Článek
U pobřeží Big Islandu na Havajských ostrovech spustil tamní startup Heimdal v půlce května první zařízení na světě zbavující oceán oxidu uhličitého. Pomáhá podle něj snižovat kyselost mořské vody škodící třeba korálům či měkkýšům. Oceán totiž vstřebával až třetinu emisí CO2 vypuštěných lidmi globálně do atmosféry, tedy miliardy tun skleníkového plynu ročně. A ty teď ve formě kyseliny uhličité například v Tichém oceánu rozpouští schránky malých krabů.
Hlavním cílem havajské firmy ale bylo najít cenově dostupnější způsob zachytávání emisí z ovzduší. Největší výhoda zařízení je možnost připojení k už existující továrně na odsolování mořské vody. Šetří tak náklady na pumpování. Oxid uhličitý z vody pak extrahuje ve formě dál prodejné kyseliny chlorovodíkové pomocí elektřiny získávané ze solárních panelů. Jako vedlejší produkt při procesu vzniká i skladovatelný vodík a kyslík. A odkyselená voda se potom vrací do oceánu, kde může z atmosféry znovu vstřebávat CO2.
Zařízení u břehů Big Islandu je zatím jen pilotní projekt. A proto jeho kapacita pro zachytávání oxidu uhličitého činí pouze 36 tun ročně. Dělá to ale při ceně 475 dolarů za tunu. Což je míň než u kteréhokoli jiného lapače na světě. A to už tamní startup projektuje větší zařízení s kapacitou až 5 tisíc tun ročně, které by mělo cenu dostat dokonce pod 200 dolarů za tunu. Stát může v Portugalsku na místě bývalé vodní elektrárny či v Dubaji, kde by se mohlo také sloučit s továrnou odsolující mořskou vodu.
Z mořské vody to jde lépe. Miliardy tun CO2 musí ale mizet i ze vzduchu
Cena je to hlavní, co dnes rozmach lapačů CO2 ve světě brzdí. Heimdal má výhodu, že v oceánu je koncentrace skleníkového plynu asi 150krát vyšší než v atmosféře. A proto je i s připojením k už existujícím továrnám schopný mít tak nízké ceny. Největší výzvou teď pro startup je expandovat tak, aby stačil zrychlující změně klimatu. Do tří let chce zachytávat až 5 milionů tun oxidu uhličitého ročně. A k tomu plánuje firmám nabízet i zařízení přemístitelné v kontejneru s kapacitou až tisíc tun za rok.
Poslední modely environmentálních orgánů OSN jsou ale nekompromisní. Aby se lidstvo vyhnulo aspoň těm nejhorším dopadům klimatické změny, bude do roku 2050 nutné odčerpávat až 6 miliard tun CO2 ročně také z ovzduší – i po dosažení uhlíkové neutrality.
Podniky s nejvyspělejší technologií v této oblasti jsou přitom tři. A to americký Global Thermostat, kanadský Carbon Engineering a švýcarský Climeworks. V součtu mají 18 zařízení s mohutnými ventilátory o kapacitě od jedné až do 4 tisíc tun. To největší přitom obstarává celou polovinu jejich celkové kapacity.
Na Islandu trvale uskladňují skleníkový plyn v zemi
Takzvaná Orca stojí na Islandu. Skoro po 13 letech vývoje ji teprve loni v září spustil zmíněný Climeworks – největší průkopník v oboru. Kromě toho, že je největší, totiž i jako jediná trvale uskladňuje skleníkový plyn pod povrchem země. Spolupracuje na tom s tamním startupem Carbfix.
Mohutné ventilátory přivádějí vzduch k sorpčním filtrům zachytávajícím CO2, zatímco kyslík, dusík a další plyny se vrací do atmosféry. Oxid uhličitý se potom pomocí geotermální elektrárny ohřeje zhruba na 100 stupňů Celsia, smísí se s vodou a potrubím se odvádí hluboko do čedičového podloží, kde pak asi dva roky dál krystalizuje.
Cena za tento proces ale dosahuje až 1 200 dolarů za tunu. Velké společnosti podporující technologii a „vyvažující“ svoji uhlíkovou stopu, jako je třeba Microsoft, se mohou při větších nákupech dostat na polovinu, tedy 600 dolarů. Koncentrace CO2 v běžném ovzduší činí totiž asi jen 0,04 procenta. Oproti 10 procentům ve výparech přímo u komínů továren či elektráren. Tam by totiž mohla cena být i do 40 dolarů za tunu. Potřeba je nicméně odčerpávat i miliardy tun, které už v atmosféře jsou.
Problém je v ceně lapačů. Ta se má ale do klíčového data srovnat
Lapače CO2 přímo z ovzduší se podle dřívějších odhadů firmám finančně vyplatí asi až s cenou 100 dolarů za tunu. Za tolik totiž třeba v USA kupují oxid uhličitý pro komerční využití. A cena emisních povolenek v Evropě není daleko. A právě k tomu všichni tři průkopníci technologie také míří.
Climeworks se chce do roku 2030 dostat mezi 200 až 300 dolarů za tunu a do půlky příštího desetiletí i k cílové stovce. A přestože má Orca cenu stále vyšší, právě z její stavby a provozu se firma může dál učit a postupně dojít k lepšímu výkonu i snížení cen. Poptávku už prý má takovou, že na Islandu bude kapacitu rozšiřovat a do tří let chce postavit i zařízení o desetinásobném výkonu. Financování je koneckonců to, co zprvu rozjezd technologie zdrželo.
Teď ale lapače CO2 začínají podporovat i světové vlády. Třeba nejnověji administrativa prezidenta Joea Bidena. Americké ministerstvo energetiky plánuje uvolnit celkem 3,5 miliardy dolarů na vývoj a stavbu čtyř středisek na půdě Spojených států.
Každé z nich by mělo disponovat kapacitou pro zachytávání a uskladnění či další distribuci nejméně jednoho milionu tun oxidu uhličitého za rok. Zatím neurčilo, od kterých firem a dokdy. Ve financování je to ale pokrok. Do roku 2018 se do rozvoje technologie investovalo na území USA v průměru okolo 11 milionů dolarů ročně.
Zájem o zachytávání CO2 mají i ropní magnáti
Šéf automobilky Tesla a nejbohatší člověk světa Elon Musk loni v dubnu ke Dni Země vyhlásil soutěž o 100 milionů dolarů pro firmu s nejlepším lapačem CO2. Běží až do roku 2025. Do zachytávání skleníkového plynu ale neinvestují pouze zastánci elektromobility či technologické firmy.
S kanadskou společností Carbon Engineering spolupracuje například ropný gigant Occidental Petroleum podporovaný investorem Warrenem Buffettem. A právě ten koncem letošní března oznámil, že do roku 2035 plánuje postavit 70 zařízení, rovněž s kapacitou pro milion tun oxidu uhličitého ročně.
