Pod čarou: Jak nebýt lepší. Cenou za digitální dokonalost je sebenenávist

Když jsem v posledních dvou newsletterech rozebíral téma osamělosti a obav z mezilidského kontaktu, jako hlavní potíž se mi jevila hlavně marná snaha o totální kontrolu – jak lidí a jejich reakcí, tak i prostředí, ve kterých se setkáváme. Možná jsem ale podcenil to nejdůležitější místo, kde snaha o kontrolu začíná – totiž u sebe sama a svého obrazu.

Došlo mi to při sledování virálních videí zachycujících první reakce lidí, kteří na TikToku vyzkoušeli nové pokročilé filtry pro zkrášlování a omlazování tváří. Při střetu se svým mladším já někteří uživatelé nevycházejí z údivu, mnozí se prostě dají do pláče. A není se čemu divit – tento typ filtrů pro fotky a videa sice není novinkou, ale jejich nejnovější modely jsou skutečně mimořádně schopné. „Nové“ obličeje dokážou vymodelovat trojrozměrně, poradí si i s vlasy a jinými obtížnými místy, nemají zpoždění a působí tak stále více uvěřitelněji.

Když filtry pro vytváření nerealistické krásy používaly mladé influencerky, také to samozřejmě vedlo ke spoustě problémů (některé dokonce vyžadovaly plastické operace inspirované právě digitálními filtry), ale pořád šlo o přirozeně atraktivní mladé lidi. K šoku a silným emocím teď přispívá i fakt, že jde většinou o starší generace, u kterých je omlazující efekt mnohem výraznější a které na používání této technologie nemusí být zvyklé.

Už dříve v nás také četná traumata začaly vyvolávat i nekonečné pracovní videohovory na Zoomu, kdy jsme se celé hodiny denně koukali na vlastní portrét, ale až se tento typ obrazového vylepšení rozšíří i do dalších oblastí každodenní komunikace, otevře to další Pandořinu skříňku.

Situace, kdy bude každá interakce zprostředkovaná foto- či videokamerou automaticky využívat přirozeně působící omlazující a zkrášlující filtry, totiž naše stávající úzkosti z vlastní nedokonalosti povýší na dříve nevídanou úroveň.

Po nástupu fotografie, filmu a televize jsme se mohli užírat tím, že nevypadáme jako filmové hvězdy, modelky a celebrity, ale zároveň bylo zjevné, že jde o specifickou skupinu elit velmi vzdálených běžným smrtelníkům.

Sociální sítě a kultura influencerů celou věc posunuly o krok dál, když nerealisticky krásní najednou začali být i lidé, kteří se prezentovali jako „holka od vedle“. Jejich dokonalost začala být zdánlivě dosažitelnější a panika z vlastní nedokonalosti sílila v přímé úměře.

Chytré filtry jsou pak dovršením tohoto procesu, protože předmětem obdivu i úzkosti jsme najednou my sami a krása, kterou bychom (zdánlivě) mohli mít. Zdaleka nejhorší je i pocit nedostatečnosti, protože teď nejenže nejsem krásný jako herec nebo influencer, ale jsem i výrazně ošklivější než mé dokonalé digitální já.

To nejjednodušší řešení je nabíledni – zavřít se doma, netahat své nedokonalé a stárnoucí tělo mezi lidi a radši si vypomoci digitálními zlepšováky. A pak už lze celou myšlenku dovést do důsledků a začít uvažovat o tom, jestli bych nemohl být digitálně nahrazen či vylepšen celkově.

Nástroje k tomu již existují, protože současný boom pokročilých AI technologií se neprojevuje jen na poli obrazu, ale třeba také textu a jazyka. Chytré řečové modulátory nám mohou dát trochu oduševnělejší hlas, ChatGPT pomůže s vylepšením stylistiky a vtipnými hláškami, a není tak překvapením, že tyto nástroje začali brzy po jejich uvedení lidé s občas překvapivými úspěchy využívat při chatování na seznamovacích aplikacích.

Pokud jsme ovšem v digitálním prostoru za pomoci technologií mnohem krásnější a vtipnější než ve skutečnosti, stres z opravdového setkání a střetu s realitou roste. Bylo tak jen otázkou času, kdy se objeví první kauza okolo vztahů s umělými inteligencemi. Řada mužů si udělala přítelkyni z chatbota Replika, a když jim firma Luka tuto zábavu zatrhnula, mnozí na to reagovali až hysterickým smutkem a zuřivostí.

Většina analýz správně podotkla, že šlo především o uskutečnění toxických fantazií o ženě, která je naprosto poslušná a nemá žádné potřeby, ale za pozornost stojí i jiný aspekt celé věci – někteří ze zhrzených milovníků virtuální partnerky říkali, že se jen s ní cítili sami sebou, a není se čemu divit. Komunikace s chatbotem je sice dost smutná záležitost, ale rozhodně při ní nemáte potřebu být dokonalí.

Bylo by ale zkratkovité svádět sílící tlak na dokonalost a z něj pramenící úzkost a osamělost jen na nejnovější AI technologie. Jejich primárním účelem totiž nebyla výroba digitálního make-upu a za konkrétní aplikaci univerzálního nástroje si můžeme sami. Kult dokonalosti navíc rostl i před jejich nástupem, a i kdybychom zkrášlující filtry a konverzační asistenty zakázali, všudypřítomného tlaku se jen tak nezbavíme.

Jedním z rozhodujících faktorů je bezesporu kult mládí. Ten sílí spolu s tím, jak je možné díky změnám životního stylu a pokrokům v medicíně a kosmetice alespoň v bohatších vrstvách společnosti udržovat mladistvý look až do relativně vysokého věku.

Mnozí padesátníci či šedesátníci vypadají ve srovnání se stejně starými lidmi žijícími před několika dekádami jako z jiné planety, pěstěný vzhled dokáže zakrýt i nevídaně vysoký věk mnoha světových politiků, a když už nepomůže make-up, vstoupí do hry zmiňované technologie – už nikdy tak nejspíš neuvidíme Harrisona Forda coby belhajícího se osmdesátníka, protože díky digitální postprodukci bude na plátně stále mladý.

Význam a všudypřítomnost mládí posiluje i vyšší zastoupení atraktivních mladých lidí na Instagramu, TikToku a dalších vizuálních platformách, a tak se nelze divit, že se u mnoha neodvratně šedivějících a plešatějících mileniálů, tedy první skutečně internetové generace, začíná projevovat i otevřená fobie ze stárnutí. A zatímco mladistvý životní styl si lze při troše štěstí udržovat až do penze, byť to občas může působit trochu pošetile a nepatřičně, se stárnoucím tělem to tak jednoduché není, a úzkost tak zase sílí.

Fyzická krása je složité téma, ve kterém hrají silnou roli i genderové či etnické stereotypy, ale tlak na dokonalost se projevuje i ve vizuální kultuře jako takové, bez ohledu na to, zda jde přímo o mladé krásné obličeje, nebo atraktivní záběry západu slunce.

Dobré shrnutí nedávno sepsala ilustrátorka a herní vývojářka Gwen C. Katzová. Nesmyslný obrat k vyleštěnosti a prázdné dokonalosti sleduje u videoher, hudby, výtvarného umění i pečení cukroví. Všechno to jsou oblasti, kde dříve z různých důvodů dominovala jistá nedokonalost, ale přitom to nikomu nebránilo v tom, aby těmito žánry či formami zprostředkovával krásu a silné emoce.

U videoher nebyla vizuální dokonalost možná z technických důvodů, v malbě prorazili s krásou nedokonalosti impresionisté a v hudbě zase punk. Pečení zákusků mohlo být také amatérské a špinavé, ale jen do doby, kdy přišel Instagram a fotky dortů a makronek najednou musely být perfektní.

Katzová správně podotýká, že hlavním hybatelem touhy po dokonalosti nebyly technologie, ty jsou jen nástrojem, ale především touha po zisku a tlak na zpeněžení jakéhokoliv koníčku a aktivit, které jsme dříve dělali jen pro radost. Proč péct jen pro kamarády, když se můžu stát cukrářským influencerem, a proč hrát v zábavné, ale špatné kapele, když se můžu více snažit a stát se hvězdou.

Co na tom, že tlak na zisk a efektivitu zabíjí kreativitu – dokonalost zkrátka lépe prodává a jejímu volání se těžko odolává. Možná i proto se jedním z nejlépe prodávaných mladých malířů stala Anna Weyantová, jejíž lehce kýčovitá hyperrealistická plátna se vracejí k myšlenkám, proti kterým se tak bouřili zmiňovaní impresionisté – tedy že formální dokonalost a preciznost jsou důležitější než silné, ale hrubé či nepřesné vyjádření emoce a myšlenky.

Jistě by se dalo namítnout, že reakcí na všudypřítomnou vizuální dokonalost je trend nedokonalých a více autentických fotek či videí na sociálních sítích, jenže i nedokonalost může být dokonalá – neostré snímky ze starých digitálních foťáků, „autentická“ videa „přirozených“ influencerů a záběry ze zaneřáděných ložnic musí být „špatné“ tím správným způsobem, a jde tak jen o jinou formu vyjádření, kterou je nutné cizelovat a potenciálně zpeněžit.

S tlakem na dokonalost souvisí i tlak na doslovnou či přenesenou čistotu a není asi potřeba podrobněji rozebírat, jak byl v jádru věci úzkostný a nepříjemný tlak na dokonalý minimalismus, ať už v podobě obsesivní (ale nedávno mateřstvím polepšené) uklízečky Marie Kondo, nebo prázdných interiérů z šedivého betonu a béžových židlí.

Touha po dokonalé čistotě pohání kult zdravého jídla a životního stylu, živí instagramové subkultury posedlé návratem k přírodě a „nezkaženým tradicím“, a v neposlední řadě posiluje i současné puritánské tažení proti otevřenému filmovému zobrazování sexuality, která je ze své podstaty také nedokonalá a odhalující.

Snaha o dokonalost a z ní pramenící úzkost a frustrace nakonec nevedou jen k osamělosti. Možná nejhorším konečným důsledkem je agrese a nenávist k sobě samému i jiným lidem. Asi není potřeba dodávat, že posedlost krásou, čistotou, nezkažeností, pílí a dokonalostí je typickým prvkem v arzenálu totalitářského myšlení. Dříve se výsledná agrese obracela většinou proti specifickým skupinám lidí, kteří tyto cíle zdánlivě ohrožují, ale pod vlivem zmiňovaného technologického boomu stále více sílí i univerzální odpor k lidem jako takovým.

K tomuto závěru došla i reportérka Elizabeth Weilová, která před několika dny publikovala rozsáhlou reportáž plnou rozhovorů s předními světovými experty na AI a počítačovou lingvistiku. Zatímco spolupracovníci digitálních korporací tvrdí, že nejrůznější digitální asistenti a přátelé pro nás budou přínosným doplňkem, lidé mimo Silicon Valley jsou o poznání kritičtější. Asi nejlépe to shrnuje odpověď filozofky Judith Butlerové, která podotýká, že snaha o vylepšení člověka prostřednictvím technologií zákonitě vede k poznání, že člověk bude zdánlivě vždy ten méně dokonalý, tedy zbytečnost a nevábná brzda, a pak už vše směřuje k odpudivé dehumanizaci jednotlivců i celého lidstva.

Abychom unikli z této pasti, nestačí si jen uvědomit, že nás nemohou zdokonalit technologie, a nejspíš nestačí ani poznání, že je v pořádku nebýt dokonalý – i to totiž zůstává v polovině cesty.

Zásadní lží (a také motorem) našeho společenského systému je iluze o možnosti dosažení úspěchu. Statisticky je sice takřka nemožné, abych se zrovna já nebo kdokoliv jiný stal milionářem nebo dosáhl stejné krásy jako hollywoodské celebrity (jinak bychom všichni vypadali jako Timothée Chalamet a plavali v penězích), ale pořád si udržujeme přesvědčení, že je tu alespoň nějaká malá šance, a měli bychom se tak stále snažit o větší dokonalost a úspěch.

Dá se namítnout, že pokud bychom úplně vzdali snahu o sebezlepšení, může to vést k osobnímu i společenskému úpadku. To je jistě pravda, jenže riziko teď přichází z opačné strany, protože snaha o dokonalost je vyhrocená až do extrému.

Řešení tak neleží v depresivní rezignaci ani ve svalování viny na technologie, jakkoliv na celém problému nesou svůj podíl, ale především v přehodnocení vlastního přístupu. Musíme si přiznat, že prostě nejsme dokonalí, nemůžeme být dokonalí, nikdy toho nedosáhneme, ale nemusíme to brát jako prohru a stydět se za to, protože to zkrátka není možné, a proto to ani nedává smysl.

Jen tak totiž začneme ztrácet zábrany psát, hrát, malovat či péct jen tak pro radost a nedokonale, a proto i s nečekanou originalitou. A i kdybychom si na tom nakrásně chtěli či potřebovali přivydělat, zjistíme, že se kupodivu najde spousta zájemců o křivé rohlíčky, neladící kytary a špatně napsané romány, a ostatně i mnoho lidí, kteří se s námi budou chtít seznamovat a bavit a rozvíjet vztahy, aniž bychom byli my nebo oni dokonalí.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do svého e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.