Děti zaměstnanců firmy z Brna měly předčasné Vánoce. „Letěly“ do kosmu s NASA

Americké kosmické a raketové středisko (USSRC) ve městě Huntsville v Alabamě pod správou vládní agentury NASA každoročně pořádá výukový program Honeywell Leadership Challenge Academy (HLCA), v rámci kterého také organizuje takzvaný Space Camp pro vybrané studenty ze 45 světových zemí a 29 amerických států.

Účastníci ve zjednodušené a zkrácené podobě třeba procházejí částí astronautského výcviku nebo i činnostmi spojenými s lety do kosmu, a to od konstruování samotných lodí přes simulovaný raketový start až po výstup ze stanice a montáž ve stavu beztíže nebo procházku na Měsíci.

Ale i katastrofickými scénáři, které je mohou potkat, při nichž si na vlastní kůži zkouší, jak náročné je jejich řešení.

Americký dodavatel leteckých a vesmírných technologií Honeywell má své vývojové centrum i v Brně, a tak letos bylo mezi 237 studenty Space Campu také 12 středoškoláků z Česka. Mezi nimi také sourozenci Karolína a Dominik Klimentovi, kteří už v říjnu svůj takový předčasný vánoční dárek absolvovali. I když jeho přijetí bylo nejdřív dvojaké.

„Byli jsme nadšení, protože jsme v Americe ještě nikdy nebyli, takže nás nadchlo i to, že se podíváme na jiný kontinent. Ale zároveň jsme měli trochu obavy, protože jsme tam jeli sami,“ popsala Karolína v rozhovoru pro SZ Tech první reakce na to, když se o svém vybrání do kempu s bratrem dozvěděli.

„Nejdřív jsme tomu asi nemohli uvěřit, že takhle někam jedeme sami dva, protože úplně sami bez rodičů jsme nikde takhle dál ještě nebyli,“ dodává i Dominik. Rodiče jim uhradili letenky, zatímco Honeywell zaplatil náklady za kemp, ubytování a stravu.

Sourozenci Klimentovi se oba vešli do věkového limitu pro účast na Space Campu, který NASA stanovila na 16 až 18 let, ale také splnili další přísná kritéria této americké vesmírné agentury, a zčásti jim v tom pomohli právě i jejich rodiče, pro něž také bylo vyslání jejich dětí za oceán tak trochu zkouškou.

Otec dětí Aleš Kliment vede v brněnském Honeywellu týmy expertů na letecké, ale i vesmírné technologie, které se od samotného nápadu a vývoje přes následné patentování a certifikaci až do výroby a prodeje dostávají dva až pět let. Namátkou jde o dotykové kokpity, autopiloty či laserovou komunikaci mezi družicemi. Pro firmu i NASA má tak značný přínos.

Jeho dcera a syn ale museli prokázat vlastní motivaci a zájem o technologie v anglicky psaném dopise a doložit výsledky mimoškolních činností. Karolíně například prospělo, že se na gymnáziu specializuje na výpočetní techniku, a Dominikovi zase jeho zaměření na angličtinu nebo fakt, že byl vedoucím na táborech a zkušenosti s organizací má i ze školního senátu. Oběma potom už přímo na vesmírném kempu v Alabamě pomohlo, že měli z Česka podle svých slov lepší pracovní morálku.

„My jsme zvyklí pracovat i celý den. Vím, že Američané na to zvyklí nebyli, co jsme se tak dozvěděli. Takže pro nás program od rána do večera úplný problém nebyl,“ doplnila Karolína. „Obtížnější akorát bylo, že jsme si ráno brali všechny své věci, které jsme pak nosili celý den, protože na ubytování jsme se až do konce dne už nevrátili,“ dodal k náročnosti celého týdne Dominik.

Denní program Space Campu začínal budíčkem o půl sedmé ráno, což je brzy i na tuzemské tábory, a končil večerkou v deset večer, tedy už podobně jako v Česku. A různorodostí fyzicky i mentálně náročných činností NASA rozhodně nešetřila. K tomu studenty rozdělila do menších mezinárodních týmů, takže ani sourozenci Klimentovi nezůstali spolu, ale pracovali a své výsledky prezentovali s dětmi z celého světa.

„Několika kamarádkám, které jsem tam měla, se z toho udělalo až špatně,“ popsala Karolína jeden ze simulátorů, který středoškolákům dovolil na vlastní kůži prožít, jak na lidské tělo působí start raketoplánu. Technici je upoutali do vertikálních lehátek, a pak je roztočili rychlostí přibližně 100 kilometrů za hodinu, aby na ně působilo přetížení 3G, čili trojnásobek zemské gravitace.

„Ta lehátka byla i posunovací, takže jsme se občas také zvedali. A bylo to takové, že každá část těla byla třikrát těžší, a bylo tak těžší se pohybovat. Bylo to náročné,“ řekl svůj dojem i Dominik.

Čeští studenti si vyzkoušeli také to, jaká gravitace působí na Měsíci. V rámci „Moon Walku“ je upoutali na židli, která visela na pružinách a simulovala přibližně stejnou přitažlivost jako na přirozené družici Země.

Další ze simulátorů napodoboval výstup do kosmu. Dvojice studentů se vždy oblékla do modrých kombinéz a navrch i do skafandrů, načež ji technici připevnili na jeřáb. Na něm se vznesla do vzduchu, aby opravovala poruchu na modelu vesmírné stanice.

„Bylo v tom strašné teplo,“ popsal Dominik. „Pak nás umístili do postrojů, které pod sebe pouštěly vzduch, a tím pádem jsme měli nulové tření, takže jsme se mohli posouvat, jak jsme chtěli. To bylo v úvodu takové nepříjemné, ale nakonec si na to člověk zvykl, a potom, když se mohl posouvat s nulovým třením, jak chtěl, to bylo vlastně jednoduché a super zážitek,“ doplnil.

Další simulátor napodoboval, jaké to je, když se v kosmu něco nepovede, a to konkrétně, když se astronaut při výstupu nebo v raketoplánu dostane do volné rotace. Tentokrát byli studenti v sedačce uprostřed tří železných kruhů, které se roztočily nezávisle na sobě a napodobovaly jim nekontrolovaný pohyb. „To bylo jen asi půl minuty, takže to bylo celkem v pohodě. Akorát se pak člověku motala trochu hlava,“ doplnila Karolína s tím, že start rakety a 3G přetížení bylo horší.

Na Space Campu NASA mohli studenti usednout i do kokpitu stíhačky a učit se v trenažéru ovládat stroje F-18 od rolování po rampě, vzlétání a přistávání až po střílení na terč. To obzvlášť bavilo Dominika, který se podle svých slov chtěl stát pilotem, ale na vysokou školu plánuje spíš nastoupit do oboru ČVUT řízení letového provozu.

Poté, co se naučili stíhačky ovládat, měli studenti jako jednu z misí také naplánovat samotnou akci. A to od samotného koupení strojů a výbavy s daným rozpočtem po rozdělení rolí a jejich konečné nasazení.

Mezi dalšími misemi, které studenti na vesmírném táboře absolvovali, také bylo, jak ve skupině řešit katastrofu typu zemětřesení nebo tornádo. V krizových scénářích se vždy spojily dvě skupiny po 15 lidech, rozřadily se do podskupin – jako třeba na záchranný systém nebo logistiku, a v rámci těch si středoškoláci rozdělili pozice a role.

„Celá mise měla za cíl nám ukázat, jak je vlastně těžké všechny ty složky dostat na místo katastrofy a jak dlouho to trvá. Když jsme si třeba pro zraněné zavolali deset sanitek, tak než se to dostalo přes celé vedení toho zásahu, zpátky zase k nám, abychom je mohli poslat, tak to trvalo třeba deset nebo 15 minut, než se to všechno zkombinovalo,“ popsal tento bod programu Dominik. Nikomu se prý včas situaci vyřešit nepodařilo.

Stejně tak děti simulovaly i přistání raketoplánu v případě, že nemá třeba funkční motor a za tohoto volného přistání ještě řešily další problémy jako ztrátu tlaku, přehřátí a další. U tohoto úkolu se jim už uspět povedlo. A podobně si prošly také „běžným“ životem na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), kde však kromě pokusů také řešily náhlé poruchy jako únik kyslíku, problém s filtrací vody nebo ztrátu komunikace se Zemí.

Jako o něco méně náročné tak už mohly působit aktivity jako stavění modelu rakety od lepení motorů k trupu a upevňování padáků přes sestavení čidla na 3D tiskárně a jeho instalaci do lodi až k programování systému v jazyce Python.

Studenti byli také na přednášce skutečného astronauta Roberta „Hoota“ Gibsona a sami si také vyzkoušeli vlastní prezentační schopnosti. Dostali půlhodiny na přípravu pětiminutové řeči na libovolné téma, která měla zaujmout, pobavit i zapojit celé publikum. Jako už taková odměna pak asi byly činnosti jako komentovaná prohlídka muzea, planetária, lezení na stěnu, volný pád anebo hromadné týmové hry.

„Plnili jsme různé výzvy v neznámém prostředí v mezinárodních týmech. Bylo to náročné, ale úžasné, rozhodně to byla skvělá zkušenost a mám v plánu se dále rozvíjet v tomto oboru,“ shrnuje svou účast sedmnáctiletá Karolína Klimentová.

„Dcera se vrátila naprosto nadšená a vidím posun v jejích schopnostech, jak přistupovat k řešení nezvyklých situací a problémů. Už se těším, až ji budu potkávat v prostorech naší firmy, jak se zapojuje do našich vývojových projektů,“ dodává její otec Aleš Kliment.

Honeywell v Česku provozuje jedno ze svých největších výzkumných a vývojových center na světě. Kromě leteckých technologií se zde navrhují i klíčové součásti raket a družic. Právě laserová navigace zajišťující jejich přesnou vzájemnou polohu takto už příští rok poletí v rámci mise Proba-3 ke Slunci, kde jimi vybavené satelity budou zkoumat solární koronu. Na takových zařízeních v Brně pracuje skoro tisíc inženýrů a vědců. Jejich děti tak účastí na vesmírném kempu měly příležitost udělat první krok k podobné kariéře.

„V poslední době se hodně diskutuje, jak zajistit budoucí konkurenceschopnost české ekonomiky a uplatnit se v odvětvích s přidanou hodnotou. Jedna z cest je dál rozvíjet know-how v tradičním českém odvětví letectví a kosmonautiky,“ dodává Michal Závišek, generální manažer Honeywell Technology Solutions Česká republika.

„K tomu potřebujeme vychovat další generace, a začít musíme tím, že u nich vzbudíme zájem o obor,“ dodává s odkazem na kemp.