Rusové se naučili čelit moderním zbraním, které získala Ukrajina ze Západu

Ruská armáda od invaze v roce 2022 v boji s papírově výrazně slabším protivníkem přišla o značnou část své pověsti. To ovšem neznamená, že by byla ve všech svých činnostech podprůměrná či ještě horší.

V řadě ohledů se dokázali ruští velitelé i vojáci z vývoje posledních měsíců přiučit. A dnes si díky tomu zvládnou poradit i se zbraněmi z ukrajinského arzenálu, které se zprvu zdály prakticky nezastavitelné. K tomuto závěru došli autoři zatím nejpodrobnější veřejně dostupné analýzy vývoje ruské vojenské taktiky během bojů na Ukrajině.

Část jejich závěrů, včetně vývoje změn v nasazení pěchoty a asi nejdůležitější ruské zbraně, dělostřelectva, jsme popisovali v prvním díle textu. Druhý se bude věnovat použití obrněnců na ruské zbraně a pak specializovanějším činnostem, jako je boj proti dronům či střelám ze systémů HIMARS.

Ruské využití obrněné techniky se v průběhu války zásadně změnilo. Původně ruská armáda spoléhala na mechanizované jednotky (v prvním dílu zmíněná „taktická uskupení“), které s pomocí obrněné techniky měly prorážet ukrajinskou obranu.

Ovšem po masivních ztrátách techniky Rusové přešli k používání tanků při průlomech pouze v případech, kdy k tomu byly příznivé podmínky. A v současné době se tanky v této roli používají pouze výjimečně. Zničení ruské brigády námořní pěchoty u Vuhledaru při pokusu o takový obrněný průlom ukazuje proč.

Místo toho se tanky podle autorů analýzy nasazují v zásadě třemi různými způsoby. V prvním se v podstatě používají jako náhrada dělostřelectva; střílí tedy na cíle relativně vzdálené, řádově ovšem stále jednotky kilometrů. To se týká především méně exponovaných částí fronty, kde ruské síly nemají dostatek běžných houfnic, minometů a dalších zbraní.

Tanky nejsou k dělostřelecké roli přímo určeny, nemají zaměřovače, které by jim umožnily přesně mířit na vzdálenosti větší než zhruba 2-4 kilometry (záleží pochopitelně na typu). Nějaké dělo je ovšem lepší než žádné. Navíc dnes je možné do jisté mířit i na větší vzdálenost, třeba s pomocí dronů. Tanky díky své pohyblivosti a pancéřové ochraně mají větší šanci přežít odvetnou palbu.

Další možností je využít je jako mobilního děla pro podporu pěchoty. Tanky v takovém případě nevedou průlom. Místo toho ostřelují ukrajinské jednotky a jejich postavení ze vzdáleností ideálně kolem dvou kilometrů zpoza pozic ruské pěchoty.

Na dva kilometry většina ukrajinských protitankových střel dokáže stroje jen těžko zaměřit (o tom dále), zároveň ovšem pro zaměřovače tanků jde o vzdálenost přijatelnou. I dnes zastaralé tanky jako T-55 mají dobrou šanci zasáhnout třeba ukrajinské opevnění či budovu, kterou ukrajinská pěchota využívá k obraně.

Třetí časté využití jsou „palebné přepady“. To jednoduše znamená, že tank se přiblíží k ukrajinským pozicím, vypálí co nejrychleji co největší počet střel a zase se stáhne. V podobných případech je důležité načasování akce a Rusové je neprovádí jen tak nahodile.

Využívají například chvil, kdy se na ukrajinské linii mění mužstvo, tedy během rotace jedné jednotky za druhou. Pěchota pak zákonitě musí opustit zákopy a bunkry, ve kterých je před střelbou obvykle v bezpečí. Ukrajinci o riziku pochopitelně vědí, a tak provádí výměny často v noci, takže ruské síly k přepadům nasazují hlavně modernější tanky s nočním viděním (T80BV).

Při přepadech i přímé střelbě na ukrajinské pozice posádky ruských tanků číhá velké nebezpečí v podobě protitankových střel, jako jsou známé Javeliny. Rusové proto provedli několik úprav, které snižují účinnost těchto zbraní.

Zaprvé vybavují vozidla (a také obranné pozice nebo přímo jednotlivé vojáky) „tepelným maskováním“. To v podstatě znamená, že je zakrývají látkami, které mají izolační vlastnosti. Stejně, jako když vám je nasadí záchranář, i v tomto případě je cílem zabránit úniku tepla. Jenomže nejde o to, aby se posádky zahřály, ale aby například Javeliny, které se navádí právě na teplo produkované cílem, neměly na co zaměřit.

K ukrajinským pozicím se také přibližují ve vhodnou denní dobu, a to obvykle buď za soumraku, nebo za úsvitu. V těchto částech dne bývá rozdíl teplot mezi vozidly a okolím nejmenší. V noci tanky chladnou rychleji, ve dne na slunci se zase ohřívají více než třeba stromy či jiná vegetace.

Ve výsledku těmito způsoby může dojít ke snížení pravděpodobnosti zásahu hned několika typy protitankových střel. Ruské tanky se ani v „teplotním maskováním“ tak nemohou rozhodně na bojišti pohybovat volně, ale pokud si dokážou udržet určitý odstup od ukrajinských pozic a dodržovat další základní opatření (nestát na jednom místě příliš dlouho, pokud se objeví dron, například), tak jsou ve vzdálenostech zhruba 1,5 a více kilometrů od ukrajinských pozic v relativním bezpečí, tvrdí autoři zprávy na základě sebraných informací.

Pochopitelně, ne vždy to stačí. Například ve městech je těžké udržet si podobný odstup. Zároveň jsou tanky při bojích ve městech až překvapivě užitečné. Protivník totiž často může zaujmout pevné pozice, které pěchota prostě nedokáže zničit, a dělostřelectvo nemůže jednoduše zasáhnout (protože jsou třeba kryté jinými budovami proti střelbě obloukem). Tanky podobné taktické problémy mohou „vyřešit“. Těžko ovšem předpokládat, že protivník zdvořile ustoupí na dva kilometry.

Mimochodem, v těchto situacích ruské síly údajně často nasazují starší typy tanků. Lepší vybavení, třeba optika či noční vidění, modernějších typů jim ve městě nedává žádnou velkou výhodu. A ztráta nových strojů je citelnější.

Souboje přímo mezi tanky jsou poměrně vzácné. Obvykle jde přitom o souboje na vzdálenost do jednoho kilometru (ve městech třeba jen na desítky metrů), kde hraje velkou roli překvapení. I tak je údajně poměrně těžké vyřadit ruské tanky jediným zásahem. Velkou roli v tom hraje, a to především díky na pancíř montovaným blokům tzv. reaktivního pancéřování, které je v ruské (ale i ukrajinské) armádě velmi rozšířené.

Nejlepší šanci na zničení prvním úderem dává zásah mezi věz a trup tanku. Jinak ruské tanky mohou často přečkat i několik zásahů bez zjevné úhony. Oblíbenou taktikou je tam mířit na pásy a kola. Pokud dojde ke znehybnění stroj, posádka ho většinou opustí. Je totiž pouze otázkou času, než se na tento cíl zaměří děla protivníka.

O poškozené tanky či jinou techniku v území nikoho se často vedou šarvátky a boje. Obě strany by se jich rády zmocnily. Ale nestává se příliš často, že by vítěz mohl techniku odvézt z bojiště. Protistrana ji, pokud může, raději zničí dělostřeleckou palbou. A protože ruská armáda má v dělostřelectvu stále převahu, Ukrajinci se takto poničených ruských tanků zmocní dnes údajně pouze výjimečně.

Ruská armáda se zlepšila poměrně výrazně i ve vedení elektronického boje a také v oblasti protivzdušné obrany.

V obou oblastech má Rusko výrazně větší zdroje a možnosti než Ukrajina, a tak se jeho neúspěchy v prvních dnech a týdnech po invazi z února 2022 přičítají hlavně špatnému plánování. Postupně ovšem dokázaly ruské síly uzavřít nebe nad frontou jako pro ukrajinská letadla, tak i větší drony. Proto se například ty Bayraktary, které Ukrajině zbyly, dnes omezují hlavně na průzkum s pomocí svých kamer z bezpečí na vlastní straně fronty.

Co se týče elektronického boje, jeho nejdůležitější součástí je na Ukrajině rušení protivníkových elektromagnetických signálů. Teoreticky by mělo být možné v podstatě „zašumět“ velkou část spektra, takže by na frontě v jejím okolí nefungovala například satelitní navigace či mobilní signál. Ve skutečnosti k takovým plošným opatřením ruské síly až na výjimky nesahají. Patrně proto, že samy tyto frekvence potřebují.

Na druhou stranu, situace bývá nepředvídatelná, a v některých chvílích k podobnému rušením na jednotlivých úsecích může docházet. Vojáci a velitelé tak nemohou spoléhat na to, že signál bude k dispozici vždy, když potřebují.

Ruské jednotky pro vedení elektronického boje se ovšem v hlavní míře soustředí na boj proti dronům. Je to pochopitelné, protože tyto stroje jsou dnes prakticky nepostradatelné: více než 70 procent cílů ukrajinského dělostřelectva totiž údajně odhalí právě tyto malé létající stroje.

K boji proti nim se používají různé nástroje, od velkých rušiček až po „protidronové pušky“ (hodně zjednodušeně řečeno rafinované přenosné rušičky). Ukrajinské drony nad bojištěm tak mívají velmi krátký život, hlavně pokud jde o drony komerční, jejichž přítomnost lze těžko utajit a nejsou odolné proti rušení. Podle autorů ukrajinské síly měsíčně přijdou o 10 tisíc těchto létajících strojů, tedy více než 300 denně!

Ruská armáda také nemá špatné odborníky v oblasti dešifrování protivníkovy komunikace. Ukrajinští důstojníci pro autory zprávy vzpomněli na příležitost, kdy ruské velitelství preventivně varovalo své jednotky před dělostřeleckým úderem hned poté, co Ukrajinci své velení vysílačkou požádaly své houfnice o pomoc. Přestože Ukrajinci se domlouvali s pomocí vysílaček Motorola s 256bitovým šifrováním; Rusové byli schopni zachytit a dešifrovat tyto přenosy prakticky v reálném čase. Není to zjevně pravidlem vždy a všude, zjevně se to ovšem stává.

Ruské letectvo hrálo zatím v konfliktu poměrně malou roli. Ukrajinská protivzdušná obrana ho dokázala držet do značné míry ze hry. Od letošního jara přišlo ovšem s poměrně významnou inovací v podobě klouzavých pum s doletem několika desítek kilometrů, které začalo používat ve větším měřítku.

O této pro Ukrajinu nepříjemné novince jsme ovšem již psali podrobněji. Nyní se tedy zaměřme na zbraň, ve kterém byla minimálně na papíře ruská armáda dlouhodobě snad ještě silnější než v letectvu: protivzdušnou obranu.

Jak jsme už uváděli, na začátku války ruské jednotky nedokázaly ubránit nebe ani proti pomalým a velkým dronům typu Bayraktar. Jak se ovšem linie stabilizovaly, situace se z ruského hlediska vylepšila. Ruské obrany a další systémy protivzdušné obrany se rozmístily prakticky po celé délce fronty a spolu s ruskými stíhači dokázali ukrajinská letadla udržet v uctivé vzdálenosti (s výjimkou nepřesného metání neřízených střel obloukem, které používají obě strany).

Podle zdrojů autorů zprávy se ruským raketovým střelcům podařilo jednom případě zasáhnout neuvedený ukrajinský stroj na vzdálenost 150 kilometrů, i když ten se pohyboval jen zhruba 15 metrů nad zemí. Snad ještě nebezpečnější jsou pro ukrajinské piloty ruské stroje Su-35 se střelami dlouhého doletu R-37. V jednom případě údajně ruský stíhač dokázal zasáhnout ukrajinského protivníka na vzdálenost 177 kilometrů.

I když proti ukrajinskému letectvu si ruská obrana tedy vedla dobře, v létě 2022 přišel šok v podobě systémů HIMARS. Moderní ruské systémy jako S-400 či Pancir by měly být schopné tyto střely zasáhnout. Ovšem v prvních týdnech od jejich nasazení se objevila řada videí, která dokumentovala ruské neúspěchy v této disciplíně.

Střely GMLRS dokázaly opakovaně a přesně zasahovat i pečlivě strážené cíle jako třeba Antonovský most u Chersonu. Přestože proti tak pevným objektům vlastně nejsou určeny a mají na jejich zničení malou nálož, zásahů bylo nakonec tolik, že most byl vyřazen z provozu. Podobně špatně se vedlo i systémům, které měly chránit muniční sklady či velitelská stanoviště.

Ruské síly se ovšem poučily. Kde to bylo možné, vhodné cíle přesunuly dále od fronty, nebo třeba do bunkrů, které tyto relativně lehké střely nemohou zasáhnout. Změnily i svou koncepci protivzdušné obrany.

Místo, aby Rusové měli různé raketové systémy a radary rozmístěné víceméně rovnoměrně po celé frontě, soustředili je kolem důležitých objektů a možných cílů. Obrana je možná statičtější, ale zároveň může být mnohem lépe propojená a organizovaná. Například i posádky systémů, které mají jen malý dosah, dnes včas dostávají údaje od velkých radarů s velkým dosahem. Což jim dává možnost se připravit a lépe reagovat, když se protivníkovy zbraně skutečně dostanou na jejich dostřel.

Ukrajinské zdroje autorů zprávy tak uvádí, že ruská obrana si vede relativně dobře i proti zbraním, které pro ni představovaly neřešitelný problém. Rusové například v současnosti zřejmě sestřelují většinu střel HARM. Což je speciální munice určená k ničení protivzdušné obrany, hlavně radarů protivníka. Protivzdušná obrana tak zvládá zřejmě do značné míry ničit zbraně, které by ji mohly oslabit.

Díky tomu si zachovává vlastní sílu a může zasahovat i proti jiným cílům. Ukrajinské zdroje autorů tak odhadují, že Rusové sestřelují „významnou část“ střel GMLRS ze systémů HIMARS a M270. Jak přesně velkou část, nelze prý jednoznačně říci, protože úspěšnost ruské obrany se hodně liší podle cíle, počtu vypálených střel atp. Nepochybně by nějaké průměrné číslo šlo uvést, ale Ukrajinci ho uvést nechtějí, ať už z vojenských nebo propagandistických důvodů.

Ruská armáda se tedy nepochybně učí a v řadě činností se zlepšuje. Neplatí to ovšem ve všem a všude. Kremelské síly zjevně mají k dispozici schopné specialisty třeba v oblasti elektronického boje či protivzdušné obrany. Ti mají ve válce dostatek příležitostí učit se a zlepšovat. V některých oblastech se v těchto ohledech ukrajinská armáda té ruské zřejmě nebude moci rovnat, protože nemá stejné lidské zdroje a tolik času.

Ovšem většina ruských vojáků – a většinu každé armády tvoří pěchota – tuto možnost de facto nedostanou. Mají pouze plnit rozkazy, dostanou pouze mizerný výcvik a v řadě případů se od nich vlastně ani neočekává, že by přečkali první nasazení (viz první díl). Kvalitních jednotek je málo a jsou obvykle specializované na určité úkoly.

I to přispívá k tomu, že i po roce sporadických úspěchů ruská armáda podle autorů zprávy reaguje na nové situace pomalu a málo pružně. Trvá jí, než si zvykne na novou situaci či zbraně protivníka. Lépe se jí daří také v situaci, kdy je fronta poměrně stálá a je možné postupovat pomalu a metodiky – ideálně za pomoci nepřetržité dělostřelecké palby. V tomto ohledu zatím rok války nic nezměnil.

Konec druhého, závěrečného dílu. První najdete zde.