Článek
Každý desátý člověk na světě, celkem asi 771 milionů lidí, nemá ve svém domově přístup k pitné vodě. A každý čtvrtý, tedy až 1,7 miliardy lidí, nemá podle neziskové organizace Water.org přístup ani k toaletě. Na nemoci způsobené kontaminovanou vodou pak ve světě také údajně umírá jedno dítě každé dvě minuty.
I proto se staví továrny odsolující mořskou vodu. Hodí se však spíš pro velká města. A to jak kvůli jejich ceně, tak kvůli napojení na infrastrukturu. Miliony lidí v nouzi však většinou nežijí v metropolích, ale v odloučených oblastech nebo slumech.
A právě všem těmto lidem chtějí pomoci vědci z Výzkumné laboratoře elektroniky na Massachusettském technologickém institutu (MIT).
„Moje skupina vyvinula přenosný odsolovací systém, aby dala těmto lidem naději na dodávku nezávadné vody. Obsahuje ovladač, pumpy a odsolovací modul,“ popisuje zařízení na videu jeho vynálezce a vedoucí týmu, doktor Junghyo Yoon z Výzkumné laboratoře elektroniky na MIT.
Po deseti letech vývoje přišli výzkumníci z MIT s novou technologií odsolování, která se vejde do malého kufru vážícího necelých deset kilogramů. Nepoužívá totiž běžné filtry a nepotřebuje tak velké pumpy, které by do nich vodu tlačily. Místo toho používá metodu zvanou ICP proces a vystačí jen s malou pumpou s mnohem nižší spotřebou energie.
„ICP proces je nově vyvinutá technologie odsolování, která umí odstranit rozpuštěné i usazené pevné látky pomocí elektrické energie,“ odhaluje Yoon princip, na kterém nová metoda funguje.
Základem metody jsou dvě membrány s vlastním elektrickým polem nad i pod kanálkem s protékající vodou. Ty v ní odpuzují kladně i záporně nabité částice. Tedy molekuly soli, ale také bakterie a viry, které jsou pak vylučovány v druhém proudu. A ten první obsahuje už jen čistou, pitnou vodu v kvalitě převyšující dokonce standardy Světové zdravotnické organizace (WHO).
Aby se vyloučily opravdu všechny rozpuštěné nebo usazené částice, je proces pro jistotu dvoufázový. V první fázi proudí voda skrz šest a ve druhé přes tři moduly, načež proběhne ještě elektrodialýza. Rozdělení pomáhá i snižovat spotřebu energie. Loni kufr vyrobil ze slané vody za hodinu tři decilitry pitné při odběru 20 wattů. A do konce letoška chtějí vědci z MIT vyvinout verzi s produkcí deseti litrů za hodinu se spotřebou 100 wattů.
„Produkce se dá lehce zvýšit přidáním dodatečné vložky a elektromembránových jednotek. Poslední verze ICP modulu vyžaduje přibližně 20 Wh na litr, aby vyrobil pitnou vodu z mořské vody. Což znamená, že může běžet na baterii poháněnou solárními panely,“ dodává Yoon a následně ve videu v úvodu tohoto článku ukazuje, jak loni kufr testovali na jedné z pláží v americkém Bostonu.
Kufr by mohl pomoci i v rozvojových zemích
Výsledné zařízení může lehce ovládat každý. Odsolování a čištění se spouští a probíhá automaticky po stisknutí jediného tlačítka. Manipulovat s ním lze i dálkově přes aplikaci, která v reálném čase informuje i o spotřebě energie a slanosti vody.
Verze kufru pro komerční prodej by mohla být připravená už do konce příštího roku, prozradil pro SZ Byznys Junghyo Yoon. Pokud se mu prý tedy podaří zajistit do konce letoška patřičné investice a založit pro to pravděpodobně vlastní start-up. Už teď ale výzkum financuje například americká armáda.
Šéf týmu vědců z MIT uvedl pro SZ Byznys, že by přenosná jednotka vyrábějící deset litrů pitné vody za hodinu mohla stát asi 1 500 dolarů. Je tak jasné, že se zásobením lidí v nouzi budou zřejmě muset pomoci dobročinné organizace nebo vlády. Bez nutnosti měnit filtry však budou alespoň výrazně nižší požadavky na dlouhodobou údržbu.
Kufřík by se podle Yoona navíc mohl používat i u znečištěných řek a zdrojů vody v rozvojových zemích.
