Článek
Jihoafrická republika zažívá rychlý nárůst počtu případů nákazy virem SARS-CoV-2. V souvislosti se sílící dominancí nastupující varianty s řadou mutací v zemi byl zaznamenán výrazný nárůst počtu opakovaných infekcí u těch, kdo nemoc již dříve prodělali, jak jsme již informovali.
Prodělání nákazy virem SARS-CoV-2 zatím poskytovalo většině nakažených dobrou ochranu proti další infekci. Na „přirozenou imunitu“ (jako by na imunitní reakci organismu po vakcíně bylo něco nepřirozeného, sic) spoléhá nejen řada Čechů, ale také regionů, kde zatím očkování příliš nepokročilo.
Přichází tedy nová fáze epidemie? Co na základě dosavadních údajů můžeme o tomto pozorování říci?
Kompletní analýza
Výsledek je založen na analýze údajů všech zhruba tří milionů pozitivně testovaných v Jihoafrické republice od jara loňského roku do listopadu 2021. Nejsou rovnoměrně rozprostřeni do celého období, většina nákaz spadá do jedné ze tří vln, které země prožila.
První, „předvariantní“ vlna (byť virus nebyl zcela stejný jako ve Wuchanu na konci roku 2020) přišla během místní zimy, tedy našeho léta roku 2020. Druhá následovala na přelomu let 2020 a 2021, a převládla během ní varianta beta, která se v Evropě nikdy příliš nerozšířila. Třetí vlna pak vrcholila znovu během (našeho) léta, a z velké části se v ní objevovaly nákazy variantou delta.
Mezi všemi pozitivně testovanými bylo celkem 35 670 případů reinfekcí. Autoři pak jednoduše zkoumali, zda lidé s předchozí infekcí mají během různých vln různé riziko nákazy převládající variantou.
Při zpětném pohledu se ukázalo, že během předchozích vln byly počty lidí s pozitivním testem relativně řečeno zhruba stejné: tvořily tedy vždy zhruba stejnou – a velmi malou – část z celkově nakažených. Jinak řečeno, ať už se člověk po nemoci setkal s variantou beta nebo delta, riziko opakované nákazy nijak příliš nestouplo. Je to opora pro domněnku, že žádná z těchto variant nedokázala výrazně obejít získanou imunitu.
Něco podobného naznačuje i řada dalších výsledků, a obecně se tak ukazuje, že „imunitní únik“ u variant nebyl veliký, hlavní „vylepšení“ spočívalo ve zvýšení efektivity šíření viru.
V případě současné vlny nákaz, mezi kterými převládá varianta omikron, se ovšem situace poněkud změnila. Pravděpodobnost reinfekce je podle statistické analýzy zhruba dvakrát vyšší než v předchozích vlnách. V absolutních číslech je riziko opakované nákazy malé (na konci listopadu byl sedmidenní průměr cca 250), prodělání infekce zjevně dále poskytuje ochranu, jen ne tak dobrou jako v případě předchozích vln.
To naznačuje, že nová varianta alespoň do určité míry dokáže unikat naší imunitě. Potvrzuje to i pozorování, že podíl reinfekcí se během listopadu 2021 nezvyšoval výrazně v provinciích, kde varianta omikron nebyla příliš rozšířena.
Říkáme „naznačuje“, protože jasný důkaz to není. Z údajů nelze například přesně určit, jak velkou roli hraje v tomto ukazateli „vyvanutí“ imunity mezi obyvateli Jižní Afriky. Od první a druhé vlny již uplynulo poměrně dost času, do jaké míry je vyšší počet znovu infikovaných důsledek toho, že už se s virem setkali před delší dobou? To v tuto chvíli není stále zcela jasné.
Je ovšem zapotřebí dodat, že mezi reinfikovanými je velké procent těch, kdo se nakazili ve třetí vlně, tedy té z letošního července a srpna. Během příštích týdnů by se mohlo ukázat, zda jde o náhodu, či nikoliv. A pak bychom snad mohli vědět, jakou roli hraje „vyvanutí“.
Co vakcíny?
Zveřejněné údaje se týkají jen a pouze opakovaných infekcí po prodělané nemoci, nikoliv očkovaných. I tyto údaje by mohly být k dispozici, protože země je proočkována výrazně lépe než většina afrického kontinentu. Očkováno proti SARS-CoV-2 je zhruba 30 procent obyvatel Jihoafrické republiky (včetně dětí).
V tuto chvíli tedy není jasné, jak šíření omikronu ovlivní ochranu poskytovanou očkováním. Ovšem varianta nese velký počet změn (mutací) na bílkovině svého „hrotu“, tedy na té části viru, proti které jsou vakcíny především zaměřeny. Je tedy velmi pravděpodobné, že i ochrana poskytnutá očkováním bude menší.
Naznačuje to i jeden experiment z tohoto roku, jeho závěry byly publikovány v září v časopise Nature. V jeho rámci vědci vytvořili silně pozměněný hrot viru SARS-CoV-2, v mnoha ohledech podobný, jaký má varianta omikron (ovšem ne totožný, do budoucnosti neviděli). Pak tuto bílkovinu nasazenou na neškodný virus vyzkoušeli proti protilátkám očkovaných i dříve infikovaných. Upravený „hrot“ umožnil viru v obou případech protilátkám velmi dobře unikat.
Jde o laboratorní experiment s pouze podobným hrotem, nelze ho tedy automaticky přenášet na variantu omikron. Naznačuje ovšem, že virus by ještě mohl mít potenciál se naší imunitě alespoň do určité míry vyhnout. Zda tomu tak skutečně v případě omikronu je, uvidíme, experimenty v tomto směru již probíhají. I když je domněnka o imunitním „úniku“ omikronu podložena zajímavými argumenty, nic zatím jasně nedokazuje, že je pravdivá.
Řada neznámých
I přes to, že nových dat stále přibývá, stále platí, že v případě omikronu neznámé převažují nad známými. Data o počtu reinfekcí také například neukazují, jaký byl průběh těchto onemocnění. Pokud by zůstala pro očkování i infekci zachována dosavadní vynikající ochrana proti těžkému průběhu nemoci, z hlediska osobní ochrany by se v podstatě nic nezměnilo.
Problematický by takový vývoj mohl být z hlediska veřejného zdraví, pokud by se omikron skutečně šířil ještě rychleji než jiné varianty. Případů by přibývalo rychleji, a pokud podobné procento nakažených zamíří do nemocnice, jejich kapacity se mohou rychle vyčerpat. A to i když celkový počet nemocných bude menší než dříve – jednoduše proto, že více lidí onemocní najednou.
Dosavadní data z Jihoafrické republiky neumožňují přesně říci, zda infekce touto variantou je více či méně závažná. První data jsou sice „povzbudivá“, ale jejich význam by se neměl přeceňovat. V případě předchozích variant se podobné odhady také objevovaly (a samozřejmě i odhady opačné, že průběh je horší). Zásadní rozdíl v závažnosti onemocnění ovšem v datech z klinické praxe pozorován nebyl.
Údaje z Jižní Afriky jsou například nepochybně ovlivněny tím, že má tato země výrazně mladší populaci než například Evropa či Spojené státy. Průměrný věk je zhruba 27,6 roku, zatímco v Česku 42,6 roku. Vzhledem k tomu, jak výrazně se pravděpodobnost komplikací zvyšuje s věkem, je tento rozdíl zásadní.
Bohužel, v tuto chvíli tedy nezbývá než čekat na další výsledky. Některé by měly být dostupné brzy, v řádu dnů či týdnů, ovšem je zcela nevyhnutelné, že na řadu důležitých otázek nebudeme znát odpověď ještě měsíce. Některé experimenty se prostě urychlit nedají.
Do té doby nezbývá než se rozhodovat na základě neúplných údajů. A také se připravit na to, že se s příchodem nové varianty může leccos znovu změnit. Pokud se údaje o snížené ochraně potvrdí, bude možná čas znovu diskutovat o délce uznávání „bezinfekčnosti“ po očkování či prodělané nemoci. Na jasné závěry a názory je ovšem brzy.
