TechMIX: Starlink i kamikadze drony. Ukrajina nasazuje západní techniku

Začneme u internetového připojení. Jak jsme psali v březnu, Elon Musk tentokrát nepřeháněl a satelity Starlink skutečně Ukrajině pomáhají. Na začátku května se pak objevily nové údaje z ukrajinských vládních zdrojů, podle kterých má Starlink na Ukrajině okolo 150 tisíc denních uživatelů.

Rozšíření Starlinku není rozhodně dílem pouze Elona Muska. Starlink se stal zjevně součástí americké vládní pomoci Ukrajině a primárně našel využití v ukrajinské armádě, v menší míře i mezi civilisty. SpaceX pro použití v zemi odblokoval i některé nestandardní funkce, včetně možnosti připojení z libovolného místa (tedy mimo nahlášenou adresu uživatele) a také z pohybujícího se vozidla.

A jak se daří Starlinku jinde? Musk v únoru uvedl, že firma prodala více než 250 tisíc antén. Když pomineme Ukrajinu, kde je Starlink zdarma, nestala se zatím tato služba zrovna globálním hitem. Pohled do statistik bezpečnostní společnosti Cloudflare ukazuje, že drtivá většina (cca 90 procent) uživatelů je soustředěna na severoamerický kontinent. Pouze dvě procenta uživatelů jsou zatím ze zemí třetího světa.

Není to pouze tím, že 110 dolarů za měsíc (135 dolarů, pokud chcete s anténou výrazně „hýbat“, tedy používat ji mimo nahlášenou adresu) není málo. Spouštění Starlinku v řadě méně vyspělých zemí světa také vázne. V Indii, která měla být velikým trhem, služba zatím nemá licenci od telekomunikačního úřadu.

Zlí jazykové tvrdí, že indické státní orgány nechtějí pustit na trh konkurenci indickým poskytovatelům internetového připojení, ale to lze samozřejmě jen těžko dokázat. Z nejasných příčin se odsunulo spuštění Starlinku v JAR, která měla být dalším zajímavým odbytištěm.

U technologických novinek často nezávisí jen na tom, jak jsou (ne)podařené, ale i na řadě mnohem všednějších faktorů. Ve válce – která se někdy označuje za „matku pokroku“ – to ovšem tak neplatí, tam mají novinky cestu umetenou. A netýká se to jen Starlinku.

Na ukrajinské frontě se v posledních týdnech odehrála řada „premiér“. Ukrajinská strana se snaží co nejrychleji zmenšit své zaostávání v těžké technice, a do boje tak rychle nasazuje vše, co jí Západ poskytne.

Na frontu se tak podle svědectví českých reportérů rychle dostaly české samohybné houfnice DANA. Objevily se také první záběry z nasazení amerických houfnic M777, které by mohly ukrajinskému dělostřelectvu poskytnout nad invazními silami důležitou výhodu až o 10 kilometrů delšího dostřelu.

Nad Donbasem byly také nasazeny první malé „kamikadze drony“ Switchblade 300 (link na video sem nedávám, protože přímo ukazuje smrt zasažených ruských vojáků).

Klíčovým aspektem rusko-ukrajinské války se ovšem nezdá být ani jeden z těchto typů zbraní sám o sobě, ale jejich kombinace: tedy nasazení dělostřelectva a dronů najednou.

Zkraje invaze se (i v TechMIXu) hodně mluvilo o roli bezpilotních letounů Bayraktar, které zjevně celkem beztrestně napadaly ruské konvoje směřující ke Kyjevu a další cíle první fáze války. V posledních několika týdnech ovšem Ukrajina v podstatě přestala záběry z Bayraktarů ukazovat.

Podle některých komentátorů a analytiků to naznačuje, že Rusko po koncentraci bojů do prostoru Donbasu lépe chrání vzdušný prostor nad svými silami. Relativně pomalé, velké a bezbranné turecké drony, o kterých se od začátku říkalo, že nejsou určeny pro boj v oblastech s aktivní protivzdušnou obranou, v takovém prostředí zřejmě nejsou příliš účinné.

Ale i přesto, že Ukrajina ani Rusko nemají na obloze úplnou převahu, smrt na bojišti obvykle přichází shora. Drtivou většinu ztrát má totiž podle svědectví a zatím nepřesných statistik z fronty na svědomí dělostřelectvo všeho druhu.

Očima dělostřelců jsou ve stále větší míře právě drony. V podstatě plní stejnou roli jako pozorovací balony v první světové válce: Poskytují pohled do týlu nepřítele a umožňují řídit a korigovat palbu.

Důležitost upoutaných pozorovacích balonů byla tak veliká, že tyto snadné terče nepřátelského letectva používaly velké armády i v meziválečném období – a v SSSR ještě během 2. světové války.

I Československo mělo až do roku 1939 několik „balonových rot“ se stroji plněnými vodíkem, které byly přiděleny k oddílům dělostřelectva. Jak dlouho by vydržely v případném skutečném střetu s Německem, ani nechci odhadovat…

Pro dělostřelecké pozorovatele je dnes ovšem létání nad ukrajinským bojištěm výrazně bezpečnější, než bylo pro posádky pozorovacích balonů před sto lety. Obě strany hojně využívají levné, často volně prodejné drony, které hlídají oblohu a označují cíle pro dělostřelectvo. Samotní operátoři jsou tedy v relativním bezpečí – na rozdíl od jejich cílů.

Používané drony mohou být různé a s různými schopnostmi. V některých případech se může jednat o komerčně dostupné modely s malým dosahem, které poskytují pouze pohled na protivníka. Takovou techniku využívají (a zřejmě ve zvyšující se míře) obě strany, a to už od začátku bojů na Ukrajině v roce 2014.

Možná pro někoho překvapivě tím vynikala hlavně ruská strana. Její preferovanou taktikou bylo držet si ukrajinské jednotky „od těla“ a s pomocí bezpilotních letounů, dělostřeleckých radarů a dalších prostředků sledovat pohyb ukrajinských jednotek za hranicí viditelnosti. Rusko tak při mnoha příležitostech úspěšně zastavilo ukrajinské operace na jejich samém počátku bez velkých vlastních ztrát. Odhaduje se, že během předchozích bojů na Donbasu Ukrajina utrpěla 80 % ztrát v důsledku dělostřelecké palby.

Rusko přitom nespoléhalo na nějaké technologicky převratné či úžasné vybavení. Hlavní devízou ruského průzkumu byla rychlá reakce. Ruský dron na obloze podle svědectví ukrajinských vojáků z konfliktu v roce 2014 znamenal, že doslova během několika málo minut může přijít dělostřelecký úder.

Stejnou taktiku používá Rusko samozřejmě i dnes. Snaží se rozdrtit obranné pozice protivníka masovým nasazením dělostřelectva a případné protiútoky zastavit s pomocí raketometů, děl – a samozřejmě i dronů.

Invazní síly stále nemají k dispozici úplně špičkové stroje, i když Moskva do rozvoje své flotily bezpilotních letounů poměrně mohutně investovala. Ale každá dělostřelecká baterie je zřejmě vybavena drony Orlan-10, které úlohu průzkumného prostředku dokážou více než adekvátně zastat.

Orlan je vlastně velký „model“ o hmotnosti zhruba 15 kilogramů s konstrukcí z kompozitů, které na radaru nijak nevynikají (stealth ovšem rozhodně není, jen je malý a nekovový). Stroj je vybaven malým pístovým motorem s výkonem 0,75 kilowattu a má nad bojištěm údajně výdrž zhruba 16 hodin.

Jak ukázala obrazová dokumentace ze současného konfliktu, konstrukce těchto ruských dronů není nijak pokročilá. Některé používaly jako palivovou nádrž PET lahev a byly vybaveny běžně dostupnou zrcadlovkou Canon (s tlačítkem zakrytým páskou, aby se fotoaparát nepřepnul do jiného režimu). To by mohlo vysvětlovat, proč podle neověřených informací z bojiště mají drony Orlan poměrně špatný obraz. Mohou bezpečně zachytit tanky, ale nikoliv malé skupinky vojáků nebo jednotlivce.

Orlany nemají žádnou výzbroj, pohybují se pomalu, rychlostmi kolem 100 km/h (maximální je 150 km/h) ve výškách kolem 1–1,5 kilometru, a to často údajně ve skupinách. Nasazovány bývají po trojicích: Dva stroje, každý často s jiným vybavením, mají průzkumné úkoly, třetí pak slouží jako komunikační stanice a „extender“, který zlepšuje spojení mezi operátory a dvěma zbylými Orlany.

Podle zveřejňovaných záběrů ruské síly poměrně často využívají jiné důležité schopnosti Orlanů (a dalších specializovaných dronů) – totiž schopnosti „značkovat“ cíle laserovými paprsky. Rusko sice nejspíš nemá velké zásoby laserem naváděných leteckých či vrtulníkových střel, běžně ovšem používá k ničení důležitých cílů laserem naváděné dělostřelecké granáty a cíl označují velmi často právě drony.

Nevíme, kolik Orlanů Rusko vyrobilo, možná něco přes tisíc, možná přes dva tisíce. Rozhodně však jejich výroba není přehnaně náročná. Samozřejmě je otázkou, zda dokáže nahradit současné ztráty.

Ukrajina by na poli bezpilotních prostředků mohla mít v dohledné době potenciálně důležitou výhodu. Především USA totiž slibují navýšit dodávky „kamikadze dronů“, včetně typů schopných ničit obrněné cíle. Pokud jich budou mít obránci k dispozici dost, ruské invazní síly budou stát před těžkou volbou: rozptýlit se, nebo se držet pohromadě?

V prvním případě budou méně zranitelné dělostřelectvem. Na druhou stranu, pokud budou ruské síly rozptýlené, těžko se budou moci ubránit před útočnými drony. K tomu je totiž zapotřebí specializovaných prostředků protivzdušné obrany – a ty nemohou stát u každého jednoho tanku nebo obrněného vozidla.

Pokročilé „kamikadze“ drony typu Switchblade také mohou působit ve dvojí roli: jako pozorovací stroje i jako řízená munice. USA evidentně drony Switchblade upravují podle požadavků a bojových zkušeností ukrajinské strany do podoby nazvané Phoenix Ghost, ale přesná povaha úprav je utajována a kupodivu se americkým médiím ještě nikdo z představitelů amerického ministerstva obrany s podrobnostmi nesvěřil.

Vyšší dodávky „kamikadze dronů“ by také mohly pomoci vyřešit jinou ukrajinskou potíž. Reálnou hrozbou příštích týdnů je totiž nedostatek jiných osvědčených bojových prostředků, třeba protitankových střel Javelin. Západní armády takových zbraní neměly na skladě neomezené množství a řada západních představitelů oficiálně či neoficiálně přiznala, že jejich zásoby jsou vyčerpány.

Náběh výroby může přitom v některých případech trvat. Například Stinger, protiletadlovou raketu odpalovanou z ramene, známou ze sovětské války v Afghánistánu, Pentagon nekoupil již téměř 20 let. Výrobce, společnost Raytheon, proto tvrdí, že obnova výroby bude složitá a potřebuje čas na přepracování některých komponentů a také systému navádění střely.

Stingery tedy momentálně nekoupíte. Existuje ale spousta jiných věcí, které si ukrajinská armáda koupit může – a vy jí v tom můžete pomoci.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.