. Nezapomeňme ale, že Bushnell ani Alcorn neměli z čeho vycházet. Alcorn dle svých slov nevěřil, že by hra mohla být úspěšná. Když mu tedy z restaurace volali, že je jeho prototyp rozbitý, zřejmě jej napadaly samé chmurné myšlenky, co všechno se mohlo pokazit.
Pohled na zadní stranu prorotypu hry Atari Pong, který byl pokusně umístěn do místní hospody.
Na místě jej ale čekalo příjemné překvapení. Stroj byl nefunkční, protože už se do něj nevešly žádné další mince. Čtvrtdolary zcela zaplnily nádobu na mince a stroj se zasekl.
Hra byla zkrátka mnohem úspěšnější, než se čekalo. Už za pár dní se zaplnil zásobník, který měl vydržet aspoň týden. A to navzdory tomu, že na krabici nebyly žádné instrukce ohledně toho, jak hru hrát. Tento úspěch byl dokonce zdrojem mírného sporu mezi Alcornem a jeho šéfem.
„Vůbec jsem tam nechtěl dávat instrukce. Vždyť náš první prototyp žádné instrukce nepotřeboval,“ vzpomíná Alcorn. „Ale Nolan mi odporoval. Vždyť i na klasických pinballových strojích jsou instrukce. Nevěřil jsem mu, ale opravdu tam byly.“
„A tak jsem, se svým typickým sarkasmem, napsal ty tři legendární instrukce,“ popsal. „Vložte čtvrťák. Míček se podává automaticky. Nepropásněte míček, abyste dosáhli vysokého skóre.“
Hráč 1 ovládal svou pálku kolečkem vlevo, hráč dva kolečkem vpravo, uprostředy byly instrukce.
Celostátní komerční úspěch nepřišel okamžitě, ale Atari povzbudila oblíbenost hry v „testovací hospodě“, kde se na čudlíky s virtuálními pálkami stály fronty. Přestože původní plán byl hry licencovat dalším výrobcům, Bushnell použil další lsti a oběma vážným zájemcům o licenci naznačil, že o hru není velký zájem. Pak si vzal úvěr a Atari začalo arkádové hry vyrábět na vlastní pěst. 29. listopadu 1972 Atari oznámilo prodej arkádové hry Pong.
Majitelé restaurací měli o hru ohromný zájem. Překvapivě rychle si na sebe vydělala a pak už generovala čistý zisk asi 35 až 40 dolarů denně (přepočteno na dnešní ceny přes šest tisíc korun). V roce 1974 mělo za sebou Atari osm tisíc prodaných kusů a o rok později přišlo s verzí pro domácnosti.
Ovladač byl součástí herní konzole Home Pong, kterou v roce 1975 prodával řetězec Sears.
„Home Pong“ byl okamžitým hitem Vánoc a prodalo se ho asi 200 tisíc kusů. Nemluvě o všech kopiích a klonech, které Pong inspiroval v USA i ve světě.
V Evropě přišla s kopií třeba nizozemská firma Philips v roce 1975. Kromě hry typu Pong obsahovala i několik dalších sportovních simulátorů.
Svým způsobem hra Pong ukázala cestu ke komerčnímu úspěchu celému odvětví. Zatímco v roce 1973 se prodaly počítačové hry za celkem asi 200 milionů dolarů (přepočítáno na dnešní ceny), v roce 1980 už se přepočtené částky odhadují na dvě desítky miliard dolarů a dnes se mluví o stovkách miliard dolarů a asi třech miliardách hráčů. Převažují hry na mobilních telefonech, které má skoro každý u sebe, kdykoli a kdekoli.
Zakladatel dnes již neexistující firmy Atari vzpomíná na doby, kdy byly obrazovka naprostou vzácností. „Pong byla zajímavá hra, protože měla neobvyklou vlastnost. Byla to hra pro dva a stála jeden čtvrtdolar. Neexistovala verze pro jednoho hráče,“ popsal Bushnell v roce 1995. „V řadě případů hra fungovala jako povzbuzení lidského kontaktu. Bylo celkem běžné, že přišla dívka za chlapcem, který seděl u baru, v ruce minci a že si chce zahrát Pong a nemá s kým.“
Na hraní původní arkádové hry Pong ostatně stačila jedna ruka. „Mohli jste sedět vedle sebe, dotýkat se navzájem rameny, mohli jste si povídat, smát se, popichovat,“ vyjmenovává Bushnell. „A když jste se pak spřátelili, mohli jste položit pivo a třeba se obejmout. Často za mnou přijdou lidé, kteří říkají, že svou ženu poznali u hry Pong. To se nám povedlo celkem pěkně.“
Hra Pong mimochodem pomáhala nejen romantickým partnerstvím. V roce 1974 Alcornovi, coby vrchnímu vývojáři, volali z vrátnice: „Máme tu nějakého hipíka. Tvrdí, že neodejde, dokud jej nenajmeme. Máme zavolat policii, nebo ho pustit dále?“
Čerstvý šéf vývoje se rozhodl, že dá osmnáctiletému mladíkovi šanci. „Měl ohromné nadšení pro technologie, tak jsem jej přijal,“ vzpomíná Alcorn, jak přijal Steva Jobse. Ten sem později přivedl talentovaného konstruktéra a programátora Steva Wozniaka a pracovali na svém prvním společném projektu, hře inspirované právě legendárním Pongem.
Leták k arkádové hře Breakout.
Ačkoli u herního vývoje ani jeden ze Stevů nezůstal, hra Breakout dala vzniknout jejich pověstné dynamice. Wozniak vymýšlel, vyvíjel a optimalizoval. Jobs řešil byznys, marketing a za oba mladíky vyjednával. Toto obchodně-kreativní partnerství jim vydrželo, i když Atari opustili a založili svou garážovou firmu Apple, dnes nejcennější firmu světa.
