Drony útočí… Jak a čím by reagovala česká armáda

Československá protivzdušná obrana konce 80. let sestávala z mnoha převážně sovětských raketových systémů známých typů, rozdělených do dvou divizí protivzdušné obrany a několika oddělených jednotek. Drtivá většina těchto systémů již byla vyřazena.

Armáda od 90. let rezignovala na znovuzavedení moderní protivzdušné obrany s dlouhým dosahem namísto vyřazených typů S-200 a S-300. Ve výzbroji zůstaly aspoň střely SA-6 se středním dosahem. I ty však brzy nahradí izraelský systém SPYDER.

Z krátkodosahových typů, které chrání přímo manévrující jednotky, nezůstal ve výzbroji jediný. Naši protivzdušnou obranu tak v této oblasti doplnil před lety švédský systém RBS-70.

Podle oficiálních dokumentů Armády České republiky je RBS-70 „určen k ničení prostředků vzdušného napadení a taktických vzdušných prostředků protivníka typu střel s plochou dráhou letu, klouzavých pum a muničních kontejnerů vypouštěných letouny s cílem zabezpečit PVO (protivzdušnou obranu, pozn. red.) manévrujících pozemních jednotek ve všech druzích boje“.

V základní konfiguraci se systém skládá ze stojanu, optického zaměřovače a střely umístěné v odpalovacím kontejneru. Střela RBS-70 je naváděná pomocí laserového paprsku, který vyzařuje odpalovací zařízení.

Cíl může být zaměřen vizuálně přes RBS-70, nebo pomocí radiolokátoru, ke kterému je systém připojen. Operátor zaměří na zadaný nebo zjištěný cíl a odpálí střelu. Na rozdíl od většiny prostředků musí operátor stále sledovat cíl, protože střela je až do okamžiku zásahu neustále vedena po laserovém paprsku k cíli, jde tedy o velmi podobný systém, který používají starší typy protitankových řízených střel.

Výhodou je, že takový systém je těžké rušit. Zásadní nevýhodou pak je, že operátor (střelec) musí manuálně držet cíl stále v zaměřovači. Zatímco u pomalých cílů, jako jsou tanky, to je možné, u rychlých, malých a manévrujících cílů, to je samozřejmě mnohem, mnohem náročnější. A ačkoli nejmodernější verze RBS-70NG se s touto zásadní nevýhodou snaží bojovat zvýšeným procentem automatiky, je otázkou, o kolik to efektivitu systému skutečně zvýší.

Jak dokázala válka na Ukrajině, dlouhá léta opomíjená protivzdušná obrana s krátkým dosahem je velmi důležitá, a to kvůli nebývalému rozšíření bojových dronů. Je proto pozoruhodné sledovat, jak náš jediný systém této kategorie hodnotí odborníci pověření dohledem na technické vybavení naší armády.

Vojenský technický ústav (VTÚ) je státní podnik, který udržuje a dále rozvíjí strategické know-how České republiky v oblasti obranného a bezpečnostního výzkumu a vývoje, mj. zbraní, munice, pozemní techniky, bezpilotních průzkumných prostředků, palubního vybavení letadel, prostředků radiotechnického a letištního technického zabezpečení, simulátorů, komunikačních systémů a s tím spojeného zkušebnictví, ověřování a certifikace. Tím vším VTÚ zastává výjimečnou roli v branněbezpečnostním prostředí.

V roce 2019 vydal VTÚPV (Vojenský technický ústav pozemního vojska, pozn. red.) studii „TANK - Rozvoj tankového vojska AČR po roce 2025“, kterou si u něj objednalo Ministerstvo obrany. Ve studii, která má i s přílohami přes 160 stran textu, analytici Vojenského technického ústavu hodnotí současný stav tankových vojsk u nás i ve světě, popisují moderní trendy a navrhují řešení pro AČR do budoucna.

Zabývají se však také návaznými problémy, jako jsou personální zabezpečení, vývoj a výroba, ale také bojová podpora tanků. Jednou z nejdůležitějších součástí dokumentu pak je část o protivzdušné obraně manévrujících jednotek. A právě v této části si švédský RBS-70 vysloužil zdrcující kritiku.

Jak se v textu uvádí „protiletadlový raketový komplet RBS-70 (zařazený do výzbroje AČR) je pro PVO malých manévrujících jednotek nedostatečný. Dá se s vysokou pravděpodobnosti konstatovat, že je prakticky neúčinný proti moderním prostředkům vzdušného napadení, které má možnost použít nebo používá možný protivník.“

To všechno: Zpráva výslovně uvádí, že i přes ujišťování, že RBS-70 je moderní protivzdušný komplet, ani ve spojení s radiolokátorem (typ nazvaný ReVIZOR) „není schopný“ zabezpečit protivzdušnou obranu malých obrněných jednotek.

Se závěry odborníků jsme seznámili společnost Saab. Ta konstatovala, že „s údajnou ‚neúčinností proti moderním prostředkům vzdušného napadení‘ musí nesouhlasit“.

Připomněla výhody systému RBS-70, kterými jsou například schopnost střely pronikat tvrdými či pancéřovanými cíli, nebo již zmíněná vysoká odolnost proti rušení. Upozorňuje také, že armáda v nejnovější generaci RBS-70NG používá střely BOLIDE a systémy automatického sledování cíle a automatického navedení střely.

V případě kritiky na mizernou mobilitu systému, který na rozdíl od klasických MANPADS systémů, jako je americký Stinger, nelze odpalovat z ramene, společnost Saab připomněla, že před nějakým časem představila svůj koncept MSHORAD (Mobile Short-Range Air Defence, pozn. red.) na platformě středního kolového obrněného vozidla 4×4 vyráběného českou společností SVOS.

Na tomto automobilu je umístěná věž s trojnásobným odpalovacím zařízení RBS-70, „považujeme to za dobrý příklad spolupráce mezi Saabem a českým obranným průmyslem“.

Nutno podotknout, že jeden z nejzásadnějších problémů, který zmiňují odborníci z Vojenského technického ústavu, tedy schopnost odpalovat v jednu chvíli pouze jednu raketu na jeden cíl, nebyla ani nyní vyřešena. Jak konstatuje sám Saab: „Tři odpalovací trubice zbraňové stanice systému MSHORAD zajišťují vyšší úroveň připravenosti k palbě, aniž by bylo nutné znovu nabíjet.“ Systém tedy má velmi zjednodušeně řečeno větší „zásobník“, ale nedokáže mířit na více cílů najednou. Není tedy těžké ho „zahltit“.

S tím, jak se české tankové vojsko omlazuje, modernizují se mechanizované prostředky 4. brigády rychlého nasazení a připravuje se obří nákup bojových vozidel pěchoty pro 7. mechanizovanou brigádu, tedy vyvstává otázka, zda RBS-70 nenahradit či nedoplnit – a případně čím.

Když už se do tohoto typu investovalo, tak by se v první řadě mělo Ministerstvo obrany jistě zajímat o výše zmíněný samohybný prostředek, který vznikl ve spolupráci SVOS a Saab. Přesunutí systémů RBS-70 na samohybný podvozek vyřeší alespoň malou část operačních problémů, které tento systém má.

Zároveň je však nutné se vrátit ke staré poučce z dob Československé lidové armády, a to že o nasycení bojiště protiletadlovými prostředky se musí postarat všechny jednotky od těch nejmenších (tedy od úrovně roty).

V této souvislosti je pozitivní zjištění, že podle kuloárních informací se na Ministerstvu obrany připravuje větší nákup skutečných MANPADS systémů, tedy prostředků, jako jsou americký Stinger nebo polský Pierun, který si získal oblibu v právě probíhající válce na Ukrajině. Na potvrzení tohoto nákupu si však budeme muset ještě počkat.

S novým silným protivníkem, kterým jsou desítky a stovky větších i menších ozbrojených dronů, kterými bude od nynějška disponovat prakticky každá armáda, bude nutné se poohlédnout po systému, který bude moci postupovat s mechanizovanými jednotkami a krýt je nejen před útočícími letouny, ale také střelami s plochou dráhou letu a v neposlední řadě proti eskadrám bojových dronů.

Už na konci 80. let se připravovala náhrada za muzejní 30milimetrový dvojkanón, slavnou „Ještěrku“ na podvozku pancéřované verze neméně legendární Pragy V3S. Spolupráce s Polskem na samohybných houfnicích Dana se promítla do programu Promet, který byl posléze domestikován do programů STROP a STROP II. Druhý zmíněný prostředek měl nést sovětský kanón 2A38 (známý ze systémů Tunguska) spolu s jednoduchými infračervenými protiletadlovými řízenými střelami Strela.

Rozpad Varšavské smlouvy a konec studené války znamenal pro oba programy červenou. Po rozpadu federace se na Slovensku ještě pokoušeli na projekt STROP navázat v rámci programu BRAMS, ale to už byla jen labutí píseň tohoto typu prostředků v našich armádách.

Zajímavostí přitom je, že čeští vývojáři navázali v téže době spolupráci se švýcarským výrobcem rychlopalných kanónů Oerklion a v projektu STYX si dali za cíl namontovat jeho 35milimetrový rychlopalný kanón na osvědčený podvozek Tatry 815, upravené podobně jako u dělostřeleckých houfnic DANA.

Tento program došel pouze do stadia vyhotovení modelu. V tomto kontextu ovšem není nezajímavé, že v současnosti nejmodernější prostředek tohoto typu, německo-švýcarský Skyranger, nese na kolovém podvozku obrněného transportéru Boxer právě tu věž, kterou měl nést systém STYX (resp. její moderní verzi). Dokonce i s původním 35milimetrovým kanónem, který nově dostal elektromagnetický programátor munice.

Alespoň na první pohled se tedy zdá, že česká armáda tak má možná umetenou cestičku k náhradě, nebo minimálně doplnění systémů RBS-70 a zavedení prvního skutečného protiletadlového systému ochrany proti dronům.