Pozor, prší miny. Ukrajinská taktika Rusy zaskočila

K řadě neúspěchů probíhající ruské ofenzivy zřejmě přispělo i využívání munice pro zaminování na dálku ze strany ukrajinských dělostřelců.

K vidění byla tato taktika v poslední době kolem Vuhledaru, tedy malého města v jihovýchodním koutě současné fronty. Před válkou ho obývalo zhruba 14 tisíc lidí, v posledních týdnech jich tu určitě stovky, a možná tisíce, o život a zdraví přišly.

Oblast se totiž stala místem velmi krvavých bojů, při kterých ukrajinské jednotky nejen ukázaly, jak těžké je překonat připravenou obranu, ale také některé své relativně méně známé zbraně.

Vuhledar (a také nedaleká výsypka místního uhelného dolu) je možná místo relativně nevýznamné, představuje ovšem zajímavou lokální dominantu. Panelové domy, které tvoří velkou část vuhledarské zástavby, patří mezi nejvyšší body v celé rovinaté oblasti. Obec tak poskytuje dostatek vhodných pozorovacích míst a zároveň i úkrytů, díky kterým mohou Ukrajinci pozorovat pohyb protivníka.

Platilo by to samozřejmě i opačně. Pokud by se ruské jednotky dostaly do Vuhledaru a ovládly ho, mohly by ukrajinskou obranu zatlačit o kilometry severozápadním směrem. V blízkém okolí totiž jiné příhodné obranné pozice nejsou.

Z ruského hlediska by šlo o nezanedbatelnou výhodu. Po poškození Kerčského mostu, který stále ještě není kompletně opravený, nebylo možné jednotky na chersonské části fronty a v Záporoží zásobovat bezpečnými cestami přes Krym.

Rusové tak musí spoléhat na cesty kolem Mariupolu a Melitopolu, které jsou z velké části (ne samozřejmě všechny) v dostřelu ukrajinských zbraní, především systémů HIMARS a M270 (tedy pásové obdoby stejného raketometu).

Vuhledar je cílem ruských snah prakticky od začátku loňské invaze. Ukrajinské jednotky vybudovaly několik linií zákopů, pozorovatelen, opěrných bodů a také minových polí. S jejich pomocí se jim podařilo odrazit jak útok ruské námořní pěchoty na podzim loňského roku, tak opakované snahy v průběhu února 2023.

Stále pokračující útoky kolem Vuhledaru jsou součástí zatím nepříliš úspěšné eskalace útočných operací ruské armády na vybraných místech fronty. V oblasti zhruba od začátku února na ukrajinské pozice útočily především 155. a 40. brigáda ruské námořní pěchoty. K nim se přidala také nedávno zformovaná 72. motostřelecká brigáda, což je zřejmě velmi nezkušená jednotka patřící k 3. armádnímu sboru, který vznikl z dobrovolníků a později mobilizovaných v minulém roce.

Na straně obránců působily útvary z různých brigád, protože ukrajinské velení přivolalo do oblasti posily, alespoň v některých případech vybrané zkušené útvary z jiných částí fronty. Hlavní tíhu útoků patrně nesly 72. mechanizovaná brigáda a 55. dělostřelecká brigáda.

I u Vuhledaru jsou výsledky zatím pro ruské síly, kulantně řečeno, rozpačité. Ztráty jsou značné, určitě v desítkách kusů těžké techniky a stovkách raněných a mrtvých, postoupit se kremelským jednotkám zatím vůbec nepodařilo. V posledních dnech nejspíše byly dokonce zatlačeny dále jižně a východně z postavení, ze kterých útok zahájily.

V posledních dvou týdnech většinu útoku prováděly menší oddíly ruské pěchoty podporované pouze dělostřelectvem a palbou těžké techniky (obrněných vozidel a tanků), především v úvodní části únorových bojů ovšem byly útoky vedené v kolonách, které čítaly až několika desítek kusů pásových vozidel.

Ukrajinskou stranou zveřejněná – a samozřejmě také pečlivě vybraná a zeditovaná – videa ovšem ukazují, že taková snaha opakovaně končila stejným sledem událostí: vedoucí vozidlo najede na minu a exploduje. Zbytek kolony se rozpadne. Některá vozidla se snaží objet havarované vedoucí vozidlo, ale sama narazí na miny. I ústup je nebezpečný, protože miny se mohou nacházet i za kolonou.

Některé ukrajinské i ruské zdroje tvrdí, že jenom během 6. února jednotka „Alga“ z Tatarstánu přišla údajně o stovky vojáků a několik desítek obrněných vozidel (z větší části nepoškozených a opuštěných posádkou). V následujících dnech se ztráty prohlubovaly, i když už ne takovým tempem. A zdá se, že velkou část škod způsobily ukrajinské miny.

V minových polích kolem Vuhledaru se nepochybně vyskytoval rozšířený sovětský typ TM-62. Tato mina má hmotnost zhruba 21 kilogramů a vypadá přesně tak, jak byste si protitankovou minu asi představovali: jde o kovový disk naplněný výbušninou s různými typy roznětek podle potřeby, nejčastěji běžnou tlakovou.

Události od Vuhledaru nasvědčují, že ukrajinské síly použily i další zbraň. Ani ta není v arzenálu žádnou novinkou, ruské síly si s ní, snad kvůli své nezkušenosti, možná z nedostatku patřičného vybavení, nevěděly příliš rady.

Jde o dělostřeleckou munici označovanou zkratkou RAAM, jejíž plný význam by se dal do češtiny přeložit jako „dálkové (míněno dálkově pokládané) protitankové miny“. Jeden projektil obsahuje balíček devíti čtyřkilogramových min uložených v dutém 155milimetrovém dělostřeleckém granátu. Miny jsou vysloveně proti těžké technice, mají totiž magnetickou roznětku, tedy aktivovanou „velkým kusem železa“.

Spojené státy koncem loňského roku darovaly Ukrajině šest tisíc kusů munice RAAM. Pokud Ukrajina nemá další zdroje, nepůjde tedy o úplně běžnou zbraň. S její pomocí lze poměrně rychle a jednoduše vytvořit malé minové pole na vzdálenost několika desítek kilometrů, což může nepřipraveného či nezkušeného protivníka snadno zaskočit.

Ruské útočné oddíly se v podobných případech drží na pohled rozumné taktiky v prostředí, kde se mohou miny vyskytovat, a posílají do čela kolony vozidla vybavená nějakým typem odminovače. Může jít třeba o soustavu diskový kol, která tank tlačí před sebou. Nebo v podstatě velký pluh, který má miny vyrýt ze země a odhrnout z cesty. Ostatní pak jedou v řadě za prvním vozidlem. Chyby se samozřejmě mohou stát i v takovém případě, ale v principu jde o poměrně spolehlivý postup.

Ukrajinské jednotky ovšem údajně využívaly možnosti dálkového zaminování k tomu, aby nástrahami zaplnily „již vyčištěný koridor“, tvrdí anonymní zdroje na ruských vojenských fórech. Vozidla jedoucí za prvním jsou v takovém případě zničena buď tím, že najedou na čerstvě položenou minu, nebo vyjedou z určeného koridoru a mohou narazit na už předtím položenou nástrahu.

V řadě případů je také na záběrech zjevně vidět, že vedoucí tank s odminovačem je zničen jako první. Může to být tím, že zařízení nezafunguje, jak má, jindy může jít třeba o práci ukrajinského dělostřelectva či pěchoty s nějakou protitankovou zbraní. Když je z takových událostí k dispozici video, je jasné, že ruská útočná formace byla pod neustálým dohledem ukrajinských pozorovatelů, a to velmi často prostřednictvím dronů. Obránci tak mají čas zareagovat vícero způsoby.

Potíže, jaké s překonáním ve vojenství tak dobře známého prostředku, jako jsou minová pole, mají ruské jednotky u Vuhledaru, je samozřejmě možné chápat jako „signál“ dalšího vývoje války.

Některé analýzy totiž naznačují, že je ruská armáda vyčerpaná. Ne snad ve smyslu absolutního počtu mužů, tento problém mobilizace z velké části vyřešila, ale co se týče zkušeností vojáků. Podle některých komentátorů totiž chybějí zkušení velitelé, především na těch nižších stupních, kteří by „nováčky“ pomohli vést do boje a změnit rychleji v efektivní bojovou jednotku. Ruské neúspěchy u Vuhledaru naznačují, že by na těchto dohadech mohlo něco být.

Ruské síly také zjevně nemají dostatek prostředků pro boj s ukrajinským drony a dělostřelectvem. Právě dobrý ukrajinský přehled o dění na bojišti a efektivní nasazení dělostřelectva hatily ruské plány nejčastěji, velmi často ještě dávno předtím, než se ruské jednotky dostaly samy na dostřel.

I proto ruské dělostřelectvo v oblasti také nedokázalo umlčet ukrajinskou artilérii. Takzvanou „protibaterijní činnost“ sice vyvíjelo, ovšem bez velkých výsledků. Třeba během loňského léta, kdy mělo ruské dělostřelectvo na nejdůležitějších úsecích jednoznačnou převahu, by se možná vše vyvíjelo jinak.

Vývoj u Vuhledaru nepochybně bedlivě sleduje také ukrajinské velení, i to chce totiž v budoucnosti nepochybně zaútočit. Ruští branci se neukazují jako efektivní útočná síla, obrana je přece jen z vojenského hlediska o něco jednodušší.

Pokud si mají Ukrajinci v ofenzivě počínat lépe než ruské jednotky u Vuhledaru, měli by se vyhnout jejich hlavním chybám.