Radar NASA objevil pod grónským ledem stopy základny z dob studené války

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když letos v dubnu NASA vyslala nad Grónsko letoun vybavený radarem pro průzkum ledu, výzkumníci rozhodně nečekali, že narazí na pozůstatky jedné z nejpozoruhodnějších staveb studené války.

Byli tak notně překvapeni, když dálkový průzkum odhalil několik metrů pod ledem zbytky futuristické základny Camp Century z konce 50. let minulého století. Objekt sice sloužil primárně k výzkumným účelům, ale jeho skutečným smyslem bylo zjistit, zda by se ledový příkrov největšího ostrova světa nedal využít pro vojenské účely.

Dnes pozůstatky tohoto technického díla překrývá několik metrů ledu a radar nebo jiné zařízení jsou tedy zdaleka nejlepším způsobem, jak do něj nahlédnout. Svého času to ovšem bylo malé „město pod ledem“, vybavené dokonce vlastní jadernou elektrárnou.

Projekt vznikl v 50. letech, kdy Spojené státy získaly povolení k využívání Grónska pro vlastní vojenské základny. V amerických ozbrojených silách se tehdy zrodil nápad, že by (podle tehdejších představ) stabilní ledový příkrov mohl posloužit jako vhodný úkryt pro balistické střely namířené proti východnímu bloku.

Grónsko bylo přece jenom blíže cíli než území Spojených států. Navíc šlo o neobydlená území, kde by mělo být teoreticky možné nerušeně a nepozorovaně stavět vojenské objekty. A případný útok proti nim by také USA nezpůsobil větší ztráty na životech nebo ekonomice.

Dánsko, pod jehož jurisdikci Grónsko spadá, vojenské využití ledovce sice přímo neschválilo, ale zároveň jej přímo nezakázalo. V roce 1958 tehdejší dánský ministerský předseda na opatrnou otázku amerického velvyslance velmi diplomaticky odpověděl, že protože mu USA nepředložily žádné konkrétní návrhy, tak nevidí důvod, proč by se měl k otázce případného umístění střel vyjadřovat. „Neodpověď“ americkým silám stačila, aby se pustily do příprav projektu.

V květnu 1959 vytipovali ženisté americké armády v Grónsku vhodnou odlehlou lokalitu pro základnu nazvanou Century. Stovka v názvu odkazuje na fakt, že komplex měl vzniknout 100 mil od okraje grónského ledovce. Ve skutečnosti to tak úplně nebylo, ale název už se neměnil.

Inženýři vybrali místo, na kterém panují jedny z nejdrsnějších podmínek na Zemi, vzdálené více než 200 mil od letecké základny Thule. Teploty tam v zimě klesají až k -70 °C, byly naměřeny větry o rychlosti přes 200 km/h a roční sněhové srážky přesahující čtyři metry. I tak tam za necelé dva roky pod arktickým ledem vznikla základna schopná pojmout 200 vojáků.

Výstavba byla zahájena v červnu 1959 a dokončena v říjnu 1960. Vojáci museli nejprve vybudovat tříkilometrovou silnici, po které bylo možné přivézt 6000 tun zásob. Většinu těžkého vybavení včetně vozidel přivezly boby, které měly maximální rychlost něco přes tři kilometry za hodinu, takže cesta ze základny Thule trvala 70 hodin.

Konstrukce byla hloubená. Nerazilo se tedy pod ledem, ale kopalo z povrchu. Pluhy připravily hluboké zákopy, které pak byly zakryty střechou z připravených ocelových oblouků a zasypány dalším sněhem. Uvnitř zákopů ženisté postavili prefabrikované dřevěné budovy, přičemž na každé straně ponechali vzduchový prostor, aby se minimalizovalo tání.

Tábor Century nakonec tvořilo 26 tunelů o celkové délce něco přes tři kilometry. Největší „příkop“, známý jako hlavní ulice (Main Street), byl dlouhý více než 300 metrů. Prostor byl zároveň zhruba osm metrů vysoký a široký.

Voda se získávala čerpáním horké páry do hlubokého vrtu. Tato „Rodriguezova studna“ produkovala více než 10 000 galonů čerstvé vody denně. Osazenstvo tedy v podstatě pilo sníh, který na Grónsko spadl téměř o 2000 let dříve.

Na závěr proběhla instalace „mobilního“ jaderného reaktoru PM-2A, prvního svého druhu. Mobilní byl poněkud zavádějící název, zařízení ve skutečnosti vážilo přes 300 tun. Ale protože se skládalo z částí, které se daly přepravovat nákladními letadly té doby, dostalo se mu zmíněného označení.

Armáda se chlubila, že reaktor s pomocí zhruba 20 kilogramů uranu nahradí několik milionů litrů nafty, které by jinak byly zapotřebí k zajištění provozu základny. Použitý uran byl obohacen na 93 procent, takže se jednalo o materiál, který byl na úrovni dostatečné pro výrobu jaderné zbraně. Reaktor dodával jak elektřinu, tak i dostatek tepla pro to, aby si stovky mužů v táboře mohly dopřát tolik horkých sprch, kolik si v brutálně chladném prostředí přály.

Instalace jaderného zařízení nebyla jednoduchá, protože v nízkých teplotách hrozilo poškození kovových částí. Po prvním spuštění byl reaktor údajně zase rychle vypnut, protože produkoval příliš mnoho neutronů s vysokými energiemi. Což samy o sobě nejsou radioaktivní částice, ale mohou způsobit poškození atomů materiálu v okolí, lidské tělo nevyjímaje.

Reaktor dostal dodatečné stínění (inženýři ho prostě „obalili“ olovem), pak sloužil potřebám základny necelé tři roky, než byl odstaven. Příčinou byl pohyb stěn komory, ve které reaktor stál – za ty mohlo nejspíše zbytkové teplo reaktoru.

Samotný tábor nebyl žádným tajemstvím. Oficiálně byl vybudován pro vědecké účely pod záštitou armádního střediska pro výzkum polárních oblastí. Armáda dokonce natočila krátký film propagující Camp Century jako „odlehlou výzkumnou komunitu“.

Vědecká práce se soustředila primárně na výzkum ledovce, který se nacházel pod nohama obyvatel základny, prostřednictvím hlubokých vrtů. Vrtné práce vedl fyzik Lyle Hansen, jehož týmu se v roce 1961 z tunelu v Camp Century poprvé podařilo proniknout na dno grónského ledového příkrovu. (Dva první pokusy byly neúspěšné kvůli pohybům ledu, které rozbily vrtáky.)

Poprvé bylo možné studovat souvislá ledová jádra představující více než 100 000 let klimatické historie. Skutečnou hodnotu ledových jader si všichni uvědomili až o několik let později. Od té doby studium ledu zpod Camp Century posloužilo jako základ pro celou řadu vědeckých prací a zajímavých poznatků.

Například poslední čtyři metry ze zhruba 1,4 kilometru dlouhého jádra tvoří zmrzlá půda z doby, kdy bylo Grónsko zelené. V 60. letech nebyly k dispozici techniky, jaké známe dnes, a tak byl přínos prvních analýz omezený. Až ve 21. století se podařilo ve vzorcích přesvědčivě prokázat přítomnost pozůstatků větviček, mechu a lišejníků.

To mimo jiné ukázalo, že ledovcový příkrov Grónska v posledních stovkách tisíc let nejméně jednou zcela rozmrzl. Nejspíš v době zhruba před 400 tisíci lety, kdy bylo klima ještě o pár stupňů teplejší a hladina moře byla zhruba o 1,5–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2,5 metru vyšší než dnes.

O vědu ovšem šlo až na druhém místě. Vědecký výzkum v Camp Century byl zástěrkou pro operaci s krycím názvem „Iceworm“ (tj. Ledový červ), v jejímž rámci mělo dojít na zmíněné rozmístění balistických střel pod grónským ledem.

V maximální variantě plán počítal s vytvořením tunelů o celkové ploše 250 000 kilometrů čtverečních. V menší variantě měla být plocha cca 130 000 kilometrů čtverečních, tedy o něco méně než celé Československo.

Americká armáda v nich plánovala rozmístit zhruba 600 raket a několik desítek odpalovacích stanovišť. Rozsah komplexu měl být jeho velkou výhodou, střely by byly velmi rozptýlené a bylo by prakticky nemožné je najednou zneškodnit. Pro projekty měla vzniknout od jiných střel odvozená raketa „Iceman“ upravená tak, aby mohla fungovat v arktických teplotách. Pod ledem mělo žít podle plánu možná až 11 000 mužů.

Projekt nakonec neuspěl. Svou roli sehrálo financování i politika (včetně té mezinárodní v rámci NATO), ale klíčové bylo zjištění, že grónský ledový příkrov není tak stabilní, jak si autoři nápadu mysleli.

I Camp Century potřeboval více údržby, než se původně očekávalo. Tunely bylo nutné zbavovat nového ledu (základna proti původnímu plánu neměla klimatizaci, což se ukázalo jako provozní problém) a opravovat kvůli posunům okolní ledové masy. Americké ozbrojené síly nemohly riskovat rozmístění stovek raket v tunelech, které se mohly kdykoli zřítit. V důsledku toho byl projekt Iceworm v roce 1963 oficiálně zrušen.

Samotný Camp Century byl navržen tak, aby měl při správné údržbě životnost nejméně deset let. Kvůli pohybům ledovce se však v roce 1964 stal v podstatě letním táborem. Údržba tunelů vyžadovala prořezávání a odstraňování více než 120 tun sněhu a ledu každý měsíc. V roce 1966 tak byl tábor nadobro opuštěn.

Ještě v létě roku 1969 se do tábora Century vrátil armádní tým. Při této příležitosti se podařilo zdokumentovat vážné poškození podzemního „města“, jehož konstrukci pomalu drtil extrémní tlak napadaného sněhu. Dnes na místě zůstaly jen malé pozůstatky původních chodeb, které se dají odhalit jen na snímcích radaru, jež pronikne pod led.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.