Svět je čím dál horší, shodli se všichni. Ale vědci ukazují, že jde o iluzi

Víte, kdy to se světem začalo jít z kopce? Já ano – bylo to přesně v den, kdy jsem se narodil. A své dlouholeté podezření mám konečně podložené vědeckou prací.

Má jednoduchý název „Iluze morálního úpadku“ a vyšla ve slovutném časopise Nature. Autoři na sbírce archivních údajů sahajících až do roku 1949 ukazují, že lidé sice pevně, ale zároveň nelogicky věří, že se k sobě chováme stále hůře.

Práce mohla vzniknout proto, že otázky typu „Myslíte si, že mravy upadají?“ nebo „Myslíte si, že jsou dnes lidé méně čestní než před padesáti lety?“ dostávali a dostávají respondenti ve stovkách různých průzkumů v různých zemích světa už dlouhou dobu. A znovu a znovu odpovídají, že časy jsou horší, než bývaly: Lidé jsou méně čestní. A jsou zároveň pevně přesvědčeni, že nejde o omyl, iluzi nebo výraz nostalgie, ale celkem jasný fakt.

Nejde přitom o velké otázky života a smrti; to je trochu jiná otázka. Uvádím to proto, že mezi odborníky se v posledním desetiletí vedla relativně živá debata nad otázkou, zda je současnost méně či více násilná než minulost. Možná už jste slyšeli o teorii „dlouhého míru“ či hypotéze o poklesu násilí v moderní době, kterou popularizoval Steven Pinker. Odpověď není jednoznačná, třeba i proto, že moderní doba ještě neskončila.

Nevíme, jestli nás brzy nečeká nějaký velký světový konflikt se stovkami milionů obětí. Jisté je, že pokud by k takové události došlo, nepochybně by se statistikami výrazně zahýbala (pokud by je pak měl kdo sbírat). V odhadech pravděpodobností podobných vzácných jevů ovšem náš mozek zrovna nevyniká, takže bude lepší se tomu vyhnout. Je například velmi pravděpodobné, že vaše odpověď by dnes byla jiná než v lednu 2022.

Odpověď na otázku, zda je naše doba násilnější, než bývala, také hodně závisí na tom, jak přesně se zeptáte (třeba zda je pro vás důležitější absolutní počet obětí nebo relativní, tedy procenta z populace). Zatím ovšem data spíše nahrávají domněnce, že násilí je v životě průměrného člověka skutečné méně, než bývalo, a lidé umírají násilnou smrtí méně často.

Ovšem to lidé nemají na mysli, když říkají, že mravy upadají. Myslí tím, že se k sobě nechováme s respektem, úctou a slušností. Typické tvrzení je „Dřív jste mohli nechávat v noci dveře (nebo kolo, auto, dosaďte podle potřeby) odemčené, ale teď už nemůžete.“ A v tomto ohledu je obecný pohled na situaci napříč desetiletími obdivuhodně stabilní a také pesimistický.

Základem byly americké průzkumy morálních postojů a hodnot prováděné v letech 1949-2019. Autoři rovněž provedli vlastní sérii průzkumů v roce 2020 a zjistili, že účastníci z USA uvedli, že lidé jsou méně „laskaví, čestní, milí a dobří“ než v dobách minulých, například v roce, kdy se účastník narodil. Vnímání morálního úpadku sdíleli lidé různých politických ideologií, ras, pohlaví, věku a úrovně dosaženého vzdělání.

Podobné výsledky byly zaznamenány v průzkumech provedených v 59 dalších zemích včetně České republiky. Ty ovšem nebyly prováděné tak systematicky a nebyly k dispozici pro tak dlouhé období.

Obecně platilo, že zhruba 90 procent dotazovaných v každé zemi a v každé době řeklo: „Ano, v minulosti se ke mně ostatní chovali slušněji.“ Totéž platí i třeba pro otázky jako „Můžete ostatním důvěřovat?“. Odpověď je stále stejná, ať jde o průzkum z druhé poloviny 20. století nebo prvních dekád století současného a lze ji jednoduše shrnout slovy: „Dobře už bylo“.

Zajímavé přitom je, že morální úpadek lidstva je podle vnímání respondentů ve studii postupný a lineární. Konkrétně si lidé v průzkumech myslí, že před deseti lety byl stav lepší než před rokem (tedy že čím dále do minulosti jdeme, tím lépe v tomto ohledu bylo). V roce 2010 byli tedy podle vnímání oslovených lidé „vlídnější, upřímnější, slušnější a lepší“ než v roce 2020.

Rychlost úpadku se přitom podle starších a mladších respondentů příliš nelišila. Situace se tedy podle všech generací neustále zhoršuje, ty starší mají situaci jen o to horší, že toho prostě zažily více.

Výsledky také nasvědčují, že za morální úpadek mohou hned dvě věci najednou. Za prvé to, že postupně umírají příslušníci starších generací, které byly hodnější, slušnější atd. Za druhé i to, že i jednotlivci v průběhu života bývají postupně stále „amorálnější“, stále méně hodní, vlídní, slušní a tak dále.

Zároveň ovšem ve stejných údajích není vidět, že by se něco takového dělo. (Dodejme, že to pochopitelně neznamená, že se to vůbec neděje, jen ukazuje na absenci důkazu.) Lidé dnes například ve stejné míře jako před desítkami let hlásí, že pomáhali ostatním. Myslíme tím nesobecké jednání typu pustit někoho sednout v autobuse, zalévat sousedům květiny, darovat krev a podobně.

Lidé také nevidí své současníky v o nic nepříznivějším světle dnes než v nedávné minulosti. Pokud jsou lidé opravdu amorálnější (a pokud my to dokážeme poznat), dalo by se celkem logicky očekávat, že ve starších průzkumech budou respondenti méně negativní. Jinak řečeno, ve starších průzkumech by se mělo častěji objevovat hodnocení, že lidé v okolí jsou slušní apod. Ale nic takového se neděje – lidé morálku svého okolí vnímají vždy stejně negativně.

Pro autory z toho plyne poměrně jasný závěr – přesvědčení o neustálém morálního úpadku lidstva je nejspíše mylné. Nebo že je přinejmenším velmi obtížné najít nějaký důkaz, že k morálnímu úpadku došlo.

Máme dokonce dílčí údaje, které naznačují, že situace je zcela opačná a lidé jsou k sobě v některých ohledech ohleduplnější než dříve. Máme například celou řadu údajů od ekonomů, kteří již desítky let provádí v laboratořích různé ekonomické hry typu „vězňovo dilema“, kde se účastníci mohou rozhodnout, zda budou štědří či sobečtí.

V roce 2022 skupina odborníků zveřejnila analýzu výsledků těchto her mezi lety 1956 a 2017. Jejich výchozí hypotéza údajně byla, že míra spolupráce se v průběhu času bude snižovat a lidé se postupně stávají chamtivějšími (asi ani psychologové nejsou ušetřeni iluzí). Ke svému údajnému překvapení ovšem dospěli k závěru, že míra spolupráce se za posledních šest desetiletí mírně zvýšila. Rozdíl nebyl zásadní, ale byl statisticky významný.

Pochopitelně je těžké určit, co za změnou stojí. Podobné ekonomické experimenty se odehrávají v uzavřeném prostředí, kde se lidé chovají jinak než ve většině životních situací. Může to být jen tím, že větší počet účastníků (tedy nejčastěji studentů vysokých škol) o těchto hrách už slyšel a v 21. století do nich vstupovali s jiným očekáváním než o půl století dříve. Možných vysvětlení je v tomto ohledu vícero a žádné nemáme dobře podložené. Rozhodně se ale ani z tohoto výsledku nezdá, že by lidé byli k sobě stále bezohlednější.

Autoři zmíněné práce z Nature, Mastroianni a Gilbert, se domnívají, že iluze o neustálém morálním úpadku je výsledkem dvou známých psychologických jevů.

Prvním je zkreslení, které v našem mozku vzniká na základě toho, čemu jsme nejčastěji vystaveni (biased exposure). V psychologii, ale také třeba v mediálních studiích je velmi dobře popsáno, že lidé věnují větší pozornost negativním informacím než pozitivním. Protože jsme vystaveni převážně negativním údajům o společnosti, máme dojem, že morální chování je na nízké úrovni.

Pravdou je, že média se v posledních desetiletích stále více zaměřují na špatné zprávy. Digitální média totiž mohou v reálném čase jasně vidět, že negativita statisticky přitahuje více čtenářů než pozitivní zprávy (totéž platí i na sociálních sítích).

Na iluzi o všeobecném úpadku mravů by se podle domněnky autorů práce měla podílet i výběrovost naší paměti (biased memory). Lidé snáze a rychleji zapomínají na negativní než na pozitivní zážitky. To špatné tedy spíše zapomenou, případně si to budou pamatovat v pozitivnějším světle. Negativní události také rychleji ztratí svou emocionální sílu. To by mohlo být částečně důvodem, proč máme tak růžový pohled na morálku v minulosti – doslova zapomínáme, jak špatné to dříve bylo.

Oba efekty dohromady (biased exposure and memory, BEAM) pak mohou celkem dobře vysvětlovat, proč se nám zdá, že dříve se k sobě lidé chovali lépe. Tato hypotéza mimo jiného i dobře vysvětluje, proč úpadek morálky měli vnímat jak staří, tak mladí lidé, a proč se nám může zdát, že v daleké minulosti bylo lépe než v té nedávné.

Předpoklad vysvětluje i další naměřený údaj. Když autoři požádali účastníky, aby zhodnotili mravy doby před jejich narozením, efekt postupného úpadku mravů vymizí. Lidé byli stejně slušní v den, kdy se dotyčný narodil, jako 20 let předtím. Jak Mastroiani uvedl pro magazín Nautilus: Morální úpadek světa začíná pro každé z nás v den, kdy jsme se narodili.

Což samo o sobě nic neznamená, pokud z tohoto čistě osobního problému neuděláme společenský. Jak připomínají autoři práce, v roce 2015 souhlasilo 76 % Američanů s tvrzením, že „řešení morálního úpadku země“ by mělo být pro jejich vládu vysokou prioritou. Ale jak může vláda řešit problém, který sice neexistuje, ale voliči v něj věří? Jedno možné řešení je hledání obětního beránka, ideálně v nějaké skupině, kterou zrovna vaše voličská základna nemá v lásce: gayové a lesby, přistěhovalci, bohatí nebo naopak chudí.

Bojovníci v kulturních válkách a „politici identit(y)“ si mohou jen vybrat. A vzhledem k tomu, jak je přesvědčení o úpadku mravů rozšířené, tak si nejspíše nějaké publikum najdou.

Vymýtit přesvědčení o stále horším stavu světa nebude asi jednoduché. Objektivně se těžko dokládá a navíc pochází z doslova zdravých základů. Naše paměť není výběrová náhodou: Mimo jiného nás chrání před přílišným stresem.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.