Rusko sice bombardovalo vlastní město, v letecké válce se mu ale přesto daří

Dne 21. dubna dopadly na ruský Bělgorod dvě ruské letecké pumy, každá zřejmě o hmotnosti půl tuny. Jedna okamžitě explodovala a zranila několika osob. Druhá se zaryla do země a o její existenci se veřejnost dozvěděla až o několik dní později. Ruské úřady vyklidily přilehlé budovy, aby bylo možné i druhý kus munice vyzvednout.

Tragikomická událost je ovšem příznakem změn, které se v posledních týdnech odehrály v letecké válce mezi Ruskem a Ukrajinou. A i když v tomto konkrétním případě šlo jednoznačně o blamáž ruských ozbrojených sil, ve skutečnosti je dnes v horší situaci ukrajinská strana.

Nejlepší vysvětlení příhody nad Bělgorodem totiž je, že ruský letoun Su-34 ve skutečnosti mířil bombami na ukrajinské pozice. To se může zdát poněkud zvláštní, protože ukrajinská státní hranice a nejbližší postavení ukrajinských vojsk leží zhruba 40 kilometrů jižně od města, ale je to tak.

Rusko totiž od března stále častěji útočí na Ukrajinu naváděnými klouzavými bombami. První spolehlivě doložený případ nasazení takové zbraně máme z 12. března u Avdijivky, ve stejný den byly zaznamenány i stopy útoku v Doněcku. V druhé polovině dubna už bylo podél celé frontové linie zaznamenáno až 20 zásahů řízenými klouzavými bombami denně.

Podle ukrajinských úřadů je zasaženo zejména město Cherson na jihu země a regiony sousedící s Ruskem a Běloruskem. „Rusové shazují stále více těchto bomb, protože jim docházejí řízené střely, zbývá jich velmi málo, takže přešli na levné letecké bomby,“ řekl pro německou stanici DW mluvčí ukrajinského letectva Jurij Ihnat. Věta o nedostatku jiné řízené munice je samozřejmě neověřená a neověřitelná, jinak ovšem dobře popisuje současný trend.

Zjednodušeně řečeno, klouzavá bomba má na rozdíl od běžných leteckých pum malá křídla a ocasní plochy, které jí umožňují klouzavý let. Zároveň má „nějaký“ palubní počítač a navádění, které jí umožňují zasáhnout daný cíl. Obvykle se dnes jedná o nějakou variantu navádění s pomocí satelitní navigace.

Má to několik výhod: zbraň tak může manévrovat, aby přesně zasáhla cíl, a zároveň mohou bomby zasáhnout cíle ve velké vzdálenosti od místa, kde jsou shozeny.

Pokud letadlo zbraň vypustí ve výšce nad deset kilometrů a v rychlosti kolem 1000 km/h, pro většinu podobných zbraní je možné doplachtit oněch 40 kilometrů od Bělgorodu až na ukrajinské hranice.

Jako žádné zařízení ani klouzavé bomby nejsou bezchybné. Na letadla se upevňují se složenými křídly, aby zabíraly méně místa a měly menší odpor vzduchu. Po vypuštění se pak plochy mají rozložit a bomba zahájit let k cíli. Je celkem snadno představitelné, že to se z nějakého důvodu v Bělogorodu nepovedlo, a pumy tak zamířily přímo k zemi.

Pochopitelně jde pouze o odhad. Je také možné, že bomby se uvolnily ještě před plánovaným vypuštěním a spadly předčasně. V každém případě je poněkud překvapivé, že ruské letectvo plánuje operace s ostrou municí tak, že útočící stroje přelétají přímo nad hustě osídlenou oblastí. Neznáme však všechny okolnosti, a tak bychom se měli zdržet přísného hodnocení.

Ale to nic nemění na tom, že klouzavé letecké bomby dávají ruskému letectvo novou možnost, jak promluvit do bojů na zemi bez toho, aby se vystavovalo velkému nebezpečí.

Ukrajina neměla, nemá a v dohledné době těžko bude mít letectvo, které by se mohlo postavit ruskému (a to ani kdyby dostala pár letek západních stíhaček, protože jí chybí další systémy nutné pro provoz moderního letectva). Ale měla poměrně vyspělou protivzdušnou obranu vystavěnou podle původně sovětské doktríny.

Budeme hodně zjednodušovat, ale SSSR a jeho spojenci v porovnání s NATO spoléhali méně na to, že budou mít silnější letectvo než protivník (tj. že si vybudují leteckou převahu). Budovali ovšem silnou protivzdušnou obranu, ve které byly mimo jiné k dispozici systémy s dosahem až stovek kilometrů (třeba S-300 a S-400).

Ukrajina tak podědila poměrně silnou protivzdušnou obranu, kterou po roce 2014 výrazně modernizovala. Ale jak nasvědčují i úniky amerických tajných dokumentů na serveru Discord, ukrajinské protivzdušné obraně nyní dochází potřebný materiál.

Dokument datovaný na 28. února uvádí, že rakety pro systémy S-300 a Buk, které tvoří 89 % ukrajinské protivzdušné ochrany, budou už velmi brzy zcela vyčerpány. U raket do S-300 dokument uvádí datum 3. května a u munice do systémů Buk dokonce už polovinu dubna.

Popsaný scénář pracuje s variantou, že se v následujících týdnech nestane nic, co by situaci změnilo (třeba že by se podařilo dojednat nové zdroje pro dodávky zmíněných typů střel na Ukrajinu). Tak to zřejmě nedopadlo, protože v opačném případě by ruské letectvo bylo nejspíše nad frontou ještě aktivnější.

Pro nás je důležité, že hlavní obranou proti ruskému letectvu jsou pro ukrajinské jednotky jejich protiletecké střely. Ruská strana to pochopitelně ví mnohem lépe než autor těchto řádků a přizpůsobuje se tomu.

Pokud totiž mají ukrajinské střely zabránit shazování klouzavých bomb či jiné podobné munice několik desítek kilometrů od fronty, musí samy stát relativně blízko linie dotyku obou vojsk. Pokud to tak není, ruské stroje mohou klouzavé bomby používat prakticky bez nebezpečí.

Pokud se ukrajinská protivzdušná obrana vysune blíže, Rusko jako odpověď posílá blíže frontě své systémy elektronického boje. Ty pak ruší ukrajinské radary a další systémy a brání ukrajinské obraně reagovat na přilétající letadla.

Tato taktika má pochopitelně svá rizika. Zaznamenané ztráty ruských systémů elektronického boje v posledních týdnech výrazně narostly, především v březnu letošního roku. Do značné míry mohlo jít o důsledek ukrajinských příprav na zmiňovanou ofenzivu, a to i proto, že velká část těchto systémů byla zničena na jižní frontě. Ale faktem také je, že máme řadu potvrzených případů, kdy ruské rušičky a další zařízení byly tak blízko fronty, že se dostaly do dostřelu ukrajinského hlavňového dělostřelectva – a právě to by mohl být důsledek agresivnější ruské snahy o potlačení ukrajinské protivzdušné obrany.

Rusko také postupně ve stále větší míře nasazuje i kamikadze drony, především typu Lancet. Jejich nejčastějším cílem je ukrajinské dělostřelectvo a poměrně častým cílem jsou také systémy protivzdušné obrany. Mimochodem, díky záběrům jejich útoků z poslední doby máme důkazy o tom, že řada ukrajinských protivzdušných systémů (konkrétně typu Buk) je vybavena jen polovinou maximálního možného počtu střel. Což naznačuje, že ukrajinské síly mají skutečně problém s municí.

Tlak na ukrajinskou obranu ještě zvyšuje nasazování speciálních řízených střel, které se navádí na radary protivníka (na ruské straně tedy Ch-58). Útočící letadla tedy doprovází stroje, jejichž hlavním úkolem je najít a případně zaútočit na fungující protivzdušnou obranu.

Ruské letectvo tak může vytvořit bezpečné koridory pro útok strojů vybavených řízenými klouzavými pumami. I když se totiž ruské stroje musí pohybovat ve výškách přes deset tisíc metrů), letecký specialista Tom Cooper odhaduje, že na útok potřebují tak 60–90 sekund a pak už jsou z dosahu ukrajinských střel.

Ukrajinští vojenští experti se domnívají, že Rusko v současné době disponuje dvěma typy řízených bomb. Již několik let mají k dispozici moderní, satelitem naváděné pumy UPAB-1500B, nicméně ty se patrně vyrábí a nasazují pouze v malých počtech.

Ruská armáda na Ukrajině z větší části používá „vylepšené“ staré bomby sovětské výroby. Původně neřízená munice se v takových případech modernizuje soupravou, která obsahuje křidélka, satelitní naváděcí systém a další příslušenství.

Relativně jednoduše se tak změní v klouzavou bombu s dosahem několika desítek kilometrů s průměrnou přesností zásahu nejspíše v nižších desítkách metrů. Ve většina parametrů bude takový „upgrade“ asi mít horší výsledky než modernější UPAB, na druhou stranu je tato možnost relativně levná a široce dostupná.

Navíc u půltunové pumy (nebo dokonce 1,5tunové) na několika metrech ve většině případů upřímně řečeno nezáleží. Ruské letectvo je nepoužívá k útokům na nějaké vysoce odolné cíle typu podzemních bunkrů, kdy by munice musela například přesně zasáhnout nějaké zranitelné místo.

Nejčastějším cílem jsou pozice ukrajinských jednotek na frontě, ať už jsou to třeba nějaké sklady či běžná zástavba, kterou ukrajinské jednotky používají jako ubytování či obrannou pozici. S pomocí (nejen) těchto bomb například ruské letectvo postupně ničí paneláky a další vyšší budovy v Bachmutu, aby obránci neměli tak dobrý výhled a ruské jednotky mohly nepozorovaně postupovat vpřed.

Soupravy na modernizaci starých „hloupých“ bomb na chytrou klouzavou munici nejsou přehnaně technologicky náročné a drahé. Nemáme samozřejmě přesné údaje o tom, kolik jich ruský průmysl produkuje a za jakou cenu.

Americký protějšek nazvaný JDAM ale podle dostupných informací stojí zhruba 21 tisíc dolarů (cca půl milionu korun) jeden. Moderní řízené střely jsou nejméně o řád dražší, tedy ve stovkách tisíců dolarů, někdy i milionů. Z tohoto hlediska jsou chytré klouzavé pumy asi cenově nejefektivnější municí, kterou lze vypustit ve větší vzdálenosti od cíle.