Rozbor videa: 20 vteřin extrémního adrenalinu ukrajinského bojového pilota

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na sociálních sítích se minulý týden objevilo krátké ukrajinské video, které poprvé zachycuje ukrajinský MiG-29, jak odhazuje dvě pumy francouzské výroby Hammer. Není jasné, kdy bylo pořízené, a i když se podařilo objevit, kde zhruba bylo pořízeno, tyto okolnosti na něm nejsou nejzajímavější.

Zhruba 40sekundový sestřih záběru z několika zdrojů totiž dobře vystihuje stav letecké války na Ukrajinou.

Pro pilota, jehož letoun je na záběrech, šlo také zřejmě o jednu z nejintenzivnějších chvil v jeho životě, byť se to tak při prvním pohledu nemusí vůbec zdát. Jde o okamžik extrémního rizika a vypětí, jaké prožívají muži a ženy na obou stranách Kremlem rozpoutané války.

Jak bylo řečeno, záběry zachycují ukrajinský MiG-29, jak odhodí dva kusy munice. Má jít o dvě francouzské pumy Hammer, kterých Ukrajina dostává z Francie údajně zhruba 50 měsíčně.

Kyjev tyto zbraně v posledních týdnech pravidelně nasazuje podle dostupných informací především na severní frontě, tedy v Charkovské oblasti a podél hranice. V tomto konkrétním případě se cílem zdá být podle geolokace budova hraničního přechodu mezi Ruskem a Ukrajinou u Žuravljovky v Bělgorodské oblasti.

Aby se k hranici dostal, MiG-29 musel přeletět nejméně několik desítek kilometrů vzdušného prostoru, kde hrozilo reálné nebezpečí od ruské protivzdušné obrany, která může dosáhnout poměrně daleko nad ukrajinské území, tak ruských stíhačů vybavených střelami, jež mají dosah přes 150 kilometrů. Pro ilustraci, zpráva britského vojenského think tanku RUSI uvádí (v PDF), že podle ukrajinských pilotů Rusové sestřelili jeden jejich letoun na 177 kilometrů, takže nejde o čistě hypotetickou hodnotu.

Aby mohli splnit svůj úkol a přežít, ukrajinští piloti létají ve velmi malých výškách. Pilot migu si v hloubce ukrajinského vzdušného prostoru mohl dovolit nepochybně větší odstup od terénu, zatímco čím blíže se dostával k bodu, kde měl odhodit zbraně, tím víc se nejspíš „tiskl“ k zemi, aby se vyhnul odhalení ruskými radary.

V podstatě se tak chce skrýt v odrazech od terénu a také obrazně řečeno „za Zemí“: vzdálenější radary ho nevidí, protože jejich vlny nedosáhnou za horizont. Není to obrana dokonalá, protože například moderní radary jsou dobře schopné „hledět dolů“. Jinak řečeno, mohou dobře odhalovat i cíle, které se skrývají za terénem. Takže pokud by někde v blízkosti hlídkovaly ruské stíhačky, let v nízké výšce by mohl být spíše nevýhodou.

Pilot se tedy musí spolehnout, že ukrajinské radary a letadla spojenců ruské stroje sledují a v oblasti není žádný, který by proti němu mohl zasáhnout. To se rozhodně stává, ruské pokrytí vzdušného prostoru kolem hranice není dokonalé: hranice je dlouhá a síly ruského letectva nejsou neomezené.

Ještě větší problém by mohl být ruský „létající radar“, tedy letoun včasné výstrahy s radarem, který dokáže odhalit stroje protivníka na stovky kilometrů. V případě ruských A-50 by to mělo být kolem 200 kilometrů. Tyto stroje mohou létat tak vysoko, aby nahlédly za horizont, kam pozemní radary vidět nemohou, jak již bylo zmíněno.

To je přesně důvod, proč Ukrajina věnovala takovou pozornost boji s ruskými létajícími radary. Nejprve se je pokusila zničit na zemi. Postupně ovšem dokázala proti nim nasadit (zřejmě nějak upravené) starší sovětské střely S-200 s dosahem několika set kilometrů. Rusko přišlo o dva z necelé desítky pro něj zatím nenahraditelných strojů tohoto typu. Od té doby je nasazuje opatrněji – což ukrajinským pilotům dává trochu víc svobody ve vzduchu.

Jak ale je vidno i z videa, jde o svobodu relativní s celou řadou omezení. Pilot by nepochybně mnohem raději provedl misi ve větší výšce. Zejména proto, že létaní takto nízko je vždy nebezpečné. Pilot v podstatě nesmí spouštět oči z průhledového displeje před sebou, zvláště, pokud mění směr. Náš rovnovážný systém není tak přesný, letci musí očima neustále kontrolovat, že se skutečně drží ve vodorovném letu. Na nápravu chyby je minimum času.

I když nevíme, jaké úpravy Ukrajinci na svých MiG-29 provedli, obecně toto letadlo pro podobné použití není stavěné. Jde o původně stíhací stroj, který měl bojovat ve větších výškách s letadly protivníka.

Což znamená, že jednak nemá žádné elektronické systémy, které by zásadně zjednodušily let blízko země a pomohly se například vyhýbat překážkám a „kopírovat“ terén, a jednak konstrukce letounu není vhodná pro dlouhé lety v nízké výšce.

V blízkosti země jsou totiž turbulence podstatně častější a piloti bojových strojů je rozhodně cítí. Vzduch je hustý a plný proudů stoupajícího vzduchu, který se ohřál od povrchu. V nevhodném letadle je let vysokou rychlostí těsně nad zemí hodně nepříjemný zážitek a piloti jsou po jisté době doslova „vyklepaní“. A to do té míry, že už po pár desítkách minut nemusí být schopni plnit úkoly (viz například sborník NATO z roku 1980 k této problematice).

Ukrajina má v k dispozici letadlo, které je při letech v malých výškách výrazně „pohodlnější“. Jsou to stíhací bombardéry Su-24, které mají nastavitelný úhel křídel (tzv. proměnlivou geometrii). V letu těsně nad zemí tak může posádka doslova zmenšit křídlo, což omezí vliv turbulencí – čím menší plocha křídla v poměru k hmotnosti, tím je totiž jejich vliv menší. V takovém letadle se dají strávit hodiny v přízemním letu bez většího nepohodlí.

Další důvod, proč by pilot nepochybně raději provedl misi ve větší výšce, je vzdálenost od cíle. Už jste nepochybně četli, že nejlepší zbraní ruského letectva jsou klouzavé bomby, které letadla shazují daleko (často až 70 km) od cíle.

Ukrajinský mig má pod křídly zbraně, které by zvládly něco podobného. Pokud jde skutečně o francouzské klouzavé pumy Hammer, tak ty jsou dokonce vybaveny raketovým motorem, který jim podle výrobce má dát dosah „přes 50 kilometrů“. Ovšem pilot ukrajinského letadla se musí k cíli dostat mnohem blíž. Klouzavé pumy dosáhnou na dlouhé desítky kilometrů jen pod podmínkou, že je letadlo vypustí z velké výšky a rychlosti.

To si mohou dovolit ruské bombardéry, které létají proti ukrajinské protivzdušné obraně a letectvu. Ukrajinské stíhačky dnes nemají střely, které by dosahem i dalšími vlastnostmi mohly konkurovat ruským, a tak se musí držet v uctivé vzdálenosti. A ukrajinská pozemní obrana se potýká s nedostatkem munice a nedostatkem systémů s dlouhým dosahem, aby je udržela dále od hranice (v tomto ohledu by se situace mohla do jisté míry změnit).

Útočící MiG-29 se ovšem musí přiblížit k cíli podstatně blíže. Podle výrobce mají Hammer při shozu z malé výšky dosah 15 kilometrů. Což tedy znamená, že ukrajinský pilot se dostává nepříjemně blízko k ruské hranici, a tedy nepochybně na dosah ruské obrany.

Udělá tedy vše proto, aby „zvedl hlavu“ jen na nejkratší možnou dobu a co nejrychleji zase zmizel. Ve videu je vidět, jak pilot letadlo zvedá z přízemního letu pod úhlem 45 stupňů s motory na maximální výkon (bez přídavného spalování). To můžeme říci kvůli přítomnosti černého kouře: motory MiG-29 vynikají v tomto režimu značnou kouřivostí, to není žádná novinka.

A proč bez přídavného spalování? Znovu můžeme pochopitelně jen spekulovat, ale nejspíše to souvisí se spotřebou. Let vysokou rychlostí v nízké výšce není zrovna ekonomický režim, navíc pilota čeká zřejmě ještě dlouhá cesta domů. Ukrajinské bojové letouny nemohou operovat z letišť, která jsou v dosahu ruských průzkumných dronů a balistických střel, takže do relativního bezpečí to patrně má ještě několik set kilometrů letu.

Rusové s pomocí řízených střel a dronů útočí pravidelně i na základny na západě Ukrajiny, ale na takovou vzdálenost lze útoky spíše zachytit a zareagovat. Navíc do těchto míst nedolétnou ruští bezpilotní „průzkumníci“, takže Rusové o nich mají méně informací a údery se jim hůře plánují.

Čímž se konečně dostáváme zhruba k osmé sekundě videa. Letadlo na plný výkon nastoupá několik set metrů a odhodí dvě pumy. Ty pochopitelně stoupají dále po původní dráze letadla, zatímco pilot strhává řízení do prudké levé zatáčky.

Při pohledu zvenčí vypadá v očích nás laiků manévr poměrně plynule a jemně. Ve skutečnosti ovšem pilot v tuto chvíli zažívá extrémní zátěž. MiG-29 snese při podobných zatáčkách přetížení devět G, tedy devítinásobek běžné gravitace. Při manévru k této hodnotě nebude chybět mnoho, odhaduje Tom Cooper. Přetížení bude možná o něco nižší, protože pilot musí myslet na to, jak blízko je země. Nesmí tedy ani na chvíli ztratit přehled či vědomí.

Záběr ovšem v tu chvíli střihem přejde na cíl, tedy už zmíněnou budovu hraničního přechodu. Jde tedy o střih v čase – bomby k cíli dolétly až poté, co ukrajinský pilot opustil oblast.

Jedna puma mimochodem budovu zjevně nejméně o několik metrů mine, druhá zaznamená přímý zásah. I u relativně „lehké“ 250kilogramové pumy to pochopitelně znamená, že budova je zničená a všichni uvnitř s největší pravděpodobností zranění či po smrti.

Nejasný je význam záběru na dvě kouřové stopy na obloze, které se ve videu objevují. Podle některých by mohlo jít o vzdálený start dvou střel ruské protivzdušné obrany. Podle názoru autora tohoto textu ovšem spíše jde o stopy raketových motorů obou bomb, které ukrajinské letadlo shodilo.

Munice s jejich pomocí vystoupá do větší výšky. Cíl pak zasahuje vysokou rychlostí pod téměř kolmým úhlem. Stopy na obloze se podobají záběrům z jiných případů nasazení bomb Hammer na Ukrajině (například první sekunda tohoto videa).

V tu chvíli se znovu video vrací k letadlu, které dokončuje ostrý obrat doleva a znovu se obrací zpět k zemi. Při klesání je mimochodem na chvíli vidět, že motory přestanou kouřit, zjevně pilot na chvíli stáhne jejich výkon. Ale jen na chvíli, za okamžik ho znovu zvýší a pomalu letoun srovnává do vodorovného letu. Než zmizí za stromy, stále ještě klesání není zcela vyrovnané.

Letadlo je na záběrech přibližně 20 sekund. Pro pilota to pochopitelně není konec mise a nervů. Nevíme, co mu přístroje ukázaly, ale při stoupání ho velmi pravděpodobně varovaly, že ho ozářily protivníkovy radary. Vzdálenost od nich se bude rychle zvyšovat, ale ještě nějakou dobu bude ukrajinský letec nepochybně v napětí.

Na závěr stojí za zaznamenání i to, co na záběrech není: MiG-29 během manévru neodhazuje žádné „návnady“. Tedy klamné cíle, kterým se i česky říká „fléry“. Jde v podstatě o pyrotechniku, která má zmást střely naváděné teplem produkovaným motory.

Vrtulníky i bitevníky, které působí na Ukrajině v blízkosti fronty, často používají nepřímou střelbu, při které vlastně kropí protivníkovy pozice neřízeným střelami vypálenými obloukem do nebe (popisovali jsme v tomto textu). Podobný manévr běžně doprovází odhazování návnad, tak proč tomu v tomto případě není stejně?

Velmi pravděpodobně proto, že stroj provádí útok z vlastního území. Odhazování návnad má stroje chránit před malými střelami, které odpalují vojáci z ramene, někdy stojánků. Jejich dosah jsou jednotky kilometrů. V takové vzdálenosti by ovšem žádný ruský voják být neměl, a tak pilot šetří materiál a sobě lehce zjednodušuje práci.

Je to malá ukázka toho, proč v moderní válce má takovou důležitost použití zbraní s vyšším dosahem. Klouzavé pumy ukrajinským pilotům dávají možnost zasáhnout cíle na takovou vzdálenost, aby na ně protivník nedosáhl – ale týká se to jen zbraně s nejmenším dostřelem.

Na to, aby se vyhnuli i dalším vrstvám ruské obrany, by potřebovali mnohem víc než mají – a bohužel asi více, než v dohledné době mít budou.