Opilé žížaly a falešní staříci. I důležitá věda může být legrace

„Jde o studie, které člověka nejdříve rozesmějí a pak ho donutí k zamyšlení,“ jak uvádí pořadatelé. Ceremoniál má ovšem spíše než k vážné vědecké události blíže ke grotesce, někdy takové cimrmanovské, někdy spíše připomínající humor skupiny Monty Python.

Událost se po více než čtvrt století vrátila do prostorů proslulé MIT. Poslední tři ročníky se kvůli covidovým opatřením konaly pouze online, předtím byly 25 let pořádány na kampusu Harvardovy univerzity. Tématem byly Murphyho zákony, ale to vlastně nebylo tak důležité.

Nebudu se zdržovat kompletním seznamem oceněných. Vzhledem k tomu, že vítězných prací je deset, i jen jejich stručný popis by zabral velkou část článku. Jejich seznam je k nahlédnutí na stránkách ceny. Zastavím se jen u několika případů, které mě zaujaly.

Cenu za demografii si vysloužil Saul Justin Newman z Oxfordu za práci, která asi téměř nikoho nepotěší. Zaměřil se na fenomén lidí dožívajících se mimořádného věku – zejména nad 110 let, tzv. superstoletých.

Jeho statistická analýza zpochybňuje dosavadní představy o vlivu zdravého životního stylu či genetických faktorů. Naznačuje, že v mnoha případech jde jednoduše o důsledek úředních chyb nebo dokonce podvodů.

Newman nedělal terénní výzkum, ale věnoval se opravdu jen statistické stránce věci. Nemá tedy v ruce žádné jasné důkazy, které by konkrétního člověka usvědčily z podvodu či ukázaly na nějaké pochybení úřadů. Sbíral data o lidech, kteří dosáhli věku 110 let a více, z veřejně dostupných zdrojů, jako je Gerontologická výzkumná skupina (GRG) a Mezinárodní databáze dlouhověkosti (IDL). A shromáždil také sociální a ekonomické ukazatele, jako jsou míra chudoby, úmrtnost, kriminalita či průměrná délka života.

Porovnání pak ukázalo, že mimořádně vysoký věk je často spojen s regiony, kde jsou nízké příjmy, vysoká chudoba a nedostatečné vedení úředních záznamů. Například v Itálii mají oblasti s kratší střední délkou života a vyšší nezaměstnaností paradoxně více superstoletých než bohatší regiony. Tento vzorec naznačuje, že jev by mohly stejně dobře vysvětlovat úřední chyby či podvody.

Oblasti jako Sardinie jsou často zmiňovány jako tzv. „modré zóny“, kde žije mnoho dlouhověkých lidí. Výzkum však ukázal, že tyto oblasti vykazují nízkou střední délku života, vysokou chudobu a nízkou zaměstnanost, což by mělo podle běžných očekávání vést ke kratšímu životu. Například provincie Ogliastra, která je označována za jedno z center dlouhověkosti, má jednu z nejnižších mír přežití do věku 55 let v celé Itálii, ale paradoxně vykazuje vysoký počet osob starších 100 let.

Newmanův výzkum také ukázal, že „superstoletých“ je významně více v oblastech, kde se nevydávají rodné listy nebo se vydávaly prokazatelně s velkým množstvím chybných údajů. Například v USA došlo po zavedení státního systému rodných listů k poklesu počtu superstoletých o 82 %. Jinak řečeno, drtivá většina domnělých extrémně starých lidí se narodila před zavedením povinné registrace narození.

Jedním z nejzajímavějších zjištění bylo, že mnoho superstoletých osob mělo datum narození na dnech, které jsou dělitelné pěti (např. 5., 10., 15. den v měsíci). Podobné případy naznačují, že úřední záznamy jsou v mnoha případech od začátku (po)chybné nebo nějak upravené (třeba proto, že původní údaj nějak vypadl nebo se ztratil).

Ani sám Newman ze svého výsledku nemá velkou radost. Pochybnosti ohledně věku řady nejstarších lidí na planetě se podle něj měly objevit mnohem dříve. Veřejnost i média podle něj ovšem k podobným případům přistupují naprosto bez jakékoliv skepse. Možná proto, že všichni se sami chceme stát „superstaletými“, spekuloval pro časopis Science (jinak řečeno, nechceme raději ani vědět, jak mizivá taková naděje je).

Newman také dodává, že takoví lidé jsou skvělé „reklamní poutače“: „Chceme, aby existoval nějaký ostrov, kde se lidé dožívají sta let díky nějaké bobuli, protože se nám nechce chodit běhat.“

Výzkum mu údajně demografii poněkud znechutil, a tak se hodlá přesunout k novým vědeckým aktivitám. Výhra mu pomohla aspoň ocenit humornou stránku celé věci: „Vlastně se mi docela líbí, že mnoha nejstarším lidem na světě zřejmě prochází zločin a že se mají jako prasata v žitě.“

Cenu „za chemii“ získala skupina nizozemských vědců z univerzity v Amsterodamu za pokus, v jehož rámci se od sebe pokusili oddělit opilé a střízlivé nitěnky (článek vyšel v Science Advances). Nápad se údajně zrodil jednoho pátečního odpoledne, kdy fyzikální chemik Sander Woutersen přinesl z domova stovky přebytečných malých červíků původně určených jako krmení pro jeho rybičky.

Spolu s Danielem Bonnem přemýšleli, jak je využít v experimentech. Ani jeden z nich však neměl to srdce drobné tvory pro pokusy zabít. A tak začali googlovat, jak by bylo možné bezobratlé živočichy umrtvit.

„Narazili jsme na článek, ve kterém uspávali plže pivem,“ vzpomínal při předávání cen Woutersen. Výzkumníci tedy intoxikovali červy tak, že je dočasně umístili do roztoku ethanolu (a ještě s malým množstvím methylenové modři, jejíž význam určitě pochopíte za chvíli). „Fungovalo to jako mávnutím kouzelného proutku; červi se úplně opili,“ řekl Woutersen pro The Scientist. (K vystřízlivění je prý stačí na zhruba 20 minut dát zpátky do vody.)

Aby porovnali aktivitu, umístili červy (ti v přirozené barvě byli střízliví, modří opilí) do bludiště, tedy šestibokého sloupku s destilovanou vodou tekoucí po celé jeho délce, a měřili čas, který červ strávil v kanálu. Woutersen očekával, že opilí červi opustí bludiště rychleji, protože „poplují po proudu“, zatímco ti střízliví se budou pokoušet zachytit překážek. K jeho překvapení to bylo přesně naopak.

Opilí červi se skutečně hýbali méně než ti střízliví, ale šlo o typ pohybu. Střízliví červi měli tendenci se kroutit a uzlovat tak, aby se přes překážky dostali rychleji.

Ačkoli komediální hodnota je jasná, vědecká hodnota je také významná: Pomocí této filtrační metody by vědci mohli od sebe oddělovat směsi částic podle úrovně jejich aktivity, nikoliv třeba podle velikosti nebo náboje. Experimenty s červy by podle jiných komentátorů také mohly posloužit jako dobrý model pro studium některých typů látek ze složitějších molekul s poměrně velkou pohyblivostí.

Jak bývá ve vědě často zvykem, velkou část práce odvedli studenti. V tomto případě to byla Tess Heeremansová, dnes doktorandka na fyzikálním výzkumném ústavu AMOLF v Nizozemsku. Když přišel covid a následná opatření, původně nežádoucí žížaly skončily v jejím studentském bytě, kde opakovala experimenty tak dlouho, dokud nezískala statisticky robustní výsledek.

Přestože zařízení občas zapáchalo a z kapající filtrační vody se jí údajně chtělo nezvykle často čůrat, projekt se stal její bakalářskou prací. Zkušenost ji prý naučila, „že při výzkumné práci se dá zažít spousta legrace“. Tak jí přejeme, ať ji tento pozitivní náhled zůstane, velmi pravděpodobně se jí bude hodit.

Pokud bychom oceněné chtěli ocenit i podle jejich výkonu za pultíkem a mikrofonem, první cenu večera by si nejspíše odnesl James Liao, v současnosti působící na Floridské univerzitě. Jeho děkovná řeč byla krátká (jak organizátoři vyžadují), zábavná, stylisticky propracovaná a vyšperkovaná například jednou hravou aliterací, a přitom přesně vystihovala jeho práci.

Byl oceněn za výzkum, který organizátoři nakonec zahrnuli do kategorie Fyzika a jeho předmětem je popis plaveckého stylu mrtvých pstruhů, mrtvějších než expapoušek Monthy Pythonů. Liao je jediným autorem práce, ve které ukazuje, že ryby díky konstrukci svého těla dokážou po určitou dobu v proudící vodě v podstatě stát na místě.

Měření demonstrovalo, že ryby, konkrétně tedy pstruh duhový, využívají energii z turbulentního proudění vody ke snížení spotřeby energie při plavání v pohybu, který Liao nazval „Kármánův pohyb“.

Měření svalové aktivity zjistilo, že ryby při tomto pohybu jen minimálně aktivují svaly poblíž hlavy; v protikladu s plaveckým stylem v klidné vodě, kde se svaly zapojují podstatně více. Výzkum tak poskytuje první experimentální důkazy o tom, jak turbulence pomáhá rybám šetřit energii.

Výzkum má praktické využití nejen při navrhování rybích přechodů, ale je obecně zajímavý z fyzikálního hlediska. Ostatně výsledek také vyústil v další publikace, včetně článku v prestižním časopise Science ještě během postdoktorálního studia, což je nezanedbatelný úspěch. Jak Liao připomněl ve své děkovné řeči, práce do značné míry nastartovala jeho kariéru.

Mimochodem, jeho zájem o ryby má kořeny, které se k „ignobelovce“ dobře hodí: Rodiče provozovali sushi restauraci, což mu poskytovalo přístup k různým druhům ryb. Začal rybařit už ve dvou letech a jeho zájem o přírodu se postupně prohluboval, když jako dítě lovil ryby, žáby a další živočichy a vytvářel si doma malé „zoologické zahrady“.

Kromě odměny v podobě diplomu podepsaného skutečnými laureáty Nobelovy ceny, samotné ceny (plastové krabičky s předměty spjatými s Murphyho zákony) a falešné zimbabwské bankovky v hodnotě 10 bilionů dolarů (která by měla hodnotu něco přes 27 miliard amerických dolarů, kdyby byla pravá) vítězové často získají publicitu a věhlas, které mohou napomoci jejich výzkumné práci – například tím, že nastartují novou spolupráci.

Někteří vědci o výhru tedy opravdu stojí: „Byl to můj dlouholetý sen,“ řekl reportérovi časopisu Science Daniel Bonn, jeden z autorů práce o separaci opilých a střízlivých žížal. V jeho případě nešlo o první vlastní práci, která čtenáře dokáže pobavit: Zkoumal například, jak postavit co nejlepší hrad z písku, nebo s pomocí kondomů ověřoval, co se děje s nataženými molekulami.

„Věda musí být zábavná. Když z ní nejste nadšený, jak můžete nadchnout ostatní?“ položil si čerstvý laureát řečnickou otázku. K tomu asi stojí dodat, že zábavnost by určitě neměla být tím hlavním kritériem, kterým má věda zaujmout.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.