Článek
Čtete ukázku z newsletteru TechMIX, ve kterém Pavel Kasík a Matouš Lázňovský každou středu přinášejí hned několik komentářů a postřehů ze světa vědy a nových technologií. Pokud vás TechMIX zaujme, přihlaste se k jeho odběru!
Objevily se pochopitelně spekulace, že menopauza je moderní fenomén a vznikla až relativně nedávno, kdy se lidský život prodloužil. Ale údaje sebrané v lovecko-sběračských společnostech naznačují, že ženy po posledním porodu žijí většinou více než dvacet let.
Jinými slovy, žena z takové komunity může být v důsledku menopauzy polovinu svého dospělého života neplodná. Existují také dobové prameny, podle kterých byla menopauza obvyklým fenoménem třeba i v antickém Řecku či Římě, tedy v době, kdy život byl v průměru výrazně kratší než dnes.
Podle dnešního konsenzu s nejlepším vysvětlením přišel evoluční biolog George Williams v roce 1957. Menopauza podle něj může být důsledek toho, jak se náš druh přizpůsobil okolnostem – tedy tomu, že s přibývajícím věkem je těhotenství stále rizikovější a riziko úmrtí matky i dítěte čím dál vyšší (natož v dobách před nástupem moderní medicíny).
V určitém okamžiku se tak podle této hypotézy pro ženy stalo výhodnějším přesměrovat své úsilí do zvýšené podpory těch, které už ženy měly – tedy svých dcer či synů. Jejich potomci z jedné čtvrtiny nesou geny babičky, a pokud přežijí, přežije i část jejího „dědictví“. Pokud tedy ženy ve středním věku nebudou mít další děti, vyhnou se riziku smrti a mohou zvýšit šance na přežití svých potomků.
Evoluční biologie tak získala smysluplné vysvětlení, proč by starší ženy měly hlídat své vnuky a vnučky, vařit jim a všemožně se o ně starat. Otázkou nyní bylo, zda na této domněnce skutečně něco je. Williamsova práce byla teoretická, potřebovala praktickou oporu – a i tu se v posledních desetiletích daří nacházet.
Návrat do minulosti
Tuto otázku je těžké zkoumat v místech a dobách, kdy děti běžně míří do jeslí a školek a mají dostupnou lékařskou péči. Odborníci, kteří chtěli důkazy pro platnost této hypotézy, se museli obrazně či skutečně vrátit do minulosti.
Jednou možností jsou etnografické výzkumy ve společnostech, které stále mají poměrně vysokou dětskou úmrtnost. Vyšší pravděpodobnost přežití dítěte v případech, kdy je babička poblíž, byla v minulosti zaznamenána například u komunity pastevců z Keni nebo u zemědělců v Gambii. Ukázalo se také, že žijící babička má pozitivní efekt v tom, jak dítě přibírá a roste. Mimochodem v případě dědečků podobný efekt zjištěn nebyl.
Jinou vhodnou možností jsou „návraty“ do naší nedávné minulosti. Tedy například zkoumání starých matrik. Protože to není tak dávno, co i u nás úspěšné přečkání prvních několika let života nebylo zdaleka samozřejmostí.
V některých případech mohou být k dispozici velmi podrobné informace o matkách přes několik generací. A tak lze zjistit, zda přítomnost babičky ovlivnila pravděpodobnost přežití dítěte, ale třeba i to, kolik pak samo mělo dětí v dospělosti. Tedy že geny babiček jsou evolučně úspěšné.
Analýzy matrik z 18. století z Finska a z 19. století z provincie Québec v Kanadě skutečně zjistily, že přítomnost babičky měla v tomto ohledu vliv. Snižovala nejen věk porodu prvního dítěte, ale také zkracovala dobu mezi dalšími porody – patrně proto, že matka měla jistotu, že s dítětem jí má kdo pomoci. Takže vnoučata žen, které se dožily vyššího věku, se dožívala častěji dospělosti než vnoučata těch žen, které zemřely mladé.
Ve hře je ovšem celá řada faktorů, takže to neplatí vždy a všude. Babičky nejsou nezastupitelné. V bohatších rodinách tak vliv babiček nebyl silný, nebo nebyl vůbec patrný. To se týkalo například i českých údajů z panství Šťáhlavy (jižně od Plzně), které zkoumal tým z Přírodovědecké fakulty. „Efekt jsme objevili v chudých rodinách,“ shrnuje závěry vedoucí projektu Alice Velková a pokračuje: „U těch bohatších, tedy velkých sedláků, kteří měli obvykle rozsáhlou domácnost s čeledí, nebyl patrný, snad proto, že babičku mohl zastoupit někdo jiný.“
Staří a mladí šimpanzi
„Hypotéza babiček“ tedy v mnoha ohledech dává smysl a na její podporu se podařilo shromáždit celou řadu zajímavých pozorování. Prokázat ji jednoznačně lze těžko, protože evoluce se odmítá k takovým věcem přiznat (a tak i samotná evoluční teorie zůstává „jen“ teorií, přestože nedává smysl o její existenci pochybovat).
Je také logická v kontextu zvláštní lidské biologie. Jiné druhy totiž nerodí tak bezbranná a dlouho se vyvíjející mláďata jako my. Exkluzivitu nám narušilo pozorování menopauzy u kosatek, ale s tím se evoluční biologie neměla velký problém srovnat: Mladé kosatky, které žijí v přítomnosti babiček, mají několikrát vyšší šanci na přežití. Takže hypotéza se zdála být platnou, jen lidé nebyli jediní, kdo udělal tento evoluční krok. Představu ovšem poněkud nabourávají dvě nové práce, které se objevily v posledních dnech.
Jedna z nich je založena na údajích z národního parku Kibale v Ugandě. Vědci z projektu, který od roku 1995 sleduje jednu tamní šimpanzí populaci, si všimli, že řada samic v oblasti žila poměrně dlouho po svém posledním porodu.
V průměru toto období „po dětech“ trvalo asi 20 % dospělého života šimpanzů, tedy asi osm let, uvádí jejich výsledky (u lidí to bývá přes 40 procent). Čísla jsou založena na rozboru hladin hormonů v moči zvířat, která zjevně prochází velmi podobnými změnami jako lidé. Důkazy se tedy zdají být dosti spolehlivé.
Z hlediska hypotézy babiček je ale důležité, že starší šimpanzí samice svým vnoučatům nijak nepomáhají. Mladé samice totiž opouštějí rodnou skupinu dříve, než začnou mít potomky. Jejich matky se tedy se svými „vnoučaty“ nikdy nesetkají. A vědci si nevšimli, že by nějak zvyšovaly šanci svých synů na rozmnožení a pečovaly o jejich potomky.
Nejen autoři práce upozorňují, že skupina šimpanzů z Kibale je zjevně jiná než jiné šimpanzí tlupy. Zvířata tu žijí v relativním klidu a bezpečí: V parku nejsou leopardi, neohrožují je lidské nemoci či lov. V jiných skupinách samice obvykle umírají brzy po narození posledního potomka. Ale co z toho je „normál“? Žije dnes většina šimpanzů v horších podmínkách, než se původně vyvinuli, nebo to naopak šimpanzi z Kibale „mají lepší“, než bývá obvyklé?
Druhá studie vznikla také na základě nečekaného pozorování. Angela Goncalvesová z Německého centra pro výzkum rakoviny a její kolegyně Ivana Winklerová si všimly, že samice pokusných zvířat přežívají i dlouho poté, co už nemají mláďata.
Dvojice pak prošla údaje z publikovaných prací o zhruba 70 druzích savců, ať už žijících v zajetí, nebo ve volné přírodě. Pátraly po údajích, které by naznačovaly, že samice těchto druhů přestaly ovulovat. Ve své analýze pak dochází k závěru, že u 80 procent zkoumaných druhů se objevily náznaky toho, že se samice přestaly rozmnožovat ještě před koncem života. Na seznamu jsou koně, skot, afričtí a asijští sloni, myši a také šimpanzi.
Práce má tu nevýhodu, že se opírá o údaje od zvířat chovaných v zajetí. Takové podmínky, respektive stres jimi vyvolaný, mohou vést k ukončení možnosti reprodukce předčasně. Například sloni afričtí ve volné přírodě mohou rodit i po šedesátce, ale samice v zajetí se někdy přestanou rozmnožovat už po dvacítce.
Ve výsledku ani jedna práce neznamená nutně konec nejoblíbenějšího vysvětlení existence babiček a jejich sklonu k péči o vnoučata. Je spíše pravděpodobné, že situace je prostě komplikovanější a faktorů je ve hře víc. Vnoučata nebudou zřejmě jediný důvod, proč starší ženy nemohou mít děti. Na druhou stranu nás v dnešní době a našich podmínkách přesné příčiny trápit nemusí. Důležité je, aby babičky měly čas na hlídání, kdy je zapo… pardon, jak se jim hodí, pochopitelně!
V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.
