Na raketách, v dělech i batohu. Co dokážou taktické jaderné zbraně

Ruský režim na Ukrajině přichází o vojáky, techniku, prestiž a také domácí politickou legitimitu. Pravděpodobně ke spokojenosti Kremlu tak sílí obavy, že by ruské vedení mohlo sáhnout k minimálně demonstrativnímu použití menších, tzv. taktických jaderných zbraní.

O jaké zbraně tedy jde, jak a kdy vznikly, k čemu sloužily a slouží a kdo měl v historii nejblíže k jejich použití?

Menší jaderné zbraně se označují jako taktické, někdy jako „nestrategické“. Neexistuje žádná obecně přijímaná a „ostrá“ definice. Obecně řečeno jde však o zbraně, které mají menší dostřel, menší sílu a jsou určeny spíše proti vojskům protivníka než jeho týlu, tedy třeba městům.

Ovšem velká většina dnešních „malých“ jaderných hlavic má maximální výbušnou sílu větší, než měly jaderné zbraně použité proti Hirošimě a Nagasaki. Ty vybuchly se silou odpovídající zhruba 15 až 20 tisíc tun výbušniny TNT (kilotun TNT). Některé taktické jaderné zbraně mají sílu řádově přes 100 kilotun TNT.

Přitom první dvě jaderné bomby byly jasně použity „strategicky“. Ani jedno z měst nemělo velký vojenský význam a cílem jejich nasazení bylo donutit ke kapitulaci japonské velení, které bylo doslova posedlé myšlenkou na „boj do poslední kapky krve“, především tedy krve cizí, a to jak vojáků, tak civilního obyvatelstva.

Taktické jaderné zbraně mají i velmi různorodé způsoby dopravy k cíli. Do této kategorie spadají hlavice na střelách s menším doletem, bomby svrhované z letadel, atomová dělostřelecká munice či dokonce jaderné „batohy“.

Produkce menších jaderných zbraní začala ve větším měřítku brzy po druhé světové válce s tím, jak se zvyšovaly schopnosti konstruktérů a samotné zbraně se tedy mohly stavět menší a menší.

Neplatí to vždy a všude, ale větší péči těmto typům zbraním věnovaly spíše státy a armády, které se obávaly, že v konvenčním střetu s předpokládaným protivníkem pravděpodobně prohrají. Které to byly, to se logicky měnilo s tím, jak se měnil poměr sil.

Hlavními výrobci těchto zbraní byly samozřejmě obě „supermocnosti“ období studené války, tedy Sovětský svaz a USA.

Po několik desetiletí tvořily důležitou součást jaderného arzenálu právě západních armád, respektive především té americké. Souviselo to s vojenskou situací v Evropě. Ani východní, ani západní generálové totiž dlouho nepochybovali o tom, že armády východních zemí mají na evropském bojišti značnou převahu. Navíc většina amerických sil byla z pochopitelných důvodů na americké půdě, a v případě sovětského útoku by na bojiště pravděpodobně vůbec nedorazila včas.

Samozřejmě výrazně zjednodušujeme, kalkulace a představy o průběhu případné války v Evropě se během poválečných desetiletí vyvíjely, ale předpokládaný výsledek v případě konvenční války se dlouho zdál jasný: SSSR a jeho spojenci by čistě konvenční válku vyhráli.

Součástí západní strategie se tak rychle stalo nasazení jaderných zbraní proti případnému útoku od východu. V první fázi měly být nasazeny menší jaderné zbraně, a to primárně přímo proti útočícím vojskům.

Spojené státy například jako první na světě zavedly do výzbroje „jaderné dělostřelectvo“, tedy děla schopná střílet jadernou munici. Od roku 1952 bylo totiž postupně zavedeno do výzbroje americké armády zhruba 20 velkých děl M65.

Šlo o speciálně zkonstruovaný dělostřelecký kus o velké ráži 280 milimetrů (dnes používá americká armáda ráži 155 mm) olbřímích rozměrů. Dělo s délkou hlavně 13 metrů přepravovaly dva speciálně zkonstruované tahače, z nichž jeden byl tažný, druhý tlačný: Což tedy znamenalo, že oba řidiči museli být velmi dobře sehraní a neustále spolu komunikovat, protože jinak to bylo doslova „jeden hot a druhý čehý“. Celý systém tak vážil 76 tun. Na samotné dělo z toho připadalo 43 tun (i s ložem).

Samotné projektily měly velmi podobnou výbušnou sílu jako bomby použité nad Japonskem, totiž kolem 15 kt TNT (tedy sílu odpovídající zhruba náloži 15 tisíc tun trhaviny TNT). Dostřel se s jadernou municí pohyboval údajně kolem 30 kilometrů.

Toto monstrum bylo poměrně záhy z výzbroje vyřazeno, když se podařilo vyvinout jadernou munici pro děla menších ráží. Speciální „atomový kanón“ už nebyl zapotřebí, a tak v roce 1963 stroj nazývaný často „Atomová Anča“ (Atomic Annie) odešel do důchodu (zájemci o ni najdou více v tomto článku).

Zmenšování hlavic pak rychle vedlo k vývoji „minimalistických“ jaderných zbraní. Na konci 50. let tak vznikl například systém Davy Crockett. Odborně řečeno šlo o tzv. bezzákluzové dělo.

U takových zbraní se hlaveň po výstřelu nevrátí zpět (tzv. zákluz). V nejprostším případě jednoduše proto, že v hlavni je umístěna jakási „protiváha“ projektilu, která vyletí se stejnou energií opačným směrem.

Ve výsledku takové dělo sice nebývá zdaleka tak výkonné jako běžné kanóny a vystřelované projektily mívají často ještě vlastní raketový pohon. To byl případ i hlavic systému Davy Crockett. Výhodou je, že mohou být výrazně lehčí.

A přesně o to šlo i v případě „Davy Crocketta“: Cílem bylo totiž vyrobit dělo s jadernou municí, které se dalo dopravit na místo určení bez speciální techniky. V tomto případě se dala dopravit na armádním džípu, alespoň to platilo pro lehčí variantu M28, těžší M29 vyžadovala transportér.

Výsledkem projektu bylo jednoduché dělo na trojnožce s dostřelem dva kilometry u lehčí verze (M28) a čtyři kilometry v případě té těžší (M29). Hlavice byla na poměry jaderných zbraní velmi slabá, její účinek měl odpovídat 10 nebo 20 tunám TNT. Síla výbuchu byla volitelná, jak to bývá u mnohých taktických jaderných hlavic. S touto silou by mohla podle odhadů tanky vyřadit z boje na vzdálenost snad kolem 100 metrů od epicentra výbuchu. Pro člověka by byla bezprostředně smrtelná v okruhu snad kolem 300 metrů.

Restaurované a vylepšené záběry testu, kterému přihlížel z titulu funkce senátora i J. F. Kennedy. Zkouška označovaná jako Little Feller I se odehrála 17. července 1962 na atomové střelnici v Nevadě:

Zmenšování nebyl konec. V roce 1963 se v USA začala vyrábět jaderná hlavice určená „do batohu“. Základem zbraně známé jako „Speciální Atomová Demoliční Munice“ (SADM) byla hlavice XW-54 s volitelnou explozivní silou 0,01 až 10 kilotun TNT. Celé zařízení vážilo zhruba 32 kilogramů.

Používat se mělo především jako „atomová mina“, která mohla vytvářet hluboké krátery o průměru až nižších stovek metrů. Pro těžkou techniku protivníka by představovaly prakticky nepřekonatelnou překážku, a tak by mohly posloužit k zadržení postupu sovětských vojsk třeba v průsmycích či na jiných vhodných místech. Zároveň se uvažovalo o ofenzivním použití, například výsadkáři, kteří by s jejich pomocí mohli ničit důležité cíle na protivníkově území.

V minulosti se živě spekulovalo, zda podobné přenosné atomové zbraně mělo i Rusko. O jejich existenci sice mluvili i někteří vysocí vojenští představitelé bývalého SSSR, jejich existence však nikdy nebyla spolehlivě doložena. Stejně jako to, zda se v divokých 90. letech skutečně některé ztratily, jak tvrdil svého času například bývalý poradce Borise Jelcina Alexej Jablokov.

Dnes už jde spíše o historickou kuriozitu, protože bomby byly bez pravidelné údržby nefunkční. Větší obavy budí arzenál, o kterém určitě víme, že ho Rusko má.

Ruský taktický jaderný arzenál během studené války velmi nápadně připomínal ten americký, byť v něm chyběly „bomby v batohu“.

Stejně jako Spojené státy, a v odpověď na jejich zbraně, Sovětský svaz postavil v 50. letech obří dělo určené speciálně ke střelbě jadernou municí. Typ 2A3 Kondensator měl ještě větší ráži (406 mm) a menší vojenský význam než americká „Atomová Anča“. Postavil se jen v pěti kusech včetně prototypu.

Stejně jako na americké straně pak došlo na zmenšování munice a také samotných děl. Jadernou munici mohly používat třeba těžké samohybné minomety 2S4 Ťulpan či samohybná houfnice 2S7 Pion. A stejně existuje i tato ruskou terminologií „speciální munice“ pro nejnovější samohybná děla 2S19 Msta. Všechny tři tyto typy se používají i během konfliktu na Ukrajině.

Kromě toho měl Sovětský svaz ve výzbroji celou řadu taktických leteckých jaderných bomb či střel, které mohly nést jadernou hlavici.

Velká část z nich spadala pod sovětské námořnictvo, a právě námořnictvo je dodnes v Rusku největším „uživatelem“ taktických jaderných zbraní. K dispozici má jak řízené střely s plochou dráhou letu na palubách ponorek i hladinových lodí, tak třeba i jaderná torpéda. Pozemní a letecké síly pak mají také k dispozici řízené střely schopné nést jaderné hlavice (např. Iskander).

Podle amerických odhadů má Rusko k dispozici jeden až dva tisíce „nestrategických“ jaderných hlavic všeho druhu. Je to výrazně méně než na vrcholu studené války. V poslední době ovšem americké tajné služby vypouštěly informace, že Rusko by mohlo směřovat ke zdvojnásobení počtu těchto hlavic.

Souvisí to s poměrem sil na hypotetickém bojišti. Rusko za hlavního protivníka považuje NATO, jehož konvenční síly jsou výrazně silnější. Jaderné zbraně mají tento poměr pomoci vyrovnat. Ruská strategie počítá s tím, že použití těchto zbraní nemusí nutně vést k další eskalaci (a tedy využití silnějších jaderných zbraní), jak jsme popisovali v jiném textu.

Slabost ruské armády, kterou ukázala válka na Ukrajině, učinila z ruského pohledu takové rozšíření vojenského arzenálu snad ještě pravděpodobnějším.

Taktické jaderné zbraně byly údajně nejméně dvakrát téměř připravené k nasazení. Téměř přesně před 60 lety, v říjnu 1962, byla sovětská ponorka B-59 během tzv. karibské krize připravena použít taktické jaderné torpédo.

Pronásledován americkými torpédoborci kapitán sovětského plavidla došel k přesvědčení, že během doby, kdy nebyl ve spojení s Moskvou, mohlo dojít k vypuknutí války. Naštěstí jeden ze tří důstojníků na palubě, který musel nasazení jaderné zbraně schválit, byl proti.

O 11 let později, v říjnu 1973, měl své jaderné zbraně v pohotovosti Izrael. Dne 5. října zemi napadla vojska hned několika dalších států, především Egypta a Sýrie, a vypukla takzvaná jomkipurská válka. Izraelská obrana byla proražena, a i někteří armádní velitelé dospěli k názoru, že nemají síly na zastavení mechanizovaných kolon nepřítele (mimochodem tehdy nejmodernějším ozbrojencem na arabské straně byly tanky T-62, které ruská armáda nasadila i na Ukrajině).

Vláda dala svolení připravit k okamžitému startu celkem 13 jaderných střel. Je velmi pravděpodobné, že izraelské vedení tím sledovalo několik cílů najednou: Mohla zaútočit přímo na síly nepřítele, vyhrožovat útokem na infrastrukturu či civilní cíle – a zároveň dalo najevo Spojeným státům, že Izrael hodlá bojovat do konce a že se tedy vyplatí jaderné eskalaci na Středním východě předejít zvýšením podpory.

Situace na bojišti se ovšem zlomila ještě před tím, než se projevil vliv masivního amerického leteckého mostu a izraelské síly přešly do protiútoku. Z jejich pohledu v tu chvíli nebyl už pro použití jaderných zbraní důvod.

Riziko jaderného konfliktu pak ještě stouplo ke konci konfliktu. V té době izraelské jednotky postupovaly přes Sinaj směrem na Egypt a držely v obklíčení egyptskou 3. armádu. Tehdy ovšem byla situace složitější a dodnes je poněkud nepřehledná.

Sovětská armáda zvyšovala pohotovost některých svých jednotek, které měly zřejmě dokonce vyrazit na pomoc Káhiře. Podle amerických zdrojů se v oblasti také objevily sovětské jaderné zbraně a USA přešly na vyšší stupeň bojové pohotovosti.

Ovšem informace o sovětských atomových zbraních byla možná lež a zvýšená jaderná pohotovost byla podle některých informací především americkým signálem pro Izrael, že pokud bude pokračovat v ofenzivě, směřuje situace k tragickému konci. Válka následně skončila politickým kompromisem.