TechMIX: Co potřebuje Ukrajina, aby vyhrála

Nelze vám zazlívat, pokud byste si mysleli, že název má něco společného s ruskou invazí na Ukrajinu. Ve skutečnosti však Royal United Services Institute vznikl v roce 1831. A navíc se Watlingovo a Reynoldsovo „věštění“ týká právě probíhající války.

RUSI je totiž think-tank – analytická a zájmová nevládní organizace, která se snaží prosazovat v politickém prostoru určité názory a přístupy. Předmětem zájmu této konkrétní „myslírny“ (za termín děkuji kolegu Aristofanovi a jeho nechuti k Sokratovi) je zahraniční politika a vojenství.

Watlinga a Reynoldse tato organizace před několika týdny vyslala na Ukrajinu jako své válečné korespondenty. Jen s tím rozdílem, že mluvili v první řadě s vojáky na frontě, představiteli ukrajinského velení a dalších složek vojensko-průmyslového komplexu. Plodem jejich práce také není řada článků, ale několik desítek stránek analytického textu, který chce odpovědět na otázku „Co potřebuje Ukrajina, aby vyhrála?“.

Řekněme rovnou, že toho není málo a prakticky vše musí zaplatit západní partneři, protože ukrajinský rozpočet je celkem logicky rozvrácený. Ukrajina má sice podle autorů vůli zvítězit, ale bez další rozsáhlé pomoci může pouze dlouho a bolestivě prohrávat. To je výchozí předpoklad. Jak by tedy měla pomoc konkrétně vypadat?

Zpráva sice vyšla až 4. července, ale autoři materiál na Ukrajině sbírali v předcházejících týdnech, čímž se dostáváme ke zmíněnému věštění. Za první a klíčový předpoklad ukrajinského úspěchu označují narušení palebné převahy Ruska na bojišti. Bez toho nebude ukrajinská armáda schopna znovu dobýt ztracené území a ani zastavit současné „vysoké tempo opotřebení“, což je eufemismus pro zhruba 100–200 mrtvých a další stovky raněných, které Ukrajina během posledních měsíců každý den utrpěla, o ztrátách techniky nemluvě.

A co autoři doporučují? To vám bude znít asi povědomě: Největší slabinou ruského dělostřelectva je podle nich logistika. Rusko vystřelí tolik munice, že její doprava na frontu je gigantický úkol. Protože ruské logistické možnosti jsou omezené, spoléhá a bude v dohledné době nadále spoléhat na velké sklady munice v blízkosti železničních překladišť.

V první řadě tedy Ukrajina podle Watlinga a Reynoldse potřebuje dělostřelecké systémy, které mají dost velký účinek, aby zapálily uskladněnou munici nebo poškodily klíčovou logistickou infrastrukturu, zároveň jsou dostatečně přesné a mají takový dostřel, aby mohly útočit z oblastí mimo dostřel ruských houfnic.

Pointu asi uhodnete sami: „Nejlepším systémem pro tento účel je MLRS (tedy Británií používaná pásová obdoba kolového systému HIMARS, pozn. red.), i když s výkonnější municí, než je britská jednotná hlavice GMLRS se sníženým účinkem v cíli. Tuto schopnost je třeba zajistit v širokém měřítku.“ Že pánové Watling a Reynolds měli minimálně pro tuto chvíli pravdu, můžeme v těchto dnech vidět na vlastní oči sami – a také na vlastní uši (pozor, pokud máte sluchátka).

Autoři analýzy tedy minimálně v tomto případě docházejí k podobným závěrům jako ti, kdo dnes určují, kde bude oněch zhruba deset západních raketometů na frontě nasazeno. Tím netvrdím, že tato analýza rozhodnutí nějak ovlivnila. Ale zdá se, že minimálně vidí situaci podobně jako lidé na samotném vrcholu ukrajinské rozhodovací pyramidy, tedy ti (snad) s nejlepšími informacemi. Nabízí se tak možnost, že by to tak mohlo být i v dalších bodech. Podívejme se tedy, co mají Watling a Reynolds na seznamu dále.

Druhou podmínkou po narušení dodávek střeliva ruskému dělostřelectvu je vytvoření silnějšího ukrajinského dělostřelectva. Vzhledem k okolnostem (nedostatku kapacit pro výrobu munice ráže 152 mm a opotřebení ukrajinských děl) musí jít o dělostřelectvo NATO ráže 155 mm.

I to už se děje. Ukrajina dostala řádově desítky samohybných houfnic a zhruba stovku tažených houfnic (tedy hlavně M777). Protože státy ovšem dávají, co mají k dispozici, vytváří se tak v ukrajinských silách velmi pestrá směs různých typů. Z logistického a servisního hlediska jde o noční můru.

Nejen, že různá děla potřebují různé díly. Ani „standardizovaná“ NATO munice ráže 155 mm vlastně úplně standardizovaná není. Do budoucna by to chtělo tedy dodávky sjednotit. Dodejme, že vzhledem k dosavadním i nasmlouvaným zakázkám by se ukrajinským standardem mohly v blízké době stát nejspíše americké M777 a polské samohybné houfnice Krab.

Třetí podmínkou je, že Ukrajina musí vyhrát „elektronickou válku“. Tím nemyslím „kyberválku na síti“, jejíž dopady jsou zatím až nečekaně malé, ale elektronický boj přímo na frontě. Pro TechMIX je to téma asi nejvhodnější, a tak se k němu ještě vrátím v další části textu (už teď vám mohu říci, že obšírněji, než jsem původně zamýšlel).

Čtvrtá podmínka autorů analýzy zní nejvágněji, ale skrývá se za ní spousta práce. Partneři by měli ukrajinské armádě pomoci efektivně provádět velké operace pozemních vojsk. Za tím se skrývá výcvik vojáků (a to desítek tisíc vojáků jako v současné době v Británii), ale i důstojníků a plánovačů pro práci ve štábech.

Z materiálního hlediska je důležitá dodávka obrněných vozidel pro pěchotu, kterých se Ukrajině nedostává. Z původního předválečného množství jich zbývá zhruba polovina (cca 1 300), ale bez těchto vozidel pěchota na bojišti plném dělostřelectva doslova nemá šanci přežít.

Poslední pátou podmínkou jsou pak protiletadlové a protiraketové systémy. Ne pro nasazení na frontě, ale pro ochranu klíčových cílů, jako je Kyjev či jiná velká města. I když Rusko zjevně nemá tolik konvenčních přesných raket, aby dokázalo zasahovat důležité cíle na Ukrajině podle libosti, jejich útoky mají značný psychologický a také ekonomický dopad. Komu se chce podnikat v zemi, kde vám firmu může ze dne na den zničit řízená střela.

Splnit tuto podmínku by nemuselo být až tak těžké. Dodávky moderních systémů typu NASAMS či německého IRIS-T už má Ukrajina přislíbené. Jistě by se dalo debatovat, jak dlouho bude trvat výcvik a jaké má příslušný systém přesně role. My se ale vraťme o něco zpět. K válce elektronické, o které se běžně tolik nemluví.

Má-li Ukrajina porazit silnější ruské dělostřelectvo kombinací většího dosahu a vyšší přesnosti, musí mít schopnost vyhledávat vhodné cíle – a pak ideálně okamžitě nahlásit jejich polohu zbraním, které je mohou zasáhnout.

Takovou roli mohou plnit buď malé průzkumné oddíly, bezpilotní letouny, nebo také různé systémy elektronického boje a průzkumu. Ty mohou totiž například odhalit polohu různých zařízení od radarů přes vysílačky po mobilní telefony.

Protivník se samozřejmě bude snažit výhled „zamlžit“. Průzkumné oddíly zastaví například hlídky, proti dronům a elektronickému průzkumu jsou invazní jednotky vybavené celé řadou zbraní „elektronického boje“. A Ukrajina podle autorů analýzy nutně musí získat schopnost, jak je obejít.

Podobně jako v případě dělostřelectva, i tady platí, že první fáze války byla jiná než současná. Zmatek způsobený nedostatkem času na plánování vedl k mizerné koordinaci, a dokonce útokům na vlastní jednotky. Většina ruských systémů pro vedení elektronického boje nebyla v prvních dnech války vůbec připravená a zapnutá.

Ale to se změnilo. Rusko například začalo systematicky rušit signál satelitní navigace. Na základě zkušeností z fronty na začátku června dospělo k doporučení nepřetržitě potlačovat v klíčových oblastech přístup k satelitní navigaci prostřednictvím rušiček Pole-21 a R330Ž Žitěl – ideálně neustále nastavených na maximální výkon s využitím všesměrového rušení. V praxi to tak vždy údajně není, například protože R330Ž spotřebuje značné množství paliva, ale rušení GPS navigace je na frontě běžné.

Rusové se s tím umějí sami vyrovnat. Jejich průzkumné bezpilotní letouny Orlan-10 dokážou pracovat i v takovém prostředí a vliv na ruské velení a řízení zase minimalizuje pokládání spojovacích kabelů. Jak řekli autorům ukrajinští vojáci, ruské jednotky je dnes pokládají do několika hodin od chvíle, kdy zřídí nové velitelské stanoviště. Před provedením vlastních dělostřeleckých úderů Rusové rušičky vypínají, aby se mohli spoléhat na přesné satelitní určení polohy.

Pro ukrajinské drony představuje nebezpečí i systém Šipovnik-Aero, tedy rušička namontovaná na nákladním automobilu. Je optimalizována pro zaměřování bezpilotních letounů, ale může také rušit komunikační sítě. Dosah je zhruba kolem 15 kilometrů, systém potřebuje přibližně 25 sekund k analýze řídicích frekvencí dronů, se kterými se setkává poprvé. A stačí mu doslova pár sekund na určení řídicích frekvencí dronů už známých. Pak je zablokuje a může dokonce přepsat v systému polohu dronu, takže ten po přechodu do režimu „návrat domů“ přistane na místě, které si vyberou Rusové.

Systém není k dispozici všem ruským jednotkám na všech úsecích fronty, ale také už údajně není na bojišti vzácností. Nevýhodou je, že před nasazením se musí poměrně dlouho připravovat, cca 40 minut, takže nemůže úplně pružně reagovat na přítomnost ukrajinských dronů na jiném úseku fronty, než na kterém právě stojí.

Protože drony jsou na bojišti tak důležité, ruské dělostřelectvo také nešetří municí při střelbě po jejich operátorech. Podle ukrajinských vojáků přitom používá i těžké dělostřelecké systémy, někdy včetně velkých taktických raket Točka-U.

Ukrajinské bezpilotní prostředky tak obvykle nad frontou dlouho fungovat nevydrží, píší autoři ve své zprávě. Jejich životnost odhadují na zhruba 7 dní s určitými rozdíly podle typu (velké drony typu tureckých Bayraktarů ještě méně). V praxi to znamená, že ukrajinské jednotky s jejich nasazením musejí šetřit.

Nad ruské pozice je také často posílají po dopředu naprogramované dráze, aniž by je za letu přímo řídily. Což je sice bezpečné, ale zároveň to znamená, že se nic nového nedozvědí, dokud se dron nevrátí a obsluha si neprohlédne záznam z kamery.

Nejen, že cíle mohou zatím zmizet. Dron také nemůže „opravovat“ případnou střelbu na cíl v reálném čase. A tato schopnost je naprosto zásadní: účinnost palby, „naslepo“, bez oprav a naopak s opravami, se naprosto zásadně liší. Ten první způsob je velmi často jen plýtvání municí. Které si mohly snad dovolit ruské síly, ale ukrajinské ne.

Když nebude Ukrajina schopná efektivně a s určitou mírou bezpečnosti provozovat své drony, nebude moci plně využít možností svých přesných západních dělostřeleckých systémů.

Co tedy navrhují? Nejlepším řešením podle nich má být nový „kamikadze dron“, českou vojenskou terminologií „vyčkávací munice“, určený primárně právě k likvidaci prostředků elektronického boje. Nepochybně s využitím západních komponentů by se podle autorů dal takový stroj vyrábět ve velkém množství ve větším počtu výrobních závodů po celé Ukrajině.

V tomto případě by distribuovaná výroba mohla být výhodou. Čím více bude různých tvarů a typů, tím hůře se v nich protivníkovi bude orientovat. A protože „sebevražedné drony“ nepotřebují údržbu, je jedno, že jich bude více typů, pokud interface a jejich operační možnosti budou shodné či velmi podobné.

„Drony nemusejí být ani neomylné,“ říkají autoři. Hlavní je, aby dokázaly ruské rušičky a podobné systémy účinně zaměřit a jejich polohu sdělit dále. V tu chvíli už Rusové musejí reagovat. Buď budou nadále pracovat (tedy aktivně vysílat rušící signál), a tím riskovat zničení, nebo systém vypnou a případně se i přemístí. I takové „potlačení“ otevírá ukrajinské straně nové možnosti, třeba nasazení vlastních dronů.

Uvidíme, nakolik budou předpovědi autorů zprávy ohledně války v éteru přesné.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.