Článek
Pokud vás TechMIX zaujme, přihlaste se k jeho odběru!
Už od začátku dubna půlka internetu řeší, jestli si nejbohatší člověk planety koupí jako hračku Twitter. A pokud ano, co s ním udělá. Musk je sám vášnivým uživatelem této platformy, to by z něj mohlo dělat dobrého šéfa. Jenže rozhodovat o tom, co smazat a co nesmazat z veřejného prostoru, je přeci jen trochu jiná kategorie podnikání.
„Můžeme tomu boháčovi věřit, že nebude používat platformu ke svým vlastním účelům?“ ptají se logicky lidé. Vždyť Musk je známý svou prchlivostí a neváhá využít svého vlivu třeba k tomu, aby zrušil objednávku elektroauta novináři, který se o něm vyjadřoval kriticky.
Muskova koupě Twitteru (která zatím není 100% jistá) je největší akvizicí v dějinách technologických firem, 44 miliard dolarů je více, než zaplatil Microsoft za LinkedIn, Skype a Github dohromady. Dalo by se říci, že z pragmatického pohledu tato koupě prostě nedává smysl.
„Až se konečně vyčerpá humbuk na přepáleném trhu s akciemi technologických firem, až ceny nemovitostí spadnou zpátky na zem a kryptofantazie se rozptýlí, až přijde dlouhé období stagflace – pak se lidé ohlédnou za tímto okamžikem a řeknou si: ‚Co to tenkrát hulili?‘“ píše Steven Pearlstein pro Washington Post.
O Muskovi je známo, že své podnikání řídí do značné míry intuicí. Ostatně těžko vinit člověka, kterému se podařilo podnikáním pohádkově zbohatnout, za to, že věří svému úsudku víc než propočtům expertů.
„Technologičtí miliardáři jako Bill Gates, Jeff Bezos nebo Larry Page obvykle sestavují dlouhodobé plány a spravují své záležitosti prostřednictvím korporátní mašinérie právníků, odborníků na komunikaci a dalších poradců,“ připomínají New York Times. „Padesátiletý Musk funguje úplně jinak. V míře nevídané u jiných magnátů jedná zcela na základě rozmaru, nálady a neotřesitelné jistoty, že má právě on stoprocentní pravdu.“
Konec anonymních účtů by leccos vyřešil
Co udělá Musk s Twitterem, to zřejmě zatím neví ani on sám. Naznačil ale, že by zavedl ověření identity všech lidí na platformě. Zároveň ale později uvedl, že by nějakým způsobem zachoval možnost anonymity.
Není to nová myšlenka. Ve své fantastické eseji o nebezpečí sociálních sítí pro demokracii mluví psycholog Jonathan Haidt mimo jiné právě o nevystopovatelnosti. Skutečná (či vnímaná) anonymita lidem umožňuje sociální sítě zneužívat k útokům, trollení nebo k cílenému šíření propagandy: „Banky mají povinnost znát svého zákazníka (tzv. KYC, Know Your Customer) jako pojistku před praním špinavých peněz. Stejnou povinnost by měly mít i velké platformy sociálních médií.“
Neznamená to, že by uživatelé nutně pod tímto pravým jménem museli psát. Stále by mohli používat třeba umělecký pseudonym. „Znamená to ale, že před tím, než platforma rozšíří vaše slova mezi miliony lidí, má povinnost ověřit, že jste skutečný člověk, žijete v dané zemi a jste dostatečně staří,“ popisuje Haidt.
„Tato jediná změna by zlikvidovala většinu ze stovek milionů botů a falešných účtů, které v současnosti znečišťují mainstreamové platformy. Pravděpodobně by se také snížila četnost výhrůžek smrtí, znásilněním, rasistických nechutností. Antisociální chování je na internetu častější, když mají lidé pocit, že jejich identita je neznámá a nedohledatelná.“
Debata o anonymních účtech se shodou okolností vedla i v českém rybníku. Odstartoval ji novinář Jakub Zelenka, když ve svých třech textech odhalil identitu několika prominentních českých anonymů. Někdo to uvítal, někdo to odsoudil jako tzv. doxxing. U lidí, kteří se motají v politice, je ale povinností novináře aplikovat přísnější pravidla. Naopak v jiných případech, kdy pseudonym chrání bezpečí aktivistů či disidentů, je samozřejmě namístě utajení identity.
Falešné seznamky tehdy a nyní
Zatímco někdy je použití anonymní identity diskutabilní, jindy se asi všichni shodneme, že je hodně za hranou. Jirka Burýšek (ten, co vysvětluje věci) v nové vtipné investigativní reportáži ukazuje, jak internetová seznamka MyDates využívá falešné profily k tomu, aby z lidí tahala peníze (klidně desítky tisíc) za zpoplatněné zprávy. Tento podvod firma popisuje jako „službu animátorů a moderátorů“, ale v praxi jde prostě o systém, ve kterém se moderátoři snaží co nejdéle prodloužit konverzaci za použití všech možných klamů.
Velmi podobnou techniku – ovšem ještě ve světě papírových dopisů – využil v USA v 70. a 80. letech Donald Lowry k úspěšnému podvodu nazvaném „Andílci“. Založil dům, kde byly ubytovány mladé ženy (později jich bylo několik desítek), které si chtěly psát s muži, co by se o ně byli ochotni postarat. Dopisy byly často dlouhé a zdánlivě osobní. Ve skutečnosti ale šlo kompletně o Lowryho fabulaci.
„Podíval jsem se na fotografii dívky a řekl si, co je to za dívku? Odkud je? Co ráda dělá? Po chvíli to bylo docela snadné,“ popsal po letech usvědčený podvodník svůj kreativní postup. „Prvních dvacet bylo trochu divných, ale dalších osmdesát už nebylo vůbec těžké vymyslet.“
Pokud máte půl hodinu, doporučuji si ten příběh poslechnout v epizodě podcastu This American Life. Jde o jeden z nejzajímavějších podvodů. Říkáte si, jak na to může někdo naletět? Jenže takoví už my lidé jsme: když se nám něco hodí, tak se nám nechce to zpochybňovat (staré známé potvrzující zkreslení). A podvodníci to vědí a využívají toho.
Pokřivení veřejné debaty není omyl ani náhoda
Svoboda projevu nebo autentizace uživatelů na sociálních sítích jsou důležitá témata, odvádějí ale pozornost od mnohem zásadnějšího – a hůře uchopitelného – problému. Říkejme tomu třeba algoritmizace veřejného prostoru. Sociální sítě – alespoň ty, které uspěly ve světové konkurenci – vám neukazují nějaký náhodný výběr příspěvků. Dokonce neukazují ani příspěvky lidí, které sledujete, v chronologickém pořadí. Ne, o tom, co vidíte a co nevidíte, rozhodují algoritmy. Strojové učení.
„Systém řazení pomocí strojového učení, který je součástí News Feedu, je pod kapotou neuvěřitelně složitý a má mnoho vrstev,“ vysvětluje – či spíše nevysvětluje – na svých stránkách Facebook. „Zjednodušeně řečeno, systém předpovídá, co vás nejspíš zajímá nebo s čím budete nejspíše interagovat. Tyto předpovědi jsou založeny na různých faktorech, včetně toho, co a koho jste v poslední době sledovali, lajkovali nebo s kým jste byli na Facebooku ve spojení.“
To nezní nijak špatně, naopak, je to logický postup. Problém se skrývá v tom, jak naše mysl funguje a jak toho tyto algoritmy umí využívat. Představte si, že s vámi jde kamarád po ulici. Najednou kolem vás prosviští auto a narazí do vozidla v protisměru. Hrozná mela. A kamarád si do notýsku poznamená: „Zajímají ho autonehody. Musím mu ukazovat více autonehod. A možná sem tam nějakou tu autonehodu způsobit, když se mu tak líbí…“
Přesně na tento problém upozorňuje Frances Haugenová, bývalá zaměstnankyně Facebooku a nyní whistleblowerka, která popisuje problémy platforem Facebook a Instagram: „Věřím, že produkty Facebooku škodí dětem, podněcují rozkoly a oslabují naši demokracii. Během svého působení ve Facebooku jsem viděla, že Facebook opakovaně řešil konflikty ve prospěch svých zisků. Výsledkem je systém, který posiluje rozdělení, extremismus a polarizaci – a podkopává společnosti po celém světě.“
Co daná technologie posílí? A co naopak zničí?
Není to samozřejmě jen problém Facebooku. Každá komunikační platforma – a obecně každá technologie – nějaký typ komunikace umožňuje a jiný znesnadňuje. To je základní teze filozofického směru zjednodušeně nazývaného technologický determinismus. Jeho nejznámějším představitelem je mediální kritik Marshall McLuhan, který mluví o tom, že médium podstatným způsobem určuje, jaká komunikace je skrze něj možná („Medium is the message“).
Mně v tomto směru hodně otevřel oči jeho nástupce, americký mediální teoretik Neil Postman. Ve své knize Ubavit se k smrti velmi názorně popsal, jak snadné je zahltit veřejný prostor zábavou, takže nebude vůbec potřeba pravdu nějak umlčovat. Nikdo o ni prostě nebude mít zájem.
V úvodu své knihy dává do kontrastu slavnou dystopickou vizi George Orvella – známou z románu 1984 – s vizí románu Konec civilizace od Aldouse Huxleyho: „Orwell varuje, že nás přemůže vnější útlak. V Huxleyho vizi však není třeba žádného Velkého bratra, který by lidi připravil o jejich samostatnost, dospělost a historii. V jeho pojetí si lidé zamilují svůj útlak, budou zbožňovat technologie, které ruší jejich schopnost myslet.“
Mám rád toto komiksové shrnutí Postmanovy první kapitoly. Pamatujme, že tato slova napsal v roce 1985. Dnes si do nich promítáme platformy, o kterých se tehdy Postmanovi ani nesnilo: „Orwell se obával těch, kteří nás chtějí okrádat o informace. Huxley se obával těch, kteří by nám dali informací tolik, že bychom propadli pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že nám bude zatajena pravda. Huxley se obával, že pravda bude utopena v moři nepodstatností.“
Ještě raději mám pak pozdější Postmanovu knihu Technopoly, ve které se věnuje obecněji technologiím a tomu, k čemu vede slepá honba za efektivitou, jejíž poslední fázi nazývá právě oním technopolem.
„Technopol vzkvétá tam, kde byla přerušena vazba mezi informacemi a jejich významem. Informace se objevují bez kontextu, nejsou určeny nikomu konkrétnímu, v obrovském množství a velkou rychlostí a jsou odtrženy od teorie, smyslu nebo účelu.“ Připomíná, že u každé technologie bychom se měli ptát: jaká je v této technologii zakódována předpojatost? Jaký svět tato technologie tvoří a jaký naopak neumožňuje?
Toto jsou otázky, které by měly – aspoň na nějaké úrovni – trápit každého z nás. Budou mít totiž na naši společnost větší vliv než třeba výsledky prezidentské volby. Jak ale kolega Matouš Hrdina správně připomíná, o digitálních kauzách se těžko informuje. Jsou špatně uchopitelné, příliš komplexní. Z pohledu tradičních novinářů jsou technické kauzy nepřehledné a neosobní, no a my, techničtí redaktoři zase často trpíme technooptimistickým pohledem na věc.
Doufám, že z naivního technooptimismu jsem vyléčil nejen sebe, ale snad aspoň trochu i vás. Budeme totiž do příštích let potřebovat úplně nový způsob, jak na technologie nahlížet. Stejně jako digitální technologie právě nyní hledají nové způsoby, jak analyzovat nás.
V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.
