Pod čarou: Více práce, méně peněz. Umělá inteligence nás od dřiny neosvobodí

Není to poprvé, co do podoby pracovního trhu zásadně zasáhla automatizace. Takřka každá nová technologie částečně nahradila lidskou práci, zefektivnila výrobní či administrativní procesy a také občas i nějaké ty nové pracovní pozice vytvořila. Jiné to nebude ani u současného boomu nejrůznějších AI nástrojů. Jde ale o velmi novou technologii a debata tak bývá plná spekulací nebo povrchních soudů.

Objevují se optimistické vize toho, jak AI rozvine lidský potenciál a lidé budou s novými nástroji „spolupracovat“ (pár jich ve své podrobné analýze nedávno sepsal Pavel Kasík). Ještě častější je ale otevřená panika – pracovníci v celé řadě sektorů se bojí, že je zkrátka nahradí stroje.

Spolu s tím, jak se nejrůznější formy AI začínají zavádět do praxe, se ukazuje, že pravda bude jako vždy někde uprostřed – umělé inteligence nám nejspíš práci neseberou úplně, ale rozhodně také neplatí, že by se schylovalo k nějakému idylickému soužití lidí a strojů.

Ve sporech o změnách práce po nástupu AI se objevují dva hlavní názorové tábory. Na jedné straně zastánci automatizace, kteří jsou přesvědčeni o tom, že lze některé profese zcela nahradit AI nástroji, a na straně druhé příznivci tzv. augmentace (česky snad rozšíření či doplnění), kteří tvrdí, že AI zvýší efektivitu jednotlivých dělníků, aniž by museli být nahrazeni.

Historická zkušenost ukazuje, že pravděpodobnější je spíše druhá varianta. Několik nedávných příkladů vyjmenovává reportér Ted Chiang ve své nové, hojně sdílené eseji o roli AI na pracovišti – textové editory typu MS Word nahradily psací stroje, ale nikoliv zapisovatelky, a stejně tak Excel zametl s papírovými účetními knihami, ale samotné účetní o práci nepřipravil. Po nástupu počítačů došlo k výraznému zvýšení efektivity a HDP, ale těžili z toho jen někteří – reálné mzdy se zvyšovaly o poznání pomaleji, pokud vůbec, stejná zůstala i pracovní doba, a výsledný zisk tak shrábli majitelé firem a nikoliv zaměstnanci.

Není proto tak těžké domyslet, jak přesně bude tento proces vypadat (a také už leckde vypadá) po nástupu AI. ChatGPT sice dokáže napsat softwarový kód, ale i tak bude potřeba, aby ho někdo zkontroloval, a z programátora se tak stává pouhý „editor“ závějí automaticky generovaného kódu. Podobné tendence jde vidět třeba i na poli literatury nebo scenáristiky, kde se rýsuje situace, kdy nejprve AI vygeneruje mizerný scénář a ten pak jen do použitelné podoby dopracuje lidský scenárista. A ve vyjmenovávání příkladů by šlo pokračovat donekonečna – za zmínku stojí třeba i školství, ve kterém si řada učitelů stěžuje na přespříliš administrativy, kterou také nejspíš urychlí různé AI kancelářské nástroje.

Bylo by krásné spekulovat o tom, že učitelé pak tedy budou mít více času na přípravu a sebevzdělávání, ale je jasné, že realita bude jiná – kantoři zkrátka dostanou naloženou vyšší kvótu odučených hodin, ajťák bude muset vyprodukovat více kódu a scenárista více scénářů, pochopitelně za stejné nebo menší peníze.

Začnou také upadat nároky na příslušné pozice, protože práce s dopomocí AI nepotřebuje zdaleka takové zkušenosti a kvalifikaci, a s tím přichází vyšší nahraditelnost zaměstnanců – napsat celý scénář není tak jednoduché, ale opravit ty nejhorší chyby ve strojovém textu zvládne leckdo. Výsledek bude sice mizerné kvality, ale účel splní, a to je pro zaměstnavatele hlavní. Lakonicky řečeno, místo toho, aby roboti pracovali za nás, budeme sami pracovat jako roboti.

Nejde o pesimistickou spekulaci, ale historií stále dokola potvrzovaný proces, kterého jsme svědky nejméně od počátků průmyslové revoluce. Není tak divu, že se stále více odborníků včetně zmiňovaného Chianga odkazuje na zásadní historický precedent v podobě hnutí ludditů a boje proti automatizaci na začátku 19. století v Anglii.

Zdá se, že se o ludditech v poslední době hovoří stále dokola (sám jsem se už toho dopustil v předposledním vydání Pod čarou a napjatě také čekám na připravovanou knihu technologického reportéra LA Times Briana Merchanta), ale lepší ponaučení bychom skutečně našli jen těžko.

I tehdy totiž automatizace tkalcům a dalším povoláním práci nevzala a dokonce i řadu nových pracovních míst vytvořila, ale z kvalifikovaných řemeslníků udělala špatně placenou a snadno nahraditelnou námezdní pracovní sílu, která v nových továrnách dřela do úmoru a pohádkové zisky plynoucí ze zvýšení efektivity skončily v kapsách majitelů firem (a není náhodou, že k optimalizaci a zefektivnění pracovního procesu začaly být ve stejné době vyvíjeny první mechanické počítače).

V následujících dekádách se sice pod vlivem neblahých zkušeností z divokých počátků průmyslové revoluce práva a postavení zaměstnanců citelně zlepšovala, ale neúprosná ekonomická logika dokázala prostřednictvím nových technologií deklasovat i profese se solidním postavením a mocí – zajímavým příkladem je třeba automatizace námořní logistiky prostřednictvím standardizovaných lodních kontejnerů, která v USA i dalších koutech světa od 50. let 20. století lámala mocné odbory přístavních dělníků a takřka zlikvidovala jejich profesi.

Zatímco ruční nakládání a vyvažování zaoceánských lodí byla složitá a personálně i časově náročná práce, za kterou si tzv. longshoremen nechávali dobře zaplatit, manipulaci s kontejnery zvládlo jen několik jeřábníků, a prestiž a schopnosti zdánlivě neohrozitelné profese zmizely jako pára nad hrncem – detaily pěkně popisuje výborná publikace The Box od ekonoma Marca Levinsona nebo druhá řada seriálu Špína Baltimoru.

Současná situace je ale přece jen trochu odlišná v tom, že dříve automatizace zpravidla nejhůře dopadala na dělnické vrstvy, kdežto současná vlna AI překvapivě ohrožuje prestižní a vysoce kvalifikované profese lidí ze středních a vyšších tříd – umělá inteligence totiž neušije boty ani nevykope kanál, ale powerpointovou prezentaci nebo výtahovou hudbu dokáže vyrobit bez problémů. A možná ještě důležitější je fakt, že AI nesnižuje kvalifikaci a nároky jen u konkrétních pracovních pozic, ale obecně i ve všech dalších sektorech společnosti.

Tento neprávem přehlížený aspekt AI revoluce nedávno zajímavě rozebrala teoretička nových médií danah boydová (záměrně se píše s malými písmeny). Proces ztráty řemeslných schopností a zkušeností nazývá výstižným pojmem deskilling (česky snad zneschopňování) a podotýká, že se zdaleka neprojevuje jen u nejrůznějších řemesel a manuálních profesí.

Typickým příkladem jsou třeba piloti, kteří sice musí mít potřebnou kvalifikaci a letové hodiny, ale tak jako tak většinu času pracují s dopomocí automatických systémů, a když dojde ke krizové situaci, často si nedokážou poradit tak dobře, jako jejich „analogoví“ předchůdci nebo se mylně spolehnou na automatiku s tragickými následky.

K úbytku „lidských“ schopností přispívá i to, že firmy už nejsou nuceny pracně vzdělávat a zaškolovat nové zaměstnance, protože díky technologické pomoci už pro mnoho profesí není potřeba tak vysoká kvalifikace a „dostatečně schopní“ lidé se dají najmout přímo z ulice.

Výsledkem je pak mimo jiné situace, kdy každý pracovní inzerát i pro vstupní juniorské pozice požaduje několik let zkušeností v oboru a neřeší, kde by je měli zejména mladí lidé získat. Vede to ale k situaci, kdy z firem, úřadů a dalších pracovišť mizí institucionální paměť a přenos zkušeností a kvalita výsledné produkce je stále nižší.

AI nástroje mají obrovský potenciál k automatizaci a zjednodušování různých rutinních kancelářských úkonů, ale boydová podotýká, že právě tato zdánlivě efektivní a nejjednodušší aplikace automatizace se může nejvíce vymstít.

Zmiňuje třeba advokátní koncipienty, kteří už se možná nebudou muset potýkat se spoustou úmorné administrativní přípravné práce nejrůznějších žádostí a formulářů, jenže právě tento typ banální dřiny ve skutečnosti bývá tou nejlepší a nenahraditelnou přípravou, během které lidé postupně poznávají specifika dané profese.

Mladí lidé bez takto získaných schopností mohou hůře „přeskakovat“ do více kvalifikovaných pozic nebo do příbuzných sektorů, a výsledkem je obecný úpadek kvality práce ve všech sektorech společnosti.

Trochu to připomíná situaci v řetězcích rychlého občerstvení, které se chlubí tím, jak si jejich zaměstnanci mohou vyzkoušet všechny pozice v kuchyni i za kasou, což ale zákonitě znamená, že nejspíš nejde o příliš kvalifikované činnosti a výsledný cheeseburger je o poznání horším výrobkem než sushi od japonského mistra, který se nejprve deset let učil jen vařit rýži.

Typickým rysem robotických, málo kvalifikovaných profesí vykonávaných za dopomoci strojů je i skutečnost, že jsou bídně placené a kvůli tomu mají i minimální prestiž a společenské postavení. Docházelo k tomu už za dob ludditů (vesnický kovář měl výrazně vyšší prestiž než anonymní dělník u továrního pásu) a v pozměněné podobě to vídáme i dnes – vysokou prestiž mají „kreativní“ povolání, která jsou také obecně vnímána jako nejlepší cesta k seberealizaci a naplnění, a právě ty teď paradoxně také vyprázdní nástup AI.

Bloger Michael Sacasas v této souvislosti upozorňuje, že i „cesta může být cíl“. Pokud se v honbě za efektivitou budeme snažit prostřednictvím AI zbavit rutinních a nudných úkolů, abychom měli více prostoru ke kreativní seberealizaci, jde o marný boj, protože tuto optimalizaci lze roztáčet donekonečna.

Smysl lze podle něj hledat i v samotném procesu výroby věcí, nejen v konečném výsledku. Právě technologiemi umožněná honba za efektivitou a rychlostí připravila „nekreativní“ profese o prestiž a udělala z nich opovrhovanou dřinu, ale klid v duši nepřidala ani příslušníkům kreativní třídy, kteří se musí také stále zlepšovat a zrychlovat a v osidlech systému ztrácejí vlastní agendu a autonomii.

Sacasas coby křesťanský konzervativec jako cestu ven navrhuje vnitřní morální obrodu, v jejímž rámci bychom si měli uvědomit půvab oněch banálních mechanických prací, vykonávat je pomalu bez honby za efektivitou a poznávat jejich krásu. Tahle hezká vize ale nepříjemně naráží na ekonomickou realitu, protože zaměstnanec dlouze meditující nad smažením hranolek nejspíš rychle skončí na dlažbě a nahradí ho výkonnější pracant.

Individuální změna životního stylu zpravidla nebývá funkčním řešením, a u hrozby AI to platí dvojnásob. boydová proto podotýká, že na udržování dostatečné kvalifikace a lidských schopností navzdory lákadlům AI musíme trvat plošně a systémově, od vzdělávání až po pracoviště, a Chiang k tomu dodává, že řešení není ani populární nápad na tvorbu „hodných“ technologií – pokud firmě nabídneme „slušnou“ AI, která respektuje a rozvíjí postavení a schopnosti zaměstnanců, a vedle ní AI, která dokáže maximálně navýšit zisky, je celkem jasné, kterou si management vybere.

Abychom nedopadli jako luddité, je potřeba prostřednictvím legislativy i zaměstnaneckých organizací tlačit na to, aby byly zisky a obecný prospěch z automatizace a AI distribuovány spravedlivě a ku prospěchu všech. Neveselá historická zkušenost sice ukazuje, že pracující ve střetu s neúprosnou efektivitou technologií většinou tahali za výrazně kratší konec provazu, ale v situaci, kdy ztráta postavení, schopností a suverenity náhle ohrožuje i manažery a bílé límečky všeho druhu, jsou možná karty rozdány o poznání férověji.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.