Odpojení internetu by ranilo ruskou ekonomiku. Může jít o přípravu na útok

Lidé žijící v Rusku už nemohou na Facebook ani na Twitter, protože je ruská vláda zablokovala. Nemohou si v ruských médiích přečíst zprávy o válce na Ukrajině, protože takové zkrátka vycházet nesmějí. Na ruských webech ani neuvidí utrpení ukrajinských civilistů, kteří kvůli Putinově invazi zemřeli. A za vyjádření nesouhlasu se „speciální vojenskou operací“ hrozí v Rusku 15 let vězení.

Nyní se mluví o dalším omezení. Ruské ministerstvo pro digitální rozvoj nařídilo všem státním webům, aby do 11. března přešly na ruský webhosting a zrušily svou závislost na zahraničních službách, píše ruský deník Kommersant. Konkrétně se ve výzvě píše o využívání ruského webhostingu a ruských DNS serverů.

Běloruský nezávislý zpravodajský projekt Nexta to označuje za důkaz o chystaném odpojení Ruska od „celosvětového internetu“ (známý jen jako internet). Ruské ministerstvo naopak dle Interfaxu zdůrazňuje, že se rozhodně nejedná o snahu odříznout se od globální sítě: „Neplánujeme odpojit internet zevnitř.“

Jenže globální komunita je k vyjádřením ruské vlády pochopitelně skeptická. Vždyť Kreml dlouho odmítal spekulace o invazi na Ukrajinu jako „pobuřující“. Podívejme se tedy – bez ohledu na oficiální ruská tvrzení –, co se nyní skutečně na ruském internetu děje a jak daleko to může zajít. Rusko se totiž dlouhodobě řadí mezi země, kde je internetová svoboda výrazně a systematicky omezována.

Vraťme se ale napřed do internetového středověku, konkrétně do roku 2004. V Rusku mělo tehdy k internetu přístup jen 12 % populace. Pro srovnání – v Česku to tehdy bylo 35 % a v USA dokonce 64 %. Není tedy divu, že se v Rusku internetové regulaci nevěnovala přílišná pozornost a tehdejší evropský komisař pro lidská práva poznamenal, že místní tisk je kvalitní, dostupný online a rychle reaguje na události.

Jenže s nastupující popularitou internetu mezi občany se zvýšil i zájem ruských úřadů toto nové médium regulovat. „Zatímco skoro všechny televizní kanály a mnohé noviny jsou pod vládní kontrolou, internet je v Rusku nejsvobodnější médium,“ všímá si AFP v roce 2008, když informovala o narůstajícím zájmu ruských státních zástupců rozšířit přísné zákony o „šíření extremismu“ i na digitální média. Ještě v roce 2009 ale organizace Freedom House, která dlouhodobě sleduje internetovou cenzuru ve světě, dává Rusku hodnocení „částečně svobodný internet“.

Následující dekáda ale vedla k postupnému omezování internetové otevřenosti. Do značné míry šlo o aktivitu Vladimira Putina. Ten totiž na vlastní kůži zakusil sílu internetu při svolávání protestů.

Když Vladimir Putin v roce 2008 pustil Dmitrije Medveděva k prezidentskému kormidlu, spekulovalo se, že to bylo jen proto, aby obešel limity dané ruskou ústavou. V roce 2011 Putin tyto spekulace potvrdil, když oznámil opětovnou kandidaturu na prezidenta. Putinova strana si v následujících volbách udržela většinu, ale podle mezinárodních pozorovatelů se jednalo o volby plné podvodů. Po celé zemi nastaly protesty a desetitisíce lidí vyšly do ulic.

Hybnou silou těchto protestů byl internet a (v té době ještě relativně) nová sociální média Facebook a Twitter. „To byl okamžik, kdy Kreml začal věnovat pozornost této nové hrozbě, a bylo naprosto jasné, že se jedná o velkou věc pro nadcházející roky,“ píše ruský novinář Andrej Soldatov.

S internetovou svobodou v Ruské federaci to šlo od roku 2012 od desíti k pěti. Respektive od hodnocení 51 v roce 2009 k hodnocení 30 v roce 2021.

Putin, sám bývalý agent KGB, označil v roce 2014 internet za „speciální projekt americké rozvědky CIA“, jehož cílem měla být špionáž.

Kontrolu nad internetem ruská vláda uplatňuje skrze zákony o extremismu, seznamy zakázaných webů, cílené zpomalování načítání některých sociálních sítí a zákaz šíření „jasného nesouhlasu“ s ruskými autoritami. Poslední jmenovaný zákon – z března 2019 – umožnil Putinovi trestat projevy týkající se přímo jeho osoby i jakékoli projevy, které stát označí za společensky nebezpečné. A státní zástupce může takovou informaci zablokovat ještě dříve, než proběhne soud.

„Rusko v minulosti nemělo zásadní omezení svobody internetu. Internet tak byl jednou z oblastí, kde byla obecně povolena plná rozmanitost názorů a svoboda projevu, a to i v těch nejcitlivějších politických tématech,“ komentoval to tehdy Matthew Rojansky, ředitel Kennanova institutu zabývajícího se studiem Ruska a mezinárodních vztahů. „Generální prokurátor má nyní v podstatě neomezenou pravomoc určit, že jakýkoli projev je podle nového zákona nepřijatelný.“

Později už ruská vláda ani nezastírala, že ultimátním cílem je „svrchovaný ruský internet – Runet“. Zákon z května 2019 nařídil hardwarové požadavky na poskytovatele internetového připojení, které umožňují monitorování provozu a možnost odříznout ruský internet od celosvětového „v případě hrozeb“.

Zpátky do března 2022. Ruský úřad pro dozor nad komunikacemi nařídil, aby provozovatelé stránek do 11. března přešli na ruské webhostingy a ruské DNS servery. Co to tedy v kontextu posledních deseti let může znamenat?

Je samozřejmě možné, že jde o přípravu na nějakou formu radikálního odříznutí ruských obyvatel od celosvětového internetu. V podstatě by mohli vytvořit nezávislý – ostrovní – internet, který by nemohl být v žádném spojení s  „pevninou“, tedy s opravdovým celosvětovým internetem. To by znamenalo provozovat vlastní DNS (servery pro překládání doménových jmen). Uživatelé tohoto ostrovního internetu by pravděpodobně nemohli nijak přistupovat na webové stránky a služby kromě těch ruských.

„V případě jejich překlopení do ostrovního režimu by jim přestaly fungovat globální služby,“ připomíná Radovan Igliar z CESNET. „Museli by vybudovat ostrovní systém DNS. Nejspíš by jim přestaly fungovat některé webové služby využívající zahraničních certifikačních autorit, a to do momentu, než by je nahradili vlastními.“

Na takové odříznutí je Rusko připraveno jen částečně. Původně sice mělo být vše hotové pro odstřižení už v roce 2021, ale provedené testy ukázaly řadu problémů. „Ruská vláda ví, že by odstřižení mohlo způsobit narušení infrastruktury, a také ví, že tento systém není stoprocentně připraven,“ vysvětlila Alena Epifanová, odbornice na kyberbezpečnost z německé organizace DGAP. „Celá ruská ekonomika je založena na globálním internetu – není to Írán ani Čína. V případě odpojení bychom mohli očekávat velký kolaps ruské ekonomiky.“

Výzva k přechodu na „ruský webhosting“ podle Epifanové může mít i prozaičtější vysvětlení, které mnohem více odpovídá oficiální ruské verzi. „Podle mého je to skutečně snaha ochránit se před kyberútoky, kterým nyní Rusko čelí.“

Řada expertů vyjádřila podiv nad tím, že Rusko zatím neudeřilo nějakým mimořádně silným kyberútokem. „Mnoho lidí je docela překvapeno, že nedochází k výraznému začlenění kybernetických útoků do celkového útoku, který Rusko na Ukrajině podniká,“ řekl Shane Huntley, ředitel skupiny pro analýzu hrozeb společnosti Google, koncem února.

Je tedy možné, že Rusko nějaký významnější kyberútok plánuje. Výzva k přechodu na ruské servery by pak sloužila jako příprava na následnou odvetu. „Nemůžeme vyloučit, že kyberprostor se v nadcházejících týdnech stane větší součástí rusko-ukrajinského konfliktu,“ řekl Rafal Rohozinski, výzkumník v oblasti kyberbezpečnosti ze společnosti SecDev Group. „To, že se Rusko schovává za svou digitální barikádu, může být jedním ze způsobů, jak zaujímá obranný postoj a zároveň se připravuje i na mnohem útočnější postoj.“