Článek
Ukrajinská letní ofenziva probíhá pomaleji, než vedení vojenské i politické doufalo, o tom už v tuto chvíli není sporu. Ukrajinské bitevní plány pochopitelně nejsou veřejně dostupné, ale z jak oficiálních vyjádření, tak i vývoje ofenzivy se zdá, že ukrajinské jednotky se pokusily rychle prorazit ruskou obrannou linii – a neuspěly.
Přesně tak si řada analytiků vykládá události ze začátku června, kdy se na ukrajinském bojišti poprvé objevily záběry německých tanků Leopard 2, okamžitě ale následované prvními snímky zničených Leopardů.
Ukrajinské jednotky se zřejmě skutečně pokusily prolomit ruské linie s pomocí mechanizovaných kolon, ruská obrana se však ukázala být efektivní a tyto pokusy zastavila de facto v zárodku. Od té doby ukrajinské velení muselo změnit taktiku a obrněná vozidla plní zjednodušeně řečeno spíše podpůrnou roli, než aby stála v čele útoků.
Ruské propagandistické kanály s oblibou ukazují záběry, na kterých na protivníkovu techniku útočí kamidadze drony, dělostřelectvo či vrtulníky. To vše nepochybně hraje svou roli, například úspěšnost ruských vrtulníků proti ukrajinským kolonám byla nepříjemným překvapením.
Ovšem podle válečných reportérů, kteří působí na místě, či telegramových kanálů ukrajinských jednotek, snad největší roli vůbec hrají miny – doslova miliony min, které ruská armáda na okupovaných územích rozmístila. Reflektuje to třeba i sbírka „Dárek pro Putina“, ve které se po nákupu tanku či kulometů (nejen) proti kamikadze dronům v současné době sbírají peníze na odminovací zařízení.
Miny chrání jiné miny
Při znovudobývání území musí ukrajinští vojáci překonávat kilometry otevřených polí posetých tisíci minami různého typu a určení: protitankovými, protipěchotními, improvizovanými výbušnými zařízeními a řadou nástražných výbušných systémů.
Řadu těchto typů lze obvykle najít na jednom místě: ruské síly totiž chrání protitanková minová pole zároveň protipěchotními minami, které mají za úkol zranit ženisty, jež by miny odstraňovali. To v některých případech znamená, že pod protitankovou minou je v zemi položena ještě menší mina, která se spustí při odstranění miny nad ní.
V dalších případech zase naopak okupační jednotky podle ukrajinských zdrojů pokládají nad sebe více protitankových min. Cílem nejsou ženisté, ale vybavení určené k mechanickému odstraňování min, například speciální radlice pro tyto účely, které se připravňují na předek tanků či jiných obrněných vozidel. To odrhne svrchní miny, ale přitom odhalí spodní, které ho pak poškodí či zničí.
Ruská armáda také začala připravovat ve větším měřítku nástražné výbušné systémy. Obě strany totiž při postupu vpřed z pochopitelných důvodů využívají obranných pozic nepřítele: když vaše pěchota obsadí protivníkův zákop, je výrazně vyšší pravděpodobnost, že danou pozici už udrží.
Ukrajinští vojáci skupině západních vojenských odborníků v červenci popisovali, že okupační síly právě proto staví speciální falešné podminované zákopy. Tedy soustavu zákopů, která vypadá jako běžná pěchotní pozice, ve skutečnosti jsou v ní položené nákopy. Ve chvíli, kdy se ji ukrajinské jednotky pokusí obsadit, Rusové na dálku spustí explozi všech uložených výbušnin.
Hustota zaminování je ještě vyšší, než po jaké volá ruská vojenská doktrína. V hustě zaminovaném terénu je prakticky nemožné se volně pohybovat. Týká se to v první řadě vozidel, jak ilustrovaly i neúspěšné útoky ze začátku června. Ale v lepší situaci nejsou ani jednotliví pěšáci.
Nedávno zveřejněné video ukázalo příklad ukrajinského vojáka, který dlouho vybíral vhodné místo k sestupu z plošiny obrněného vozidla až skočil na zdánlivě vhodné místo, na kterém ovšem ležela okupanty připravená mina. Okamžitě přišel o končetinu, sám si vzápětí aplikoval tlakový obvaz, který ho zachránil před vykrvácením.
Jak řekl pro reportéra Financial Times zdravotník z vojenské nemocnici poblíž Bachmutu, velká část operací, které se v nemocnici v této době provádí, jsou amputace po výbuchu miny: „Předtím (tj. před začátkem ukrajinské ofenzivy, pozn. red.) jsme většinou ošetřovali zranění způsobená dělostřeleckými šrapnely. Teď jsou to zranění způsobená minami“.
To je veliká změna, protože v předchozím průběhu války, zhruba 80-90 procent zranění podle dostupných údajů připadalo právě na následky dělostřelecké palby. Měli bychom také dodat, že situace u Bachmutu je z hlediska hustoty minových polí příznivější než na jižní frontě. V okolí tohoto města se linie fronty v posledních měsících relativně dynamicky měnila a ruské jednotky neměly tolik času na přípravu důkladné a hluboké obrany.
Čas a trpělivost
Pokud máte k dispozici prakticky neomezené množství dělostřelecké munice, jedním řešením je prostě minová pole bombardovat, ideálně například kazetovou municí, která pokryje větší prostor. Přesně to dělaly ruské jednotky v průběhu loňského roku u Popasné, když poprvé prorazily ukrajinské obranné linie budované během předchozích osmi let.
Ovšem pokud nejsou k dispozici bezedné zásoby munice (a i ty ruské jsou už v případě některých typů munice hodně vyprázdněné), nemá situace jednoduché řešení. Minová pole lze odstranit, ale vyžaduje to čas. A ten ruské síly ukrajinským silám pochopitelně nedopřejí. Technika či oddíly, které vstoupí do zaminovaného prostoru, se stávají terčem dělostřelectva, dronů či jiných zbraní. Především vzhledem k vysokému počtu dronů na bojišti podobnou činnost nelze před protivníkem utajit.
Na začátku června Ukrajina během jediného útoku přišli o několika tanků se speciálními mechanickými odminovači, tedy de facto speciálními radlicemi. Podobné vybavení se pochopitelně stává pro okupační síly důležitým a lákavým cílem. Nelze ho tedy používat, dokud se nepodaří umlčet jiné protivníkovy zbraně. O to se v současné době ukrajinské síly do určité míry pokoušejí, když se intenzivně zaměřují především na hledání a ničení ruského dělostřelectva. Vzhledem k počtu zbraňových systémů na ruské straně fronty si taková strategie vyžádá čas.
Při útočných operacích se lépe osvědčují tzv. „výbušné odminovače“. Jde v podstatě o dlouhé šňůry s náložemi, které se raketou vystřelí směrem před minové pole. Po dopadu se všechny nálože aktivují a zničí většinu (uvádí se cca 95 procent) min v blízkosti šňůry.
Podobná zařízení jsou ovšem také zranitelná dělostřelectvem a dalšími zbraněmi, navíc dokážou v minách vytvořit jen poměrně úzký koridor. Měla by se tedy nasazovat ve větším počtu, aby protivník nemohl vzniklý průchod jednoduše pokrýt palbou. Ukrajinské síly zatím dostaly údajně zhruba jen šestinu z přislíbeného množství tohoto typu bojové techniky.
Nejlepším řešením z ukrajinského hlediska jsou tedy malé pěší oddíly, které pomalu odstraňují miny z vybraného prostoru. Mohou působit relativně nenápadně a mají tedy větší šanci uniknout pozornosti okupačních vojsk. Tyto jednotky by nepochybně mohly dobře využít i menších „výbušných odminovačů“ určených pro jednotlivé vojáky, které má třeba americká armáda, Kyjev je však zatím od západních partnerů neobdržel.
Dorůstající problém
Ruští ženisté ale nesedí jen tak s rukama v klíně. Obě armády mají k dispozici systémy pro dálkové zaminování – tedy v podstatě rakety či dělostřelecké granáty, které se nad zvoleným místem otevřou a vypustí miny, ať už protipěchotní nebo protitankové.
Ukrajinské síly je používaly s úspěchem v bojích u Vuhledaru na začátku roku, okupační síly je nasazovaly až do tohoto léta spíše sporadicky. Ale především v Záporožské oblasti, tedy v jižní částí bojiště, se míra jejich nasazení výrazně zvýšila.
Když tedy ukrajinští ženisté nějaký prostor vyčistí, ruské dělostřelectvo ho snadno může přes noc znovu zaminovat. Postup je pochopitelně o to pomalejší. Ruské síly času navíc využívají i k tomu, aby prohlubovaly svá minová pole ve směrech, ve kterých se podařilo osvobodit Ukrajincům nejvíce území.
Minová pole tedy nadále rostou a boj s nimi pro ukrajinské síly není v dohledu. Je jich tolik, že jeden na Ukrajině působící americký ženista na otázku, kdy se ukrajinskou krajinu podaří zbavit min, odpověděl jednoduše „Nikdy“. Dědictví ruské okupace i v nejlepším případě zůstane na Ukrajině dlouhá desetiletí, než i ty poslední zapomenuté nálože přestanou být reálně nebezpečné.
