Rusko během chvíle přišlo o stroje za miliardy. Mohlo jít o chybu či přepad

Jednou z nejneobvyklejších situací posledních týdnů na bojišti byla ztráta nejméně čtyř strojů ruského vojenského letectva během doslova několika minut. Došlo k ní v sobotu 13. května, a to překvapivě nad územím Ruska, konkrétně Brjanskou oblastí, která na jihu sousedí s Ukrajinou.

Zprávy o ztrátách přicházely postupně. Nejprve se mluvilo o vrtulníku a jednom letadle. Později téhož dne ruský list Kommersant potvrdil, že došlo k sestřelu dvou letounů a dvou vrtulníků. Nejen ukrajinské zdroje nakonec mluví o ztrátě tří vrtulníků a dvou zmíněných letadel. Ke ztrátě helikoptéry ovšem zřejmě nedošlo v přímé souvislosti se sestřelením zbylých čtyř strojů, které byly součástí jediné bojové skupiny.

Tvořil ji jeden stroj Su-34, tedy nejmodernější stroj ruské armády pro útoky na pozemní cíle, jeden nejmodernější stíhač Su-35 a dva vrtulníky Mi-8. V jejich případě šlo zřejmě o speciální variantu, o tom ale dále.

Ruské zdroje, například telegramový kanál FighterBomber, který se věnuje problematice vojenského letectví a mívá dobré zdroje v tomto prostředí, tvrdí, že tyto čtyři sestřely se odehrály nejen v jedné oblasti, ale také prakticky najednou, během několika desítek sekund.

Ruské letectvo tak přišlo o stroje v hodnotě miliard korun. Počítat cenu vojenských strojů není jednoduché, ale jen za dodávku 24 Su-35 Číně si Rusko nechalo zaplatit 2,5 miliardy dolarů (v přepočtu tak jeden stroj stál přes 2,2 miliardy Kč).

Ještě citelnější jsou pro většinu armád světa ztráty personálu. Během úderu zahynulo totiž 11 členů posádek zmíněných strojů. Přitom výcvik jednoho bojového pilota stojí americké letectvo podle magazínu Forbes až 250 milionů Kč. Byť ruské ceny i standardy jsou pravděpodobně nižší, i tak jde o významnou a těžko nahraditelnou ztrátu.

Podle ukrajinských i ruských komentátorů (v případě Ukrajiny i oficiálních představitelů) ruské uskupení právě provádělo útok na Ukrajinu s použitím klouzavých pum. Tyto zbraně jsou levné, relativně snadno se vyrábí i sankcemi postiženému ruskému průmyslu, a protože mají při vypuštění z větší výšky a rychlosti dosah několik desítek kilometrů, umožňují ruskému letectvu útočit na ukrajinské cíle ještě z ruského vzdušného prostoru.

Do značné míry díky této zbrani důležitost ruského letectva ve válce v posledních týdnech rostla. Těžké letecké pumy mohou ničit například bunkry či jiná obranná postavení, na něž běžné dělostřelectvo či raketomety nestačí.

Takové pumy ovšem nesl zřejmě pouze jeden stroj ze čtyř zničených: bombardovací Su-34. Kromě něj byl ve vzduchu ještě nejvyspělejší stíhací stroj ruského letectva Su-35. Ten byl nejspíše vybaven protivzdušnými střelami s dlouhým doletem. Jeho cílem bylo krýt bombardér a zahnat nebo zničit ukrajinské stíhače, kteří by se pokusili útok překazit.

Ani vrtulníky se nevyskytovaly v oblasti náhodou. Zaprvé mohly posloužit při záchraně posádky v případě pádu či sestřelení některého letadla. Podle ruských neoficiálních zdrojů šlo alespoň v jednom případě o speciální variantu běžného vrtulníku Mi-8 známou jako Mi-8MTPR-1. Ruské letectvo jich má údajně k dispozici pouze několik desítek, podle některých zdrojů jen kolem dvaceti. Ztráta i jediného stroje tohoto typu tedy není zanedbatelná.

Helikoptéry na palubě nesou zařízení pro vedení elektronického boje „Páka“, což je zjednodušeně řečeno rušička nepřátelských radarů. Páka je údajně v ukrajinském konfliktu úspěšně nasazovaný systém, který si ruské letectvo pochvaluje. Celá skupina tak měla být v maximální možné míře chráněna proti případnému útoku ukrajinských letadel nebo protiletadlových střel.

Proč tomu tak nebylo, na to v tuto chvíli nemáme jasnou odpověď. Podle některých zpráv – pochopitelně těžko ověřitelných – k útoku došlo ve chvíli, kdy už ruský oddíl svůj úkol končil. Vrtulníky se údajně vracely na základnu a vypnuly své rušičky. Teorie se různí, a byť některé předpokládají, že Ukrajina nasadila nějakou novou, do této chvíle utajovanou zbraň, rozhodně to není nezbytně nutné.

V prvních chvílích po oznámení ruských ztrát se mluvilo hlavně o dvou možnostech: o ukrajinských komandech, nebo ruském omylu.

Podle prvního scénáře měly ukrajinské síly poslat do oblasti malou skupinu speciálních sil, které pak zaútočily na ruské vzdušné uskupení s pomocí z ramene odpalovaných střel. Hranice Brjanské oblasti je podle všeho skutečně dost propustná a ukrajinská komanda diverzní akce za hranicí už provedla.

Ale jiné okolnosti činí tuto hypotézu nepravděpodobnou. Jednou z indicií je, že nikdo z členů posádek ruských strojů útok nepřežil. Kdyby letouny zasáhly tyto menší střely (například Igla nebo Stinger), které může odpálit voják z ramene, šlo by o velmi nezvyklý úkaz. To by spíše nasvědčovalo použití střely s větší hlavicí, která zasáhla stroje zepředu, do prostoru kokpitu.

Navíc, byť byly stroje sestřelené v jedné oblasti, neznamená to, že byly ve vzduchu hned vedle sebe. Dělilo je zhruba 20 kilometrů, což je pro malou protivzdušnou střelu nepřekonatelná vzdálenost. Brzy se také objevila videa samotných sestřelů a také vzniklého poškození. A i ta naznačují, že použitá střela musela mít výrazně větší sílu.

Druhou zmiňovanou možností bylo, že stroje sestřelila sama ruská protivzdušná obrana. Tuto verzi podporují i oficiální ukrajinské zdroje. Ty ovšem případné údery přímo v Rusku, naznačené v první hypotéze, obvykle nekomentují nebo se k nim alespoň nepřiznávají.

Stejného názoru jsou i některé ruské zdroje, třeba zmíněný kanál FighterBomber, ale existují i dobré protiargumenty. V praxi by to totiž nejspíše znamenalo, že velitel dotyčné ruské baterie povolil střelbu na čtyři různé cíle nad ruským územím, aniž by si ověřil, na co vlastně střílí. Nelze to pochopitelně vyloučit, vyžadovalo by to ovšem celý řetězec chyb a selhání.

Pokud se skutečně jednalo o ukrajinskou akci, nabízí se dvě možnosti. První je, že Ukrajina před plánovanou ofenzivou poprvé vyzkoušela nové schopnosti svých stíhačů. Už měsíce se totiž spekuluje, že polské a možná i slovenské letouny MiG-29, které letos na jaře Kyjev dostal, byly před předáním ukrajinskému letectvu „vylepšeny“. A to tak, aby mohly používat protivzdušné střely západní výroby.

Nedostatek moderních raket, hlavně těch s delším doletem, je totiž velký problém ukrajinského letectva. Hlavní výzbrojí ukrajinských stíhaček je střela Artem R-27, která má dolet zhruba 75 kilometrů, zatímco ruské letectvo má k dispozici velké množství střel Vympel R-37M s dosahem kolem 300 kilometrů a Vympel R-77 s dosahem až 190 kilometrů. Vzdálenosti jsou za ideálních podmínek, v praxi je to výrazně složitější a dosah obvykle menší, ale pro pochopení rozdílu mezi oběma to stačí.

Ukrajinské letectvo pak má ještě jednu nevýhodu. Velkou část střel R-27 v jeho skladech tvoří varianty (R-27R), které se nemohou na cíl navádět samy. Aby taková střela zasáhla cíl, musí ho pilot držet v kuželu paprsků svého radaru – tedy zcela jednoduše řečeno mířit nosem letounu k němu.

Proti nepříteli, který má střely s delším doletem a který díky systémům včasného varování nepochybně ví, kdy se na něj zaměří ukrajinský radar, jde v podstatě o sebevražedný manévr. Tady nejde o umění pilotů, ale o souboj úplně jiných „váhových kategorií“.

Navíc ruské R-37 a R-77 jsou typu „vystřel a zapomeň“, takže pilotovi stačí cíl zaměřit, odpálit střelu a pak může svůj stroj otočit a zmizet z dosahu protivníka. Jeho vlastní střela už se obejde bez pomoci. Ruské letectvo o této výhodě dobře ví a maximálně ji využívá. Ruské stíhačky například pravidelně hlídkovaly v blízkosti ukrajinské hranice během zimních úderů na ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Doslova číhaly na ukrajinská bojová letadla, která se snažila zasáhnout proti přilétajícím střelám.

Velmi podobné to bývá podle řady svědectví v případě náletů ruských bombardérů s klouzavými bombami: ruské stíhačky obvykle číhají několik desítek kilometrů za nimi na ukrajinská letadla, která by se odvážila zasáhnout. Pro ruské stíhače by šlo v podstatě o vítanou příležitost, jak se dostat na dostřel ukrajinských strojů, které se jinak střetům se silnějším protivníkem z pochopitelných důvodů vyhýbají.

Pokud by ukrajinské stroje získaly lepší střely, mohla by se situace minimálně vyrovnat. Jako nejpravděpodobnější volba výzbroje pro Ukrajinu se nabízí rakety AMRAAM, kterých je ve skladech NATO dostatek, jsou osvědčené a účinné a ve verzi D mají dosah kolem 150 kilometrů. A stejně jako u výše zmíněných ruských střel delšího doletu jde o střelu typu „vystřel a zapomeň“.

Zároveň už víme, že ukrajinské letouny sovětského původu byly upraveny tak, aby mohly nést alespoň nějakou západní výstroj. Pod jejich křídly se už například objevily americké střely určené k ničení radarů HARM nebo americké klouzavé pumy JDAM.

Byť upravit migy či suchoje tak, aby mohly nést AMRAAM, je náročné a vyžaduje to výměnu množství elektroniky, v principu je to možné. Zároveň by to vysvětlovalo, proč Polsko či Slovensko své stíhačky Ukrajině nepředalo dříve. Minimálně od loňského léta je jasné, že Ukrajina v dohledné době vojensky nepodlehne a konflikt se tedy protáhne.

Teoreticky tedy může mít ruské uskupení na svědomí jeden nebo více těchto modernizovaných letounů v barvách Ukrajiny se západními střelami na palubě. Ovšem jak jsme zmínili, s podobnou možností ruské letectvo počítá, a proto mají bombardéry letecké krytí. Radar stroje Su-35 by alespoň teoreticky měl odhalit ukrajinská letadla na vzdálenosti kolem 300 kilometrů, tedy ještě daleko mimo dostřel střel AMRAAM (o kterých ani určitě nevíme, že je Ukrajina má k dispozici).

Okolnosti útoku přitom nasvědčují tomu, že ruská skupina byla naprosto překvapena a nestihla reagovat. Nelze pochopitelně v principu vyloučit, že ruskou formaci skutečně zaskočilo nějaké protivníkovo letadlo či letadla. Zároveň ovšem není jasné, jak by se ukrajinský stroj (či dokonce stroje) mohl vyhnout ruským radarům. „Neviditelné“ stroje Kyjev rozhodně k dispozici nemá.

Jako poslední a zřejmě nejreálnější se nabízí možnost, že ruská letadla přepadla ukrajinská protivzdušná obrana. Nebylo by to v této válce poprvé. Podobný přepad spočívá v tom, že se systém s protiletadlovými střelami ukryje někde na zemi v předpokládané dráze nepřátelských letounů. Zde čekají, nemají zapnutý radar, jsou maskované a dodržují třeba i nějaká další opatření (rádiový klid), aby je protivník neodhalil. Když se naskytne vhodná příležitost – například když pozorovatelé zachytí signál přilétajícího stroje nepřítele –, tak rychle zapnou svůj vlastní zaměřovací systém a vystřelí raketu, aby protivník nemohl reagovat.

Nepřítel reaguje na signál, takže je možné díky radarům z jiných stanovišť dostat zprávu o přilétajícím stroji, odpálit střely určitým směrem vstříc útočníkům a teprve pak zapnout navádění, takže nepřipravený protivník vůbec nemá šanci reagovat. Závisí na použité technice, připravenosti nepřítele a dalších okolnostech.

V daném případě byly nejspíše pro přepad vhodné podmínky. Celá řada zdrojů uvádí, že bombardéry z Brjanské oblasti útočily opakovaně, takže ruské chování bylo předvídatelné, ukrajinská strana si tedy mohla na protivníka doslova počkat. Bývalý ukrajinský pilot, dnes hlavně válečný komentátor pro ukrajinská média, Roman Svitan v rozhovoru pro Rádio Svoboda připomněl, že přesně tuto taktiku proti ruským bombardérům ukrajinská protivzdušná obrana nedávno použila.

Na jaře letošního roku v okolí města Avdijivka začaly „pracovat“ ruské Su-34 vyzbrojené klouzavými bombami, které se zaměřily především právě na nejpevnější pozice přímo ve městě. Letadla zbraně vypouštěla několik desítek kilometrů od cíle, takže přenosné protivzdušné střely, kterých ukrajinská armáda má relativní dostatek, nebyly k ničemu.

Ukrajinci tak museli v blízkosti fronty použít větší protivzdušné systémy. Aby je ruský protivník neodhalil a nevyřadil z provozu, jejich obsluha spoléhala na varování od jiných oddílů. Svůj vlastní radar zapnula tedy na poslední chvíli, a nepřátelský stroj se jí tak podařilo údajně překvapit a sestřelit.

Z té doby máme skutečně zaznamenaný případ sestřelení ruského Su-34 v této oblasti. A protože trosky stroje dopadly více než 30 kilometrů za frontou, široce se spekulovalo, že letadlo omylem sestřelila ruská protivzdušná obrana.

Od té doby ruské letectvo při bombardování i z vlastního území začalo údajně postupovat opatrněji. Nasazovalo při něm například právě vrtulníky s rušičkou ukrajinských radarů a další techniku. Někdy akce kryly z větší vzdálenosti i stroje tzv. „včasné výstrahy“ Berijev A-50, tedy upravená velká nákladní letadla s velmi výkonnými radary a další elektronikou na palubě. Ty by například mohly odhalit startující ukrajinské rakety i předtím, než jejich obsluha zapne naváděcí radar.

Zda takový stroj byl ve vzduchu v sobotu 13. května, o tom nemáme žádné zprávy. Je poměrně pravděpodobné, že nikoliv, protože Rusko nemá těchto letounů mnoho, snad kolem desítky. A fronta je dlouhá.

Ovšem i kdyby byl, je možné, že by ruská strana ani tak nestačila reagovat. Pokud použily ukrajinské jednotky silnější protivzdušné rakety, například systém S-300 nebo i novější verze systému Buk, času na protiopatření bylo opravdu málo.

Střely z podobných systémů se totiž pohybují i čtyřnásobnou rychlostí zvuku. Pokud odpalovací zařízení bylo v těsné blízkosti hranice, od cílů jej dělilo maximálně 50 kilometrů. Takovou vzdálenosti mohou výkonnější střely při „startu z místa“ urazit zhruba za 20 sekund. Pokud nejsou piloti a další obsluha v danou chvíli připraveni, mnoho času na protiopatření nemají.