Článek
Skupina amerických vědců se pokusila na velkém souboru pacientů „změřit“ škody, které na organismu zanechává nemoc covid-19 po dvou letech od prvních infekce. Výsledky nejsou dokonalé, ale znovu ilustrují, proč dlouhodobé následky infekce novým koronavirem stojí za pozornost.
Studie, která vyšla v srpnu letošního roku v časopise Nature Medicine, je založena na údajích několika milionů lidí, konkrétně amerických veteránů. A to jednoduše proto, že jejich zdravotnické údaje se shromažďují na jednom místě a jsou pro výzkumníky velmi snadno dostupné.
Z těchto důvodů se údaje o zdraví veteránů armády USA používají v řadě studií. Tým, který provedl novou analýzu následků, například už na těchto údajích studoval dlouhodobé následky používání některých léků. Ostatně šéf skupiny, klinický epidemiolog z Washingtonské univerzity v St. Louis Ziyad Al-Aly, je specialistou na analýzu „velkých dat“. Jako teenager chtěl být údajně spíše programátorem než zdravotnickým výzkumníkem.
Co výzkumníci ze záplavy údajů zjistili? Podle autorů i po dvou letech od „nákazy“ u pacientů přetrvávalo zvýšené riziko výskytu desítek možných potíží. Celkem vědci zkoumali několik desítek kategorií možných srdečních obtíží včetně například výskytu cukrovky, srdečního selhání až po únavu.
Text obsahuje dramatické prohlášení, že dopad covidu na zdravotnické systémy je výrazně vyšší „než dopad rakoviny nebo srdečních onemocnění“. Což má znamenat, že lidé po covidu mají více potíží a častěji potřebují nějakou následnou péči než lidé se zmíněnými dvěma onemocněními.
Hned bychom měli dodat, že význam výsledků analýzy nepřesvědčil každého. Především proto, že jako každá jiná vědecká práce má i tato své limity. „Autoři odvedli dobrou analytickou práci, ale studie má určitá omezení a tato omezení nejsou nevýznamná. Musíte to brát s rezervou,“ komentoval výsledky pro časopis Science Maarten van Smeden, lékařský statistik z univerzity v Utrechtu.
Podrobnější pohled
Tým kolem Al-Alyho již údaje pacientů z databáze amerických veteránů v otázce zkoumání následků covidu využil. V předchozích studiích tohoto souboru dat stejní výzkumníci zjistili rok po infekci zvýšené riziko infarktu a duševních poruch.
V nové práci tým sledoval výskyt 80 zdravotních obtíží od už zmíněné únavy a dalších příznaků běžně spojovaných s „dlouhým covidem“ až po neurodegenerativní onemocnění a obecné riziko úmrtí nebo hospitalizace do dvou let po infekci.
V datech bylo celkem 140 tisíc lidí, kteří byli v roce 2020 pozitivně testováni na SARS-CoV-2. A pak zhruba šesti milionů dalších osob, u kterých v daném roce nebyla infekce zachycena. Tady je patrné jedno omezení studie, které ale těžko obejít – infekce je tak nová, že výsledky musí být nějak „ořezané“.
V daném případě je například jasné, že se studie týká osob, které se nakazily prvními kmeny SARS-CoV-2. I když novější varianty nejsou úplně odlišné, jsou to stále jen varianty, ne nový virus, jejich vliv na dlouhodobé potíže nemusí být stejný. Zároveň jsou ve studii pouze údaje neočkovaných, protože vakcíny v dané době nebyly k dispozici. Studie také nemůže zachytit případný vliv léčby (tj. zejména léku Paxlovid), který se také objevil až po jejím konci.
V počátcích pandemie byl také ohromný problém s testováním i v tak zranitelné skupině, jako jsou váleční veteráni (pochopitelně poměrně vysokého průměrného věku). Testy nebyly rozhodně běžné a neprováděly se u každého, kdo měl například příznaky chřipkového onemocnění. Testování tedy zachycovalo primárně lidi, kteří měli těžší průběh nemoci.
Je nepravděpodobné, že by se všichni ve skupině „nenakažených“ (těch je ve studii 98 procent) skutečně dokázali celý rok vyhýbat infekci, jak si všimla řada kolegů či komentátorů. U řady veteránů se mohly vyskytnout lehké případy infekce, které nevyžadovaly zdravotní péči, a tedy unikly testování. Což může data pochopitelně zkreslovat.
Stojí tedy za to uvažovat o tom, zda výsledky vlastně spíše nepopisují následky infekcí s těžkým průběhem spíše než obecně nákazy covidem-19. Přesnější odpověď mohou dát až další studie z období, kdy se dařilo šíření infekce lépe sledovat.
Ale nyní k samotným výsledkům. Jak se ví a jak se očekávalo, bezprostředně po nemoci se v „infikované“ skupině výrazně zvýšilo riziko výskytu prakticky všech sledovaných obtíží. To není až tak nic zvláštního, průměrný věku skupiny byl těsně přes 60 let a ve vyšším věku už infekce často není banální záležitostí.
Ve většině kategorií se postupně rozdíly vyrovnávaly, nevyrovnaly se ovšem zcela. Zhruba ve třetině z 80 sledovaných kategorií statisticky významný rozdíl přetrval.
Veteráni, kteří prokazatelně prodělali v roce 2020 covid, měli tedy o něco vyšší míru úmrtnosti či výskytu srdečního selhání, cukrovky, Alzheimerovy choroby a deprese. Například riziko srdečního selhání bylo vyšší zhruba o 40 procent, pravděpodobnost diagnózy Alzheimerovy choroby byla zhruba dvojnásobná. Riziko výskytu cukrovky bylo mezi infikovanými o 13 procent vyšší než u skupiny, ve které infekce nebyla zjištěna.
Tým Al-Alyho také převedl své výsledky na „ztracené roky zdravého života“. V případě této studie „infekce“ (se všemi výše zmíněnými omezeními) vedla ke ztrátě více než 80 let zdravého života na 1000 nehospitalizovaných veteránů a více než 640 let na 1000 osob z řad těch, kteří v nemocnici skončili.
V případě rakoviny a srdečních selhání se podle autorů v USA uvádějí hodnoty zhruba kolem 50 ztracených let na 1000 lidí, odtud tedy pochází na začátku zmíněné tvrzení, že covid má vyšší dopady na zdravotnický systém než tyto těžké nemoci.
Nejistoty a významy
Interpretovat výsledky není jednoduché. Ve hře je řada faktorů. Velká část pacientů ze skupiny „infikovaných“ veteránů vyžadovala hospitalizaci. To s sebou nese pravděpodobnost objevu do té doby neodhalených zdravotních obtíží.
Skupina nakažených mohla být také v průměru méně zdravá než kontrolní skupina, jak připomněl pro Science epidemiolog Justin Lessler z University of North Carolina. Naznačuje to i skutečnost, že u hospitalizovaných pacientů byla během tří měsíců po nákaze pětkrát častěji diagnostikována porucha spojená s užíváním tabáku. Covid asi těžko přiměl nakažené začít kouřit, a tak je možné, že výsledky mohou být ovlivněny obecně horším zdravotním stavem pozitivně testované skupiny.
Zároveň je ovšem pravděpodobné, že infekce může mít nějaké dlouhodobější zdravotní následky. A byť nemusí zmíněné zdravotní obtíže přímo způsobovat, může je zhoršovat nebo urychlovat jejich nástup.
To u virů není úplně neobvyklé. Například po pandemii španělské chřipky na konci 1. světové války se projevil zvýšený výskyt Parkinsonovy choroby. Ukázalo se, že u lidí narozených v letech 1888 až 1924 – to znamená, že v době pandemie byli buď kojenci, nebo v mladém dospělém věku – byla 2krát až 3krát vyšší pravděpodobnost rozvoje Parkinsonovy choroby než u těch, kteří se narodili jindy. V nedávné době byla v Dánsku na moderních údajích objevena podobná souvislost.
Hledat možné dlouhodobé dopady následků infekce virem SARS-CoV-2 už i z tohoto hlediska dává smysl. Souvislost s některými onemocněními – včetně cukrovky, neurodegenerativních poruch a svalových onemocnění – se může zdát možná někomu zvláštní, ale vylučovat ji dopředu je zjevně neuvážené. I kdybychom se dívali jen do historie virologie a zcela oslyšeli hlasy milionů lidí po celém světě, pro které „dlouhý covid“ není vůbec abstraktní otázkou.
