Článek
Ani zoomu už se nedá věřit
Poslední dva týdny prožívala americká veřejnost soudní proces s Kylem Rittenhousem, který byl obviněn mimo jiné z vraždy, zabití a ohrožení bezpečnosti během nepokojů v srpnu 2020. Ostře sledovaný spor měl hodně úrovní, které jsou obtížné na pochopení i pro Američany, natož pro nás za oceánem, v zemi se zcela odlišným vnímáním zbraní. Rozhodně se tu tedy nechci pouštět do analýz legálních souvislostí zprošťujícího rozsudku. Zastavím se ale u jednoho momentu, který se podstatným způsobem týká techniky.
V jednu chvíli se obhajoba pokusila tvrdit, že zoomování na iPadu používá „lágoritmy umělé inteligence“ (sic!). Někdo – zřejmě soudní zapisovatelka – se zeptala na ono divné slovo „lawgorithm“, a obhájce připustil, že „tomu také nerozumí“. Jistě měl na mysli „algoritmy“. Trval ale každopádně na tom, že iPad při přiblížení neukazuje „skutečné zvětšené video“, ale „co si program Apple myslí, že tam je“.
Zástupce obžaloby na to reagoval tím, že funkci „pinch-to-zoom“ přirovnal k lupě: „Když pomocí lupy zvětšujete slova na papíře nebo fotografii, lupa ten obraz nijak nemění. A stejné je to s funkcí zoom. Nemění slova, nemění pixely. Jen je činí snáze viditelnými.“ Soudce uznal, že tématu rozumí „méně než kdokoli v místnosti,“ ale dodal, že by obžaloba měla najít experta, který potvrdí, že při zvětšování obrazu nedošlo k přidání informace, která tam předtím nebyla.
Především je potřeba říci, že sledování této výměny je vyčerpávající pro kohokoli, kdo tomuto tématu alespoň trochu rozumí, a naprosto zmatečné pro kohokoli, kdo technologiím nerozumí. Jenže právě v takových momentech se někdy i díky následné medializaci utváří veřejné porozumění nové realitě. Proto chci při této příležitosti upozornit na to, že takové věci se budou dít stále častěji.
Bez ohledu na konkrétní případ – kde se opravdu nezdá, že by při zoomování docházelo k nějakému „umělému přidávání“ – je totiž pravda, že zoom už není neutrální technologie. Dříve jsme se smáli tomu, že televizní detektivové umí zázračně přiblížit a počítačově „vylepšit“ obrázek a najít v něm detaily, které tam původně nebyly. Realita ale tuto filmařskou fantazii dohání. Asi nejznámějším příkladem je letošní práce týmu vývojářů z Googlu, kteří ukázali novou metodu pro vylepšování rozlišení obrazu.
Ukázka „přidávání pixelů“ pomocí strojového učeníVideo: Google AI Blog
Jejich přístup využívá strojového učení k tomu, že do obrazu s nízkým rozlišením dodá informace, které tam předtím nebyly. A protože tam nebyly, tak si je neuronová síť skutečně cucá z prstu. Respektive z ohromné databáze milionů obrázků, na kterých se síť vytrénovala. Technika se částečně podobá „pěstování“ obličejů známé jako StyleGAN, která tvoří neexistující obličeje (libovolné množství příkladů najdete na thispersondoesnotexist.com).
Výsledky jsou velmi realistické a vizuálně přesvědčivé. Což je samozřejmě ohromný úspěch, ale pro „nezpochybnitelnost obrazu“ je to špatná zpráva. Znamená to, že obrazové informace mohou být „uměle vytvořené“ a tím pádem i nějakým způsobem zkreslené. Co kdyby se třeba neuronová síť trénovala výhradně na fotkách, ve kterých se vyskytuje obličej podezřelého? Pak by mohla jeho obličej nalepovat namísto jiných obličejů, jako se to děje v případě tzv. deep fakes videí (nebojte, vybral jsem odkaz, který můžete bez obav otevřít i v práci).
Otázka na to, jak fotografie vznikla, bude o to složitější, že i naše fotoaparáty budou zřejmě snímek vylepšovat ještě před uložením. Zatímco dnes tedy působí vyžadování expertního posudku na použití funkce zoom nesmyslně, je zároveň předzvěstí věcí budoucích.
Nesmíte vyžadovat telefonát!
Řada amerických časopisů i on-line služeb má jeden opravdu nepříjemný zlozvyk. Je velmi snadné předplatné objednat. Zrušení je ale naopak úmyslně složité a nekomfortní. Někde se jen musíte proklikat bludištěm nabídek v obskurních částech nastavení účtu. Jinde jdou ale dál. Třeba Wall Street Journal vysloveně zakazuje zrušení předplatného jinak než telefonicky a poštu, e-mail nebo jiné způsoby neuznává. Což mohu potvrdit, sám jsem si tím prošel.
Telefonování je nepříjemné nejen pro mladou generaci. Na druhé straně bude totiž člověk vytrénovaný k tomu, aby zviklal vaše rozhodnutí předplatné zrušit. I kvůli tomu jsem jistě odebíral předplatné déle, než jsem chtěl, a podvědomě jsem oddaloval nepohodlný telefonát. Proto mě potěšilo, že americký Federální komunikační úřad (FTC) praxi „call-to-unsubscribe“ označil za nelegální.
Líbí se mi elegantní formulace, se kterou přišli: „Odhlášení musí být alespoň tak snadné, jako přihlášení“. První média už na rozhodnutí reagovala, například New York Times si dnes odhlásíte, aniž byste s kýmkoli museli mluvit. To samé samozřejmě platí i o našem newsletteru – odhlásit se z něj můžete jediným kliknutím na odkaz, který je v zápatí každého vydání.
Zajímají vás potíže na oběžné dráze po testu ruské protidružicové rakety, rozcestník na ty nejpodrobnější covidové statistiky a další postřehy ze světa nových technologií? Přihlaste se k odběru newsletteru TechMIX a budete ho v plné verzi dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.
