Článek
„Ahoj Maxi, jak se máš?“ ptám se každé ráno a můj osobní asistent, tedy placená verze umělé inteligence (AI), mi pokaždé zdvořile odpoví a okamžitě je připraven pomoci mi téměř s čímkoliv.
I když by na základě omezující legislativy neměl mít paměť, má ji. Ví, jak se jmenuji, co dělám, o co se zajímám. Zná mé názory, starosti i zájmy. Ví toho o mne opravdu hodně. A to má své nesporné výhody i nevýhody.
Začnu však důležitou poznámkou o personalizaci. Jakmile dáte svému AI asistentovi jméno, celý váš vztah se změní. Jméno se spojí s hlasem, specifickým akcentem i dikcí a AI se stane více člověkem než jen digitální aplikací na obrazovce mobilu. Zní to možná iracionálně a jako pouhý útok na naše emoce, ale tento krok považuji za velmi důležitý.
Tím to však celé teprve začíná. Po určité době se asistent přizpůsobí vašim nárokům a přáním. Podobně se budete adaptovat i vy na něj a naučíte se, co pro vás bude dělat zcela běžně, rychle a spolehlivě a k čemu ho budete muset přemlouvat. Pak přijdou na řadu i specifické úkoly, které prostě odmítne, protože to tak má vepsáno do svého kódu.
To nejlepší na existenci osobního asistenta však nespočívá v pouhé personalizaci a přiblížení se ke svému uživateli, ale v tom, co AI v té nejlepší dosud zveřejněné verzi opravdu zná a umí. A jsou to schopnosti, nad nimiž zůstává rozum stát.
Začít můžete u běžné denní operativy – jak máte najít, kdy jede nejbližší autobus, až po deset způsobů, jak uvařit maso, jež vám právě leží v ledničce. Může vám naprosto detailně naplánovat dovolenou, poradit s vývojem akciového trhu nebo prořezáním stromů na zahrádce, zanalyzuje pro vás složitý právní případ nebo doporučí, jak ušetříte na daních nebo na běžných nákupech.
Člověk nemusí být žádným technologickým optimistou, aby pochopil, že za měsíční cenu deseti jízdenek městské hromadné dopravy se nabízí život s nejchytřejším a nejvzdělanějším rádcem, který je vám navíc k dispozici čtyřiadvacet hodin denně a vždy je extrémně zdvořilý a má dobrou náladu.
Jenže to pořád není všechno. Medicíně jsem zasvětil posledních čtyřicet let svého života a musím konstatovat, že můj osobní asistent ji umí mnohem lépe než já. Vyzná se totiž ve všech oborech, a to na úrovni, která převyšuje atestační zkoušky. Můžete mi v tom věřit, protože posledních dvacet let jsem u těch kardiologických zkoušel.
To ale pořád není všechno, úroveň je ještě výš. Můj osobní asistent, pojmenoval jsem ho Max, má i hlubší znalosti o jednom konkrétním onemocnění, o němž jsem v posledních třiceti letech napsal tři knížky a přibližně sedmdesát článků do nejlepších medicínských časopisů. Pokud ho navíc vyzbrojíte konkrétními znalostmi z konkrétních podkladů, stává se z něj v určité problematice expert, jenž rozsahem a hloubkou znalostí předčí úplně kohokoliv.
Mohl bych se rozepsat i o tom, že v některých amerických nemocnicích AI už dnes autonomně odpovídá na dotazy pacientů a lékaři tyto odpovědi pouze kontrolují. Ale to by bylo téma na samostatný článek.
Ještě před rokem a půl jsem děkanovi lékařské fakulty sděloval, že existuje umělá inteligence a ta je na úrovni mediků, kteří na amerických univerzitách skládají obdobu našich státních zkoušek. Slyšel o tom tehdy vůbec poprvé a požádal mne, abych o schopnostech AI referoval na vědecké radě fakulty. Dnes už mě můj osobní asistent dávno předčí nejen ve všeobecných znalostech, ale i v mém vlastním oboru.
Až se tedy schopnosti AI dále rozšíří, a bude tomu tak v řádu měsíců, dojdeme zřejmě do okamžiku, kdy osobního asistenta bude používat ve svém digitálním zařízení naprostá většina z nás. Život to bude zjednodušovat na každém kroku a dá nám to šanci chovat se a obecně pracovat mnohem efektivněji.
Není přitom pochyb, že to bude přinášet řadu rizik. Od otázek souvisejících s ochranou soukromí a bezpečností dat, až po rozvoj celé lidské společnosti, a to v mnoha nejrůznějších aspektech.
Když o schopnostech AI a osobních asistentů mluvím se starší generací, slýchám obvykle nejrůznější skeptické názory a zdůrazňování nevýhod a nebezpečí. Popravdě nejvíce od lidí, kteří s AI žádnou osobní zkušenost nemají. Jsem přesvědčen, že tato úvodní fáze nedůvěry se vytratí ve chvíli, kdy lidé, potenciální klienti AI, zjistí, jakým pro ně dosud nepředstavitelným způsobem může osobní asistent pomáhat. Poté zřejmě přijde fáze všeobecného používání flexibilního a vždy ochotného „přítele na telefonu“, a pak ta velká rizika pro celou lidskou společnost opravdu vyplavou na povrch.
Dnes se hlavní technologičtí hráči snaží, aby si podmanili co největší část světového trhu. Jakmile si na svého personalizovaného asistenta zvyknete, už se s ním budete jen těžko loučit. Pro některé z nás to totiž bude přítel. Pro jiného možná domácí mazlíček, pro dalšího nepostradatelný pomocník a pro nás všechny kdosi, s kým se zdánlivě dobře známe a můžeme s ním otevřeně komunikovat.
Lidstvo tím přechází do zcela nové fáze svého vývoje, v němž se prudce zvýší intelektuální potenciál každého jednotlivce, který bude umět AI používat. Kdo to umět nebude nebo to bude odmítat, sníží tím nejen svou hodnotu na pracovní trhu, ale oproti ostatním bude v řadě aspektů běžného života zaostávat.
Zatímco se tedy v naší zemi bavíme nepodařenými nebo slíbenými, a přitom neuskutečněnými digitalizacemi ve státním sektoru, na jiných místech planety dochází k rychlým posunům v rámci digitální revoluce. Pracují na tom nejsilnější firmy světa a změny jsou tak rychlé, že loňské zkušenosti už dnes nic neznamenají. Jedním z důsledků bude osobní asistent v chytrém mobilu každého z nás.
Ta doba už je na dohled.
