Pod čarou: Ve vztahu s algoritmy hrajeme druhé housle. Obranou je vzdělání

V debatách o moci technologií většinou figurují sociální sítě, ale začít lze i jednodušším příkladem – digitálními mapami a navigací.

Ať už někam jedeme autem, nebo se coby turisti procházíme ulicemi neznámého města, většinou už si tyto aktivity nedokážeme představit bez častých konzultací s mapou v telefonu. Do časů papírových autoatlasů a potrhaných plánků by se už asi nikdo vracet nechtěl. Potíže ale začínají v okamžiku, kdy si přestaneme uvědomovat, že digitální mapa nefunguje stejně jako ta papírová.

Když vidím turisty šinoucí se po chodníku s očima upřenýma do displeje, tuším, co sledují. Puntíkovanou čáru vedoucí k cíli cesty, šipku ukazující polohu a směr a kolem jen šedivou plochu s náznaky ulic, která skutečné město odsouvá do pozadí. Ikony označující hospody či obchody se objevují podle toho, jak je vysoké jejich uživatelské hodnocení, jak moc odpovídají našim zájmům a nejspíš podle desítek dalších parametrů.

A pokud jedeme autem, moc skrytého algoritmu se ještě násobí – navržená trasa je odvozena od dopravní situace, optimální spotřeby paliva či popularity mezi jinými uživateli. Snadno se tak může stát, že se dříve klidná vedlejší ulice promění v živou dopravní tepnu, do jiných míst se nikdo nezatoulá a restaurace zbohatne, či zkrachuje podle toho, jak pečuje o svůj profil v mapové aplikaci.

Nakonec sice pohodlně a rychle dorazíme do cílové destinace, ale výsledný dojem je velmi odlišný od situace, kdy bychom jen mrkli na mapu a dál se orientovali po svém. Uživatelé sice vědí, že digitální mapa je interaktivní, a také většinou intuitivně chápou, že se nějak chytře proměňuje, jenže podrobnější přehled o dané technologii má jen málokdo, a tak nám může bez problémů rýsovat cestu životem a měnit podobu našeho okolí.

Najdou se ovšem i lidé, kteří zkouší vědomě vzdorovat. V roce 2020 naložil umělec Simon Weckert do malého vozíku 99 mobilů se zapnutou navigací a začal se s ním pomalu projíždět po berlínských ulicích. Algoritmus Google Maps vyhodnotil, že se danou oblastí pomalu posouvá dlouhá kolona aut, přesměroval řidiče jinam, a Weckert tak elegantně vyprázdnil dříve rušné ulice.

Britský teoretik nových médií James Bridle zase v roce 2017 obkreslil samořídící auto kruhem imitujícím „nepřekročitelnou“ plnou čáru na silnici, čímž ho symbolicky uzavřel do imaginárního vězení vytvořeného jeho nedokonalou technologií.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi:

Umělecké performance sice mohou být okrajová záležitost, ale mnoho lidí v každodenním střetu s technologiemi zkouší provádět totéž co Weckert a Bridle. Ještě v polovině minulé dekády si velká část uživatelů myslela, že se jim například příspěvky na facebookové timeline zobrazují všechny a v chronologickém pořadí, ale postupem let se mezi lidmi rozšířilo alespoň základní povědomí o existenci algoritmů.

Uvědomujeme si, že neuchopitelné „chytré“ systémy nám výrazně vstupují do života, ať už prostřednictvím zmiňovaných map, nebo třeba v oblasti seznamovacích aplikací, ale především na sociálních sítích, které ovlivňují vše od mezilidských vztahů a volnočasových aktivit až po politické názory nebo možnosti výdělku na těchto platformách.

Toto poznání v nás pak začíná vzbuzovat pocit, který technologický reportér Kyle Chayka nedávno popsal výrazem algoritmická úzkost. Dostaví se ve chvíli, kdy začneme pochybovat, jestli jsou naše koníčky, vkus, komunikační zvyky nebo nákupní chování skutečně vyjádřením naší osobnosti, nebo je nám jen šikovně vnutily algoritmy – jinými slovy je to úzkost z toho, že naše rozhodnutí a preference nemusejí být tak docela naše.

Když se z algoritmů sociálních sítí stala široce známá záležitost, jejich provozovatelé začali tvrdit, že díky nim dokáží obsah našich feedů (samozřejmě včetně inzerce) přizpůsobit našim potřebám a zájmům, a udělat tak ze sociálních sítí příjemnější místo k pobytu. Postupně se ale ukázalo, že jde spíše o vágní teorii a marketingovou vějičku.

Algoritmy jsou často nepřesné a chaotické, a i když se teoreticky snaží řídit našimi pokyny a reprodukovat lidské uvažování, často to provádějí dost krkolomnými cestami.

Asi nejlépe jde tento proces vidět na TikToku. Ten svůj algoritmus sice také obhajuje výše zmíněnými frázemi o obsahu šitém na míru, ale ve skutečnosti většinu trendů, estetik a subkultur vytváří z dat o uživatelském chování velmi strojovou metodou připomínající vaření dortu pejska a kočičky.

Lidé, kteří zároveň rádi čtou sci-fi, nosí barevné kalhoty a koukají na lyžařská videa, sice spolu ve skutečnosti netvoří žádnou reálnou subkulturu či komunitu, ale TikTok je dokáže vpasovat do jedné škatulky a nabízet jim další potenciálně atraktivní zájmy a koníčky tak, aby se vytvořila jakási zdánlivá skupina či trend. Neznamená to, že by tiktokové scény a trendy nebyly „skutečné“, jen platí, že by nemohly vznikat a existovat samy o sobě, nezávisle na této platformě.

Ať už jde o algoritmickou nebo jakoukoliv jinou úzkost, lidé ji často zkouší léčit tím, že se snaží dostat věci pod kontrolu. Jen málokdo se chce nechat bezmocně vláčet záhadnými algoritmy. Zkoušíme je proto nejrůznějšími způsoby usměrňovat. A protože zároveň většinou nemáme dostatečně přesné znalosti o jejich fungování, chybějící informace nahrazujeme představivostí a spekulacemi, které mediální teoretička Taina Bucher výstižně popsala jako algoritmickou imaginaci.

Influenceři přemýšlejí, jak svým příspěvkům zařídit co největší dosah, firmy se snaží dostat co nejvýše ve vyhledávačích, mladí uživatelé zkoušejí nahradit přebujelý vyhledávač Googlu hledáním na TikToku.

Pokud se snažíte vydělat například tvorbou virálních videí na Facebooku, nejspíš musíte většinu času věnovat nikoliv natáčení, ale přemýšlení o tom, jak přelstít algoritmus a posunout své příspěvky na lepší pozice (dobře to popisuje tato fascinující reportáž o lidech natáčejících pro Facebook videa s kouzelnickými triky).

Algoritmickou imaginaci zapojují nejen ti, kteří chtějí na sítích vydělat, ale i většina ostatních uživatelů – zkrátka se jen snažíme chaotické a poruchové feedy nějak opravit a vylepšit. Já si třeba neustále ladím twitterový feed pomocí skrývání nudných tweetů či příliš graformanských profilů, z jinak naprosto zbytečného Facebooku zkouším udělat stroj na doporučování koncertů a jiných akcí, a stejně jako všichni uživatelé se snažím vyladit všemocný algoritmus feedu na TikToku.

Většinou je to marná snaha a zdánlivé úspěchy jsou dost náhodné. Někdy propadáme naprostým mýtům, třeba dojmu, že nás Facebook odposlouchává mikrofonem v telefonu, a spousta mylných představ o fungování algoritmů by se dala označit i za doslova moderní folklor.

Jindy prostě jen nestíháme rychlý vývoj a úpravy algoritmů – jejich administrátorům samozřejmě časem dojde, že například používání titulků typu „Určitě neuhodnete 10 důvodů, proč…“ je jen snahou o ohnutí algoritmu, a příslušným způsobem ho upraví.

Aktivní přístup k využívání algoritmů ještě neznamená, že nad nimi skutečně máme kontrolu. Zbavuje nás sice pocitů bezmoci a dodává nám agendu, ale stejně jako u sázení v kasinu, i na sociálních sítích platí, že nakonec vždy vítězí krupiér, v tomto případě tedy samotné digitální korporace.

Algoritmy nelze prvoplánově vnímat jako nepřítele, a pokud bychom je chápali jen jako všemocné aktéry tahající v pozadí za nitky, jen by to svádělo ke konspiračnímu myšlení. Byly navrženy lidmi, bez lidských uživatelů by nemohly fungovat a jejich vzájemný vztah je lepší vnímat jako spolupráci, symbiózu či vyjednávání. Zároveň ale platí, že jde o nerovný svazek, ve kterém lidé často tahají za kratší konec provazu.

Je pravděpodobné, že bez zásadních reforem se bude mocenská nerovnost mezi tápajícími uživateli a algoritmy platforem jen dál prohlubovat. Do jisté míry k tomu přispěla i široce rozšířená, ale falešná představa o tom, že starší generace sice mohou na internetu trochu bloudit, ale mladší takzvaní digitální domorodci se už v tomto prostředí umí pohybovat jaksi přirozeně a intuitivně.

Výše popsané příklady ovšem ukazují, že generace Z sice možná intuitivně lépe chápe logiku a společenský význam sociálních sítí, ale ve vyjednávání a životní symbióze s nevyzpytatelnými algoritmy má také nevýhodné postavení a uchyluje se k imaginaci, pověrám a náhodným pokusům.

Čím jsou uživatelé mladší, tím méně si navíc pamatují „starý“ internet a jeho platformy, které ještě fungovaly bez vyspělých algoritmů a věci se na nich řadily pomocí tagů, chronologicky a jinými dřevními metodami. Dnešní děti už vcházejí do digitálního světa, který je takřka bezezbytku utvářen velmi složitými systémy, které sice vytvořili a udržují lidé, ale na každodenní bázi do značné míry fungují autonomně. A je dost nefér spoléhat, že se v něm naučí bezpečně pohybovat pouze v duchu pravidla „hoď ho do vody, plavat se naučí“.

Už mnoho bylo napsáno o tom, jak je potřeba donutit velké korporace typu Googlu či Meta k odtajnění a větší transparenci jejich algoritmů (za pozornost v tomto ohledu stojí nedávné kroky čínské vlády směřující k větší kontrole firem Alibaba, Tencent i provozovatele TikToku ByteDance) a zároveň posílit jejich právní regulaci, ale to samo o sobě ke změně situace nestačí. Důležité je samozřejmě i informování v médiích, ale i to už i při sebevětší snaze přichází příliš pozdě.

Pokud nemáme jen donekonečna trpět úzkostí z algoritmů a zkoušet je ovlivnit různými zaříkávadly, je nutné, aby o jejich fungování měla alespoň základní přehled nejširší veřejnost. A toho nelze dosáhnout jinak, než prostřednictvím kvalitního mediálního vzdělávání na školách.

Pokud už na české střední či základní školy mediální výchova nějak prosákla, většinou je to ve formě osvěty o tématech dezinformací, internetových podvodů, digitální šikany a pododně. To jsou velmi důležité věci, které ale postihují jen malý výsek našich digitálních životů.

Na každodenní bázi nám na sítích akutně nehrozí jen to, že nás někdo podvede nebo nás obludí ruská propaganda, ale především skutečnost, že naši psychiku, vztahy, záliby i podnikání ovlivňují systémy, jejichž fungování příliš nerozumíme a nemůžeme tak s nimi férově vyjednávat a opravdu produktivně je využívat.

Dokud se tak už ve školách nezačne řešit, proč nám sociální sítě ládují do feedu daný obsah a jak s námi smýkají nejrůznější aplikace, od digitálních map přes streamovací platformy až po seznamky, budeme se k algoritmům stále chovat jako k záhadným a rozmařilým božstvům.

V plné verzi newsletteru Pod čarou najdete mimo jiné i spoustu tipů na zajímavé čtení z českých i zahraničních médií. Přihlaste se k odběru a každou sobotu ho najdete ve své e-mailové schránce.